Drž se paní učitelky, má modrou sukni a opatruj kytičku, radili rodiče prvňáčkům. Važme si každého dne, říká ředitelka

REPORTÁŽ – Z tramvaje na stanici Vinohradská vodárna vystupuje malý klučík a v ruce třímá nádhernou květinu. Maminka jej pobízí, aby si pospíšil, chlapec ale i nadále ostražitě dbá na pozornost, kterou za chvíli věnuje své první paní učitelce v životě. Hoch se s matkou chytí za ruce a kráčí směrem do Základní školy Kladská na Praze 2, kterou EuroZprávy.cz v úvodní školní den navštívily. Před budovou už na všechny čeká ředitelka Kateřina Vávrová, která každou chvíli přebírá i od starších ročníků ručně vyrobené dárky. „Svítící sluníčko nám signalizuje, že letošek bude lepší a optimističtější než minulý rok, který byl díky pandemii ošklivý. Už se nám po vás všech moc stýskalo. Děti prostě patří do školy a tříd, važme si každého dne,“ říká Kateřina Vávrová žákům, kteří první den s rodiči a učiteli strávili v přilehlém parku.

U reproduktorů, z nichž se linou hity filmových Rebelů, si do rytmu podupávají maminky žáků, některé si prozpěvují text písně Š-š-š šepotám od Zuzany Norisové a jiné se dokonce tanečně vlní. Půl hodiny před osmou ranní vládne před budovou Základní škola Kladská na Praze 2 téměř ještě prázdninová pohoda, žádný stres. Děti s brašnami na zádech jsou ale důkazem, že je skutečně 1. září a za chvíli začne další školní rok. Slavný muzikál vyhrává dál. Není divu, vždyť se i zde před dvaceti lety film, jenž pojednává o posledních dnech před srpnovou okupací i po ní v roce 1968, natáčel a zanechal dodnes stopy. „Od jeho režiséra Filipa Renče nám před školou zbylo zábradlí, které jsme tady už nechali. Muzikálem stále žijeme, například písnička Pátá se stala hymnou vycházejících deváťáků,“ přibližuje ředitelka Kateřina Vávrová.

Pomůcky pro distanční výuku snad zůstanou jen na skladě

Historický den prvňáčků si nenechaly ujít celé rodiny. „Babičko, teď se vyměníme, vy si stoupnete ke klukovi i ženě a já vás také vyfotím. Stoupněte si blíže k budově, ať ji tam na snímku mám také,“ říká Richard Materna, otec prvňáčka Lukáše. Paradoxně je na něm vidět větší nervozita než na synovi. „Kluk jde na školu s rozšířenou výukou jazyků a já mám obavy, abych mu dokázal poradit. Na řeči moc nejsem, jsem ještě ze staré generace, a tak se domluvím jedině rusky.“ Z Lukášovy maminky Vlasty Maternové sála hrdost na potomka. „Mám už velkého kluka, žádné mimino. Čas strašně letí, před chvílí se narodil a dnes je z něj školák, panečku.“ Potomek se do školy těšil, brašnu měl už připravenou několik dní před prvním zvoněním. „Nemohl jsem se dočkat, nejvíce se těším na matematiku, rád počítám,“ prohlásí hoch. „Třeba z něj bude specialista na IT,“ pousměje se otec. Jeho maminka tak daleko nemyslí, zajímá ji jen blízká budoucnost. „Snad se nám každý den podaří tady být včas a pevně věřím, že se letos už nebudou zavírat školy,“ přednese paní Vlasta.

Martyrium se zavřenými školami si loni kvůli covidové  pandemii užila také Markéta Palová, jejíž dcera Adéla šla dnes do druhé třídy. „Naučit prvňáčka psát a číst přes distanční výuku nebylo nic lehkého. Ale s dcerou jsme vše zvládly. Mám výhodu, že jsem absolvovala pedagogické vzdělání, a tak jsem si poradila. Musela jsem ale projevit velkou dávku trpělivosti,“ přiznává. Sama věří, že koronavirus letos už školy nezavře. „Učitelé jsou očkovaní, a tak je velká naděje, že letos proběhne vše hladce a děti se budou učit ve třídách a nikoli doma u počítače.“ Kdyby se přece jen vir nepodařilo zkrotit a opět zachvátil zemi, škola je na výluku opět připravená. „V pohotovosti je pro prvňáčky na dálkové vzdělávání opět vizualizér, pomocí něhož jsme loni nejmenší učili psát. K dispozici máme i počítače a připojení pro žáky, kteří nemají úplně technické vybavení. Jsem ale optimistkou, a tak věřím, že vše zůstane jen na skladě a budeme se učit jen prezenčně,“ přeje si zástupkyně školy ZŠ Kladská Alena Klečková.

Čas pokročil, blíží se osmá hodina. Prvňáčci se nahrnuli k už vzpomínanému zábradlí před školou. Ti poslední se ještě loučí s rodiči. „Chlapče, přeji ti hodně štěstí. Věřím, že nám ostudu ve škole ani v životě neuděláš. Jsem na tebe hrdý,“ loučí se jeden z tatínků se synem a za chvíli z kapsy vytáhne kapesník, aby si jím otřel lesknoucí oči dojetím. Noví školáci už jsou zvědaví, začínají se mačkat. „Aleši, dej pozor na kytičku, opatruj ji, ať ti ji někdo nezlomí,“ křikne z dálky jedna z maminek na svoji ratolest. „Chytněte se a Agátkou za ruce, ať se neztratíte,“ volá další maminka, když vidí, jak potomek mizí v davu.

K dětem pozvolna přicházejí paní učitelky prvních tříd, jsou vyšňořené a jejich obličej září úsměvem. „Posuňte se, ať se sem všichni vejdete,“ vybízí nedočkavce kantorka. Každá v rukou nese cedulku s nápisem I. A i I.B. Na tabulkách sedí veselý krteček, jemuž řada žáčků zamává. „Děti, které půjdou do I.A, poprosím, aby šly ke mně,“ žádá jedna z pedagožek. V tom momentě jeden z drobných chlapců zaváhá, nezná písmena a má pocit, že špatně rozuměl. „Drž se paní učitelky, která má modrou sukni, ta je tvoje,“ nabádají hocha rodiče. Když se zařadil do správné skupiny, maminka s tatínkem si oddychnou a vzápětí se na sebe usmějí.

Honzo, moc nám chybíš, tvá píseň ale zazní, neboj

Najednou štěbetání i u starších ročníků utichne. Na pódium stojí s mikrofonem v ruce paní ředitelka Kateřina Vávrová. Nepronáší žádné fráze či klišé. Vyvěrá z ní dobrosrdečnost. „Koronavirová pandemie byla hrozná, ale i přes obrovskou tragédii, kterou napáchala, přinesla jednu dobrou věc. A to, jak jsme si uvědomili, že věci nejsou samozřejmé. Najednou nám moc chyběly návštěvy koncertů, besed i normální lidské povídání. Važme si, že tady můžeme být, važme si, že každý den budeme chodit do školy,“ pravila pedagožka s aprobací německého jazyka a výtvarné výchovy. Vzápětí se ozval potlesk rodičů stojících v parku. Její zástupkyně Alena Klečková potvrzuje, jak moc všem chyběl sociální kontakt. „Když jsem dnes ráno spatřila už moje sedmáky, všichni jsme se na sebe vrhli a objali se. Byli jsme dojatí, že se zase vidíme. Za slzy jsme se vůbec nestyděli.“

Bohužel se letos nesešli před budovou všichni. Šestnáct let na ZŠ Kladská zahajoval školní rok zpěvák, písničkář, herec a lidový filozof Jan Vodňanský. Absolvent zdejšího ústavu však 10. března zemřel, odešel. Pokaždé 1. září zapěl oblíbenou písničku Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. „Honzo, moc nám chybíš. Vždy si vzpomenu, jak jsi k nám chodil vzorně ustrojen a před příjezdem sis prohlížel fotografie z let minulých, aby si nepřišel ve stejné košili.“ Oblíbená píseň u dětí však naživo zazněla i nyní, pana Vodňanského nahradila Anna Slováčková, další bývalá žákyně školy. Po jejím duetu s Emílií Janečkovou by se Jan Vodňanský pobavil. Na dvojici měli navázat sedmáci a začít sborově zpívat. Jenže je rozhodila Vodňanského nahrávka v angličtině, a tak všichni mlčeli. „Děti nepočítaly s anglickou verzí. I když se stala chyba, jednalo se o rozkošný moment,“ vrátila se k zádrhelu Alena Klečková. I ředitelka Kateřina Vávrová měla pochopení. „Na nácvik bylo málo času a musíme si uvědomit, že v červnu bylo ve třídách ještě zpívání zakázané.“

Co nejvíce povzbudit všechny žáky se snažila zpěvačka a herečka Anna Slováčková. „Základní škola Kladská mně kromě vědomostí, jakým městem například protéká která řeka či jaké y se píše ve slově být, naučila i silným životním hodnotám. Učí zde vzdělaní a správní pedagogové. Navíc jsem zde našla na celý život kamarády i přátele, kteří mně pomohli překonat těžkou životní situaci. Užívejte si, že chodíte právě sem, protože čas letí a za chvíli budete na Kladskou jen vzpomínat jako právě teď já.“ Její slova dojala ředitelku Kateřinu Vávrovou a nabídla ji, aby převzala štafetu po Janu Vodňanském a každého 1. září zahajovala zde školní rok. „Sice jsem si rannímu vstávání už odvykla, ale ráda přijímám,“ pousmála se. Než se děti rozešly, přidal jim tajemník Úřadu Městské části Prahy 2 Michal Kopecký na životní pouť moudrost. „Vědomosti, které zde získáte, jsou jedinou věcí, kterou vám nikdo v životě nevezme.“

Slováčkovou inspirují básníci Šrámek s Máchou

Do tříd se dnes na ZŠ Kladská podívali jen prvňáčci s rodiči. „Nechtěli jsme děti trápit hned první den testováním na covid-19, a tak jsme zůstali v parku. Dovnitř tak šli jen nováčci, kteří měli ohledně testování dnes celoplošnou výjimku,“ vysvětlila šéfka školy, proč většina dětí zůstala v parku, kde proběhly i třídní hodiny. „Navíc škola je uklizená a vy byste nám tam vše zase rozházeli. Vše necháme na zítřek.“ Na Kateřině Vávrové je znát, jak školou i dětmi žije. Kantořina ji ani po čtyřicetileté praxi nepřestává bavit. „Na mé práci mě fascinuje, že každý den vidím její výsledky i smysl.“

Život ve školství naplňuje i zástupkyni Alenu Klečkovou. „Jsem známá černým humorem a bavím se, jak třeba šesťáci neví, co si o některých mých výrocích mají myslet, zatímco třeba osmáci mě už prokouknou a řeknou, že zase žertuji.“ Také výchovnou poradkyni, která vyučuje češtinu i dějepis, její povolání fascinuje a nabíjí. „Když převezmu na druhém stupni šesťáky, tak jsou to malé děti. Ale když pak vycházejí, jsou už téměř dospělí. Mají své názory a například kluci o sebe dbají, je na nich vidět, jak si dávají záležet na výběru košile, parfému, protože právě začali randit. Ta fyzická i mentální proměna mě nepřestává udivovat,“ vyznává se.

Na některé žáky dodnes s láskou Klečková vzpomíná. Patří mezi ně i Anna Slováčková, která vyšla před jedenácti lety. „Mně se líbila její bezprostřednost. Když jsme měli psát diktát, tak mně občas oznámila, že půjde rovnou na opravu, protože se nestihla přichystat.“ Vedle stojící herečka a zpěvačka přiznala, že diktáty nevyhledávala. „Nemám ráda jakýkoli stres a ten bohužel diktát obsahuje.“ Bývalá její třídní ale vyzdvihla Slováčkové sloh. „Zatímco v diktátech někdy zaostávala, v psaní slohu doslova excelovala. Její práce mě jako češtinářku bavily. A to nemluvím o jejích výtvarných sklonech.“

Umělkyně nepřestala psát ani nyní. Inspirují ji čeští básníci a spisovatelé Fráňa Šrámek a Karel Hynek Mácha. „Jeho Máj jsem přečetla snad tisíckrát. Připadá mně, že mám jako Mácha stejné romanticko-dramatické vnímání světa, proto je mně tento styl tak blízký.“ Ráda si čte, anebo i recituje Fráňu Šrámka. „K němu jsme přilnula hlavně pro to, že pochází ze Sobotky, kde máme chalupu. Tamní prostředí Českého ráje, který je jedním z nekrásnějších koutů naší vlasti, mně ho připomíná,“ říká dcera saxofonisty Felixe Slováčka a herečky Dagmar Patrasové.

Jandová s dcerou procvičovala vyjmenovaná slova

Slavní rodiče ale mohou být i na škodu. Negativní stránku popularity pocítila Marta Verner, rozená Jandová, dcera frontmana kapely Olympic Petra Jandy. „Na první i druhou třídu nevzpomínám ráda. Narazila jsem na paní učitelku, která se mně mstila za slávu otce. Nepouštěla mě třeba na toaletu,“ vzpomíná zpěvačka, která do ZŠ Kladská doprovodila svoji dceru Marušku navštěvující už třetí třídu. „Marušce se příliš do školy nechtělo. Moc dobře si uvědomovala, že už ji čeká dost učení a opakování zameškané látky.“ S potomkem už o prázdninách proto lehce procvičovala látku. „Jednou jsme stály v dopravní zácpě, tak jsme si opakovaly vyjmenovaná slova po b. Byla jsem překvapená, jak jsem je i já zapomněla,“ pousměje se.

Hlavní důraz Marta Verner Jandová klade na jazyky, proto svého potomka právě přihlásila do zdejší jazykové školy se specializací na němčinu. „Žila jsem nějakou dobu v Německu a přesvědčila jsem se, jak je v Evropě němčina důležitá,“ soudí bývalá členka německé kapely Die Happy. Když sama chodila do školy, měla ráda matematiku, fyziku a chemii. „Ale jak chemické vzorce přibývaly, rozrůstaly se, tak mé nadšení opadlo. Protože jsem ale od dětství sociálně kontaktní člověk, tak jsem se vždy těšila na školy do přírody či koncerty,“ přiznává. S tatínkem se téměř neučila. „Otec byl neustále na turné, proto mě připravovala maminka.“

Je krátce po deváté hodině a děti se svými rodiči opouštějí park. Prvňáčci jako jediní vycházejí z budovy a nadšeně rodičům vyprávějí, jak dostali tu nejhodnější paní učitelku na světě a nemohou se dočkat, kdy se konečně naučí číst a psát. Euforie ale vyvěrá i ze starších ročníků. „Tak snad nás do školy už zítra pustí. Představa, že bych se musel zase učit doma od počítače mě neláká,“ konstatuje mladík v zářivě bílé košili. Zatímco žáci druhého stupně vyrážejí za zábavou, prvňáčci se těší do cukrárny, kam je pozvali rodiče na oslavu. „A kytička se paní učitelce líbila,“ ptá se maminka. „Ano,“ přikývne syn. Právě má za sebou jeden z nejdůležitějších životních kroků. Ale zatím si to příliš neuvědomuje. Po ulici vesele poskakuje a raduje se, že chodí do školy. Všichni věří, že každé všední ráno do ní vyrazí a její brány už žádný vir nezavře.

Tak ať se vám všem školní rok vydaří.

Související

Více souvisejících

Školství

Aktuálně se děje

před 13 minutami

před 58 minutami

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

V Letech se otevřel Památník holokaustu Romů a Sintů na místě bývalého tábora

V Letech na Písecku se v úterý otevřel Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Nachází se na místě koncentračního tábora pro Romy, který za protektorátu během druhé světové války nechali vybudovat nacisté. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy