Máme příležitost vzdělávací sytém zlepšit, hledejme jiný způsob hodnocení žáků, říká expert na školství Kartous

ROZHOVOR - Současná epidemie nemoci covid-19 může být příležitostí pro zlepšení vzdělávacího systému. Oproti situaci na jaře je nyní více škol i učitelů připraveno zvládnout distanční výuku, nemělo by se ale trvat na mechanickém způsobu výuky, jako je tomu ve škole. Naopak by se měla využít příležitost například k nalezení jiného způsobu hodnocení žáků. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz to uvedl uznávaný odborník na školství a ředitel Pražského inovačního institutu Bohumil Kartous. Upozornil také, že je třeba změnit přístup ke vzdělání jako k něčemu, co je zásadní a klíčové pro budoucnost, a je rovněž potřeba výrazně zvýšit investice do vzdělávacího systému.

Bohumil Kartous
doporučujeme

Bohumil Kartous absolvoval Pedagogickou fakultu, Fakultu sportovních studií MU v Brně a postgraduální studium na Fakultě sociálních studií UK v Praze, kde získal doktorát. Řadu let působil ve společnosti Scio a jako šéf komunikace organizace EDUIn. Je spoluzakladatelem expertní občanské platformy KoroNERV20, mluvčím Českých elfů, občanské skupiny zabývající se dezinformacemi, a od roku 2020 působí jako ředitel Pražského inovačního institutu. Pravidelně vystupuje na konferencích a přednáškách a je autorem knihy No Future: Vezeme děti na parním stroji do virtuální reality?

Školy byly kvůli koronaviru opět nuceny přejít na distanční výuku, podobně jako na jaře. Jaké vidíte největší rozdíly ve výuce na dálku, když srovnáte situaci tehdy a nyní? 

Největší rozdíl je, že vzdělávací systém ve svém celku posunul standard, ze kterého vychází. Více škol i učitelů je připraveno distanční výuku zvládnout. Na jaře se ukázalo, jak velké zpoždění má vzdělávací systém za technologickým a komunikačním pokrokem, k němuž došlo s rozvojem internetu, zároveň se také ukázalo, jak rychle je možné, aby se větší část vzdělávacího systému, ta funkční, dokázala adaptovat. Tím nechci říct, že je vše růžové a české školy dokázaly se svými žáky plnohodnotně ze dne na den přejít do distančního modu. Standard se ale nepochybně zvýšil. Řada škol na začátku pandemie byla váhavá, nedokázala plnohodnotně využívat konferenčních platforem k tomu, aby vedly interaktivní distanční výuku se svými žáky, nedokázaly pracovat se sdílenými obsahy na internetu. V aktuální situaci to ale větší počet studentů - oproti začátku jarního uzavření škol - zvládá.

Nadále však existují školy, rodiny, učitelé, kteří toho nejsou schopni a těchto nástrojů nevyužívají. Existují ale projekty, které jsou schopny školám pomoci, například Digitální pohotovost, Česko.Digital, projekty, které jsou schopny dát školám nějaké „know-how“. Ve většině případů jde o ostýchavost a neznalost, co se týče softwarových možností, které jde využívat. Pokud je nějaký technický problém, lze použít připojení v rámci jejich osobní aktivity nebo školy. Mobilní operátoři začínají vycházet vstříc a dávají zdarma modemy tam, kde jsou potřeba, což znamená chudým rodinám, případně učitelům, kteří nejsou vybaveni dostatečně rychlým připojením. 

Říkáte, že školství je pozadu za pokrokem v jiných odvětvích. Proč tomu tak je? Proč se učitelé hůře přizpůsobují online vyučování? 

Jedním z příkladů z praxe byla paní učitelka v důchodovém věku, která jako první na jedné pražské škole zahájila distanční výuku prostřednictvím komunikační platformy, dokonce na prvním stupni. Byla schopná se domluvit s jedním rodičem, který platformu zprovoznil, měla k dispozici asistentku, kterou využívala ve třídě. Vedla digitální rodičovské schůzky. Může to souviset s tím, že starší lidé jsou méně adaptabilní a neřeknou si o pomoc. Učitelé nechtějí ztratit pomyslnou autoritu „vševědoucích“, těch co mají něco učit, myslí si, že by ztratili mocenskou autoritu u žáku, což je určitě škoda. Vzdělávání je do značné míry postiženo technicko-ekonomickou změnou, která tu probíhá už bezmála dvacet let. Vzdělávání z hlediska formy a obsahu je ovlivněno tím, že jsme úplně změnili způsob a distribuci informací. Jde o dokola se odehrávající souboj mezi starým dogmatem a hledání nových cest. Propisuje to situaci, kdy se řada škol není schopna adaptovat. Tohle není chyba vzdělávacího systému, situace je experimentální a jde z ní více těžit než ztratit. Pokud bude připravenost škol zlepšována, bude se to promítat do dalších sekvencí změn obsahu, formy, využití prvků distanční výuky ve chvíli, kdy už sice nebude epidemie, ale bude možno se pomocí laptopu připojit na hodinu tak, aby mohli být žáci přítomni alespoň na dálku. Pro některé žáky, jak se ukazuje je tahle forma výuky lepší, protože jsou schopni daleko víc vytěžit ze svých vlastních dovedností, jsou více motivovaní se vzdělávat, a proto by bylo dobré digitální připravenost udržet.

Co se týče motivace, záleží na socioekonomickém zázemí dítěte, což znamená, že v rodině, která je demotivující a není schopna umožnit, aby se dítě na hodiny připojilo, bude ono dítě od vzdělávání izolováno. U dětí, jež mají podobný hendikep, hrozí, že naroste, může je to poznamenat i celoživotně. Distanční vzdělávání by mělo být monitorováno ministerstvem školství, aby se odhalovaly problémy a případně byla poskytnuta pomoc. Jsou ale části vzdělávacího systému, pro které neplatí, že lze distančním vzděláváním jednoduše přemostit to prezenční. Nejde převádět na distanční vzdělávání odborné přípravy na odborných středních školách nebo učilištích, pokud se někdo chce vyučit zedníkem, asi se těžko naučí stavět zeď přes Teams. Myslím si, že nejdůležitější je, aby docházelo ke koncentraci rizik u těch nejohroženějších dětí a mladých lidí, kteří to potřebují nejvíce. Pokud se to nestane, bude dopad asymetrie ještě větší. Připravení budou ještě připravenější a nepřipravení ještě více nepřipravení a zvětší se jejich hendikep. 

Nastalá situace by mohla školám pomoci, na druhou stranou, když přišel jarní lockdown, podvědomě každý věděl, že distanční výuka potrvá pár měsíců, při nejhorším do letních prázdnin. Teď je říjen, školy jsou opět na distanční výuce a nedá se říct, jak dlouho tato forma výuky potrvá. Jestli to budou týdny, do konce poletí nebo jestli půjde o celý rok. Druhá věc jsou ale studijní plány, které jsou vytvořeny pro osobní výuku, a podle našich informací se během distanční výuky často nedodržují. Může nastat situace, kdy se distanční výuka začne stávat standardem, ale na druhou stranu bude docházet k dalšímu opožďování oproti studijním plánům, což se může nabalovat a dát vzniknout problému, kdy studenti v zásadě nebudou správně připraveni? 

Domnívám se, že žáci, studenti i učitelé musí počítat s tím, že vliv pandemie bude celoroční. Nejde s aktuálním počtem nárůstu nakažených udělat nějaký několikatýdenní lockdown a říct si „máme to za sebou“. Takhle to nebude, je to problém, který jsme si už ověřili. Je to selhání, a teď budu mluvit obecně, školství i celého státu. Řízením státu je odpovědný premiér Andrej Babiš. Jeho deklarace se nenaplnily: chytrá karanténa, která je postavena na testování a trasování, kapacita lůžek JIP s plicními ventilátory, opatření, jež zabrání přetížení zdravotního systému. Právě toto hrozí. Přitom se o tom vědělo od počátku. Je to nejužší hrdlo celé krize, protože jakmile dojde k vyčerpání kapacit, budou umírat lidé. Pravděpodobně zbytečně. A tohle je chyba vlády. Stejně tak se ale mohl vzdělávací systém lépe připravovat na to, co přijde na podzim, protože všichni věděli, že přijde druhá vlna, i když se nevědělo kdy. Očekávala se na přelomu října a listopadu, ale přišla dřív, na přelomu srpna a září. Je chyba, že nedocházelo k větší snaze připravovat na to i vzdělávací systém. Není to tak, že by se nic nedělo, ministerstvo školství vydávalo pokyny, publikovalo metodická doporučení, byla schválena novela školského zákona říkající, že je povinné vzdělávat distančně, což byly nutné kroky, které ale měly být doplněny snahou připravit systém na to, že bude covidem poznamenán. 

Když se vrátím k vaší otázce ohledně obsahu a vzdělávacích plánů, nedomnívám se, že by došlo, kromě odborného vzdělávání, k nějakému zásadnímu poškození žáků a studentů. Nenaplní se to, co by bylo náplní v prezenčním vzdělávání, ale to neznamená, že se studenti nemohou obohatit nějak jinak. Je to výzva, zamyslet se, co je vlastně obsahem vzdělávání. Jestli je ten obsah smysluplný, jestli je dobré vést takový „krysí závod“ a učit děti fakta, která z 90 % zapomenou, a jestli je to budeme učit jen proto, že tak máme nastavený zkouškový systém. Je důležité si uvědomit, že v dané situaci musí řízení vzdělávacího systému přistoupit ke změně podoby klíčových zkoušek. Je nepochybně nutné upravit přijímací a maturitní zkoušky tak, aby žáci, kteří jsou vystaveni této změně, jí nebyli diskriminováni. To je jednorázové řešení, vedle toho je ale nutné, aby došlo k celkové změně pohledu na klíčové zkoušky a podstatné změně jejich designu: portfoliové hodnocení, sběr hodnocení během celého studia, u maturit celoroční závěrečný projekt, klauzura.

Hovořil jsem s několika studenty středních škol z několika krajů v Česku a ptal jsem se na jejich hodnocení distanční výuky. Nejčastěji zazněly tři výtky - teď i v průběhu září dohání učivo, které zameškali na jaře, zároveň je tíží náročnost výuky, protože učitelé mají údajně pocit, že když je žák doma, stihne toho víc, a čelí většímu množství učiva, a třetí problém je, že ne každý předmět je brán stejně. Některé předměty běží v režimu, na který jsou studenti zvyklí, jiné téměř nejsou, jinde toho mají naopak až moc. Jakým způsobem se k těmto problémům postavit? 

Musíme počítat s tím, že takto bude zatížen celý školní rok. Na druhou stranu můžeme být optimističtí, protože po jaru a létu jsme chytřejší. Je ale pravda, že se nedá mluvit o proporčním přístupu ke vzdělání ve všech oblastech, určitě se lépe vzdělává v dějepise, protože se na dálku předají jen informace, ale v předmětech, kde je nutná nějaká vzájemná fyzická interakce, což můžou být třeba výchovy (tělesná, hudební), to může vést k tomu, aby se učitelé i školy snažili najít cesty, jak přístup změnit. Třeba v případě tělocviku vymyslet, jak a co dělat za aktivity v exteriéru. Snažit se vychovávat a vzdělávat, jak pracovat s vlastním tělem, jak nastavovat biorytmus, bavit se o širším spektru znalostí a dovedností, které s tím souvisí, například o výživě a spánku. To samé hudební výchova, ta se dá pojmout úplně jinak, děti si můžou svoje hudební pokusy nahrávat, ať už je to hra na nástroje nebo zpěv, můžou si udělat kompilaci toho, co se jim líbí v daném žánru. Můžou rozebírat různé žánry, udělat například playlisty prostřednictvím Spotify. Stejně tak lze výtvarnou výchovu pojímat digitálně, dá se k tomu přistoupit opravdu velmi avantgardně, originálně.

Bylo by dobré, aby ministerstvo školství shromažďovalo návody a inspirace, poskytovat je školám, aby věděly „kam sáhnout“. Neví, jak pojmout distanční výuku v daném předmětu? Dobře, tady je přehled 50 nápadů, co všechno vlastně lze dělat. Netrvejme zatvrzele na mechanickém způsobu výuky jako ve škole, měli bychom se snažit, abychom posunuli vzdělávací systém i přístup k žákům někam dál. Je k tomu příležitost. Nemyslím si, že by to mělo žáky postihnout. Co se týče možného přetěžování studentů a žáků, je potřeba komunikovat, projednat s žáky a jejich rodiči optimální zátěž. Už v prvních týdnech distanční výuky na jaře bylo jasné, že nelze výuku převést na rodiny. Navíc v teď, v okamžiku, kdy většina rodičů není vyvázána ze svých pracovních povinností a musí je naplňovat, je třeba hledat cestu, jak ten další rok zvládnout.

Takže by se podle vás měl odehrávat nějaký dialog mezi studenty, žáky nebo jejich rodiči a učiteli? 

Ano, samozřejmě. Je to další příležitost pro zlepšení vzdělávacího systému, celé podstaty vzdělávání. Jeden z problémů českého vzdělávacího systému je rozdvojená vazba, jakási hradba mezi školou a rodiči na druhé straně, nebo žáky a studenty. Předpokládá se, že kontakt mezi školou a rodiči bude probíhat jen na třídních schůzkách, kdy se rodič dozví, jak to žáci zvládají nebo nezvládají a jak by to mohli zvládat lépe. A to je úplný nesmysl a věc, která by se měla změnit. V aktuální situaci je skvělá příležitost, jak navázat intenzivnější komunikaci, protože obě strany často trpí nějakým předsudkem, který je uvádí v omyl, trpí nějakým stereotypním vnímáním, špatným pochopením situace, často na obou stranách. Nezvládnou si zcelit vzájemnou představu. Primárně má přece jít o prospěch dítěte nebo mladého člověka, k tomu je ale potřeba obeznámit se vzájemně o tom, kdo jsme, co sledujeme za cíle, jaké máme představy o jejich naplňování.

Na jaře jste v Českém rozhlase říkal, že je potřeba přizpůsobit situaci i známkování a hodnocení studentů. Jak tuto oblast hodnotíte teď, o půl roku později? Došlo k nějakému progresu? 

Určitě. Ten zásadní progres spočívá v návrhu ministerstva školství, aby bylo zmírněno, změněno známkování, aby nebyly udělovány nedostatečné, aby bylo využito formativního hodnocení, a to považuji za posun. To, že s tím řada škol má problém, protože to neumí, nezvládají, nebo jim to připadá nesmyslné, je dlouhodobá bariéra, k jejímuž překonání je třeba hledat impulsy i cesty. Impuls jsme dostali. Řada učitelů se do toho sice pustila, ale poznáme až s odstupem, k čemu je tento impuls stimuloval. Dlouhodobě se v expertních kruzích hovoří o tom, že způsob hodnocení vzdělání je nešťastný a žáky a mladé lidi vlastně demotivuje. Když budu mluvit konkrétně, jedna známá nedávno upozornila na vážně strašnou věc – dítě v první třídě dostalo po třech týdnech ve škole pětku za to, že špatně opsalo písmena. Opsalo je totiž zrcadlově. Jaký tohle má smysl? Je to tím, že mu nebylo vysvětleno, jak je má opsat? Nevíme, možná. To by samozřejmě znamenalo, že na vině je pedagog a trestá dítě. Je naprosto destruující pro motivaci dítěte k dalšímu poznávání a učení, když mu někdo dává takto zbytečné tresty. Proto se v některých školských systémech, například v Dánsku, neznámkuje až do konce základní školy, ve Finsku velká část škol neznámkuje děti na prvním stupni. Já bych byl rozhodně pro, aby se minimálně na prvním stupni na školách neznámkovalo.

Nyní máme příležitost hledat jiný způsob hodnocení. Vytváření tzv. portfolií, což lze technologicky velmi dobře už dnes. Na jednom uložišti shromáždit výsledky školní i mimoškolní činnosti dítěte, a sledovat, co dítěti jde, co ho baví a v čem má naopak nedostatky a v čem selhává. Což by byl velmi dobrý nástroj pro rozvojové a kariérové poradenství ze strany učitelů. Známky ze školy často lžou o tom, jaké děti jsou. Protože dítě, které přichází demotivované do školy, nemusí být hloupé, ale naprosto demotivované. Ačkoliv může být vysoce inteligentní, nadané. Často to vytváří chybný obraz a děti si na základě chybného obrazu o sobě samých vytváří falešnou identitu, protože když mu někdo od první do deváté třídy říká, že je s prominutím hlupák, tak si v deváté třídě vážně myslí, že je hlupák.

Tak funguje naše psychika. Když budeme v prostředí, kde nám budou všichni říkat, jací jsme, tak to dříve či později přijmeme. Nebo nepřijmeme, ale budeme mít hluboké problémy se svojí vlastní identitou, bude se v ní odrážet konflikt mezi sebehodnocením a  hodnocením ostatních. Z hlediska hodnocení je to příležitost posunout se někam dál. Nemusíme objevovat kolo, někdo jiný ho už objevil, jenom si musíme připustit fakt, což je v českém vzdělávacím systému trochu problém, že se můžeme někde inspirovat. Máme omezené spektrum inovací a ty ostatní často odmítáme, jelikož věříme, že to umíme dělat lépe. Vzdělávací systémy jsou bohužel postaveny na národním přístupu. Chybí větší interaktivita mezi jednotlivými zeměmi, která by přispěla k vzájemnému sdílení.  I z  toho důvodu si myslím, že je dobrý návrh European Education Area, který připravuje Evropská komise a který směřuje k vytvoření evropského vzdělávacího prostotu, k větší možnosti propojení. Měli bychom překonat národní představu vzdělávání, jako jsme ji překonali v mnoha jiných oblastech jako je věda či medicína. Žádná věda v současnosti neexistuje na národní bázi. To bychom pravděpodobně stále léčili spoustu nemocí způsobem platným ve 20. století. Ve vzdělávání jsme na to občas okázale hrdí. 

Na konferenci Digitální Česko jste mluvili o odpovědnosti učitelů. Říkal jste, že oni by měli být ti odpovědní za interakce s žáky. Na druhou stranu, je něco o co by se mohl v tuhle chvíli opřít kantor nebo učitelský sbor, pokud neví, jak k distanční výuce a k žákům na dálku přistupovat?

Ano, určitě doporučuji uskupení Učitelská platforma, kde učitelé i další odborníci, kteří se v tomto oboru pohybují, například studenti pedagogických fakult, shromažďují příklady z praxe, z kterých se dá poučit. Potom je tu třeba projekt Učitel naživo, respektive Ředitel naživo, jenž nabízí učitelům celoroční kurz, kde se mohou vzdělat v tom, jak lépe vzdělávat děti. Najde se řada dalších inspirací, obrovská spousta v angličtině, ale mnoho, mnoho v češtině. 

Učitelé tedy mají nějakou oporu dlouhodobě? 

Ano, jde jen o motivaci. Je řada skvělých učitelů, kteří se sebevzdělávají dlouhodobě a najdou si cestu. Možnosti nechybí, vůbec ne, to je chiméra. Je jich celá řada. Tady jde o onu motivaci a vůli, která chybí. Nedivím se mnoha učitelům, že jim tyhle charakteristiky chybí, protože se necítí být dobře hodnoceni za svou práci, a chápu to. Nerad bych nastupoval do zaměstnání jako absolvent fakulty a věděl, že za dalších pár let se posunu tak o pět, šest tisíc, takže by pravděpodobně motivace byla taková, že bych pracoval do výše svého platu, což mimochodem ze strany učitelů leckdy zaznívá. Nebudou pracovat více, nebudou ze sebe investovat více, protože tohle povolání je extrémně náročné, a málokdo si to dokáže představit, pokud ho nedělá.

Samozřejmě můžete si stoupnout před tabuli a odhrkat to, co odhrkával posledních deset, patnáct let, ale to není učitelská práce. To pak můžete žákům pustit YouTube. Učitelská práce spočívá v tom, že učitel dobře zná svoje žáky, dokáže jim individuálně vyjít vstříc, dokáže řešit konflikty, dokáže řešit problémy, které jsou nutně přítomny i ve třídách, stejně jako ve všech kolektivech a skupinách lidí. Všímá si mnoha dalších věcí, jako jsou sociopatické jevy, například šikana, všímá si, jak se žáci rozvíjejí či nerozvíjejí  v průběhu času. Učitel by měl umět žáky motivovat k poznávání, k tomu, aby to pro ně nebyla jen nepříjemná povinnost. 

Nemáte pocit, že školství tuto problematiku přenechává odborným poradnám, čímž se odpovědnosti vzdává? 

Ono tu odpovědnost nikdy úplně nepřijalo. Byť se považuje za součást učitelské práce, že řeší sociální klima ve škole i ve třídě, tak řada škol to nepovažuje za primární povinnost a po otevření kyberprostoru se to ještě více znesnadnilo, protože například velká část šikany se přesunula do kyberprostoru. Řada lidí samozřejmě tvrdí: „Ne, to se odehrálo ve volném čase,“ čímž alibisticky odmítají zjevnou souvislost, že někdo je obětí šikany, protože se dostal do kontaktu s ostatními ve škole. Tohle by mělo být součástí permanentní reformy vzdělávání a více a více učitelů by mělo toto považovat za svou primární úlohu s tím, že by se musela změnit i příprava, která se ale postupně mění. Učitelé jsou připravováni na to, jak říká profesor Milan Hejný, aby byli učiteli daných předmětů, ne dětí. Snažíme se mít učitele matematiky, historiky, biology, místo toho, abychom z nich dělali dobré znalce práce s dětmi. Učitelé by měli být primárně psychologicko-pedagogickými experty, a sekundárně semiodborníky v nějaké profesní oblasti. 

Zmínil jste, že není prací učitele 10 let odříkávát před tabulí to stejné. Na to jsou ale kantoři často zvyklí. Znamená to, že se nyní vlivem pandemie začíná „lámat chleba“ a ukáže se, který učitel je opravdový učitel srdcem i duší, a kdo je jen onen přednášející, který něco odříkává? 

Ukáže se určitě hodně, záleží na tom, jaký obraz se nám vůbec podaří vytvořit. Česká školní inspekce, se situaci snaží sledovat dlouhodobě, a teď k tomu samozřejmě bude mít další příležitost. Lidé znalí věci se brání, aby mezi učiteli a školami vznikaly žebříčky. Těžko se porovnává škola z Prahy 6, která má žáky z nejbohatších rodin, a škola z vyloučené lokality, která bojuje s tím, že většina žáků nemá ani přístup k internetu. Nebo školy, do kterých děti chodí, ale neví proč. Srovnání je proto nemožné a vyvaroval bych se toho, aby takové žebříčky vznikaly, protože jsou klamné.

Ale poskytne to nějaký obrázek, kterého by si měli všímat hlavně ředitelé škol, kteří by si řekli: „Aha, tenhle zvládl distančně vzdělávat, a ještě to využil k nějaké změně k lepšímu, a naopak je tu někdo pasivní, kdo jen čeká až to skončí, aby se mohl vrátit zpátky k tomu svému modu operandi“. Z hlediska kaskády vedení by zřizovatel měl sledovat, jak se ředitel staví k tomu, jak škola v téhle mimořádné době funguje. Co proto ředitel udělal, jak pracuje se svými učiteli, tyto informace se dají sesbírat jednoduše. Pokud na nějaké škole neprobíhá distanční vzdělání nebo se rozesílají jen e-maily a papíry na vytištění, zřizovatel by se to měl dozvědět a ptát se toho učitele: „Proč to děláte, proč neuděláte něco pokročilejšího?“ Takhle by to podle mě mělo fungovat. Ředitel sleduje své učitele, zřizovatel své ředitele. Ministerstvo školství tohle podporuje tím, že zajišťuje dostatečné vybavení tam, kde není, zajišťuje dostatečnou metodickou podporu pro ředitele a učitele využitelnou v celém systému. Tím se ale vracíme k tomu, že současné vedení státu skutečně odpovídá billboardu, že jsme schopná země, jen nás řídí nemehla. 

V oblasti školství dlouhodobě bojujete o změnu, naslouchají Vám politici? 

Se současným ministrem máme korektní a vstřícné vztahy, ale já i on jsme jen články v řetězu a řada věcí je závislá na schvalování celé vlády. A to odvisí od politické objednávky. Teď je situaci relativně dobrá, s některými částmi řízení máme vynikající vztahy, když jmenuji třeba Českou školní inspekci, velmi oceňuji jejich práci ústředí v Praze, oceňuji jejich posun za poslední dekádu let. Ve vzdělávacím systému existují i profesní organizace, jako je právě třeba Učitelská platforma. Koncentrují skvělé, jedninečné učitele, kteří se ještě navíc snaží poskytovat inspiraci a pomoc ostatním. To ale nestačí. Nutně potřebujeme změnit přístup ke vzdělání jako k něčemu, co je zásadní a klíčové pro budoucnost.

S tím souvisí a jsou spojeny investice do vzdělávacího systému, je potřeba je významně zvýšit. To je jedna z mnoha věcí, kterým covid neprospěje. Už teď se hledají způsoby, jak ořezat rozpočty, pod tlakem mnohasetmiliardového schodku. Dotkne se to i vzdělávání, třeba právě těch nejpotřebnějších. Probíhá tu například kauza takzvané inkluzivní vyhlášky, ale nejde o nic jiného, než o snahu ušetřit, která je motivovaná jinde než na ministerstvu školství. Každé ministerstvo dostalo příkaz, co je potřeba ořezat a ořeže se to, co se jeví nejsnadnější. Bohužel to může ohrozit i rozvoj vzdělávání. Převažuje zájem rychlých investic tam, kde se dají dobrým způsobem rozdělovat v zakázkách. Ve vzdělání tohle nejde, musíte investovat do učitelů, což je největší částka celého rozpočtu. 

Nedostáváme se tady ale do zamotaného kruhu? Tvrdíte, že výše platu je pro učitele demotivační, ale současná krize, která poukazuje na nutnost investic do vzdělávání, zároveň ukazuje, že se učitelé lépe hned tak mít nebudou. 

Jsou tu protichůdné tendence, které jsou s krizí spojeny. Co je nejviditelnější, mohou být škrty, ale zároveň se ukazuje, že do některých pracovních pozic se hlásí víc lidí, protože mají větší jistotu, takže teoreticky by to mohlo dopadnout tak, že školství nabere zajímavý personální posun tím, že se spousta lidí bude cítit nejistě a bude hledat něco, co jim dává jistotu. Navíc by se i v rámci většího zadlužení měly dělat větší investice do vzdělání, protože větší investice do vzdělání znamená, že ten dluh budeme rychleji splácet v budoucnosti, větší mírou vlastních inovací. Inovace jsou závislé na tom, do jaké míry budeme mít lidi připravené chápat dobu a být antifragilní, schopné těžit ze změny a přinášet další inovace, které ukazují ekonomickou, sociální i kulturní cestu. S čímž je spojená přidaná hodnota. Česká ekonomika má příliš mnoho objemu produkce závislé na činnostech, které nemají přidanou hodnotu, resp. ji kapitalizuje někdo jiný. Zahraniční matky, zahraniční dodavatelé, kteří si tady nechají něco vyrobit, ale prodávají to s přidanou hodnotou pod svou vlastní značkou. To jsou věci, na které nutně musíme myslet, a proto by nemělo docházet ke snižování investic do vzdělávání. 

Stal jste se prvním ředitelem Pražského inovačního institutu, jaká zde bude vaše role v souvislosti se školstvím a vzdělávacím systémem? 

Budeme primárně budovat inovační kapacity na území hlavního města Prahy, budeme konektorem mezi inovačními aktéry, ale vedle toho budeme realizovat implementaci krajského akčního plánu. Už jsme se podíleli na tzv. Krajském vzdělávacím plánu a nyní připravujeme žádost o prostředky na jeho implementaci. Posuzovat jednak zájem ze školského terénu, a zároveň budeme nabízet něco, co bude ten projekt posouvat dál. Můžeme to dělat jen na území hlavního města Prahy, ale myslím si, že během několika let budeme schopni vytvořit z Prahy zajímavou laboratoř, která bude generovat dost inovací i pro ostatní, vůbec se tomu nebráníme. Budeme rádi, pokud to půjde zužitkovat i někde jinde. Byli bychom rádi, aby Praha byla laboratoří pro inovace ve vzdělávání. Ostatně kdo jiný než Praha má tak dobré předpoklady? Vznikly tu špičkové střední i základní školy a my budeme jejich poznatky systemizovat, aby byly přenositelné, budeme se hledat progresi a zároveň ji rozšiřovat, aby z takového know-how těžilo co nejvíc škol. Budeme dávat impuls a inspiraci, jež školy mohou vzít a zhmotnit ve svém vlastním pojetí. 

Takže by se Vaše práce v konečném důsledku mohla a měla přenést i do dalších krajů? 

Ano, a vlastně bych za to byl moc rád, kdyby se tak stalo. Byť primárně musí jít o zájem lidí žijících v hlavním městě, tak nic nebrání tomu, aby došlo k přenosu dál. Minimálně se Středočeským krajem bude snad nyní, po krajských volbách, dobrá komunikace, protože 30 % středoškolských studentů studujících v Praze pochází odsud. Chceme navázat na naše velmi dobré vztahy s budoucím radním pro školství Milanem Váchou, který vzdělávání skvěle rozumí. 

Loading...
Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Učitelé se mohou ode dneška nechat testovat na covid, zájem je zatím malý

04.12.2020 15:15 Aktualizováno Zájem učitelů o antigenní test na covid-19 je na pražských odběrových místech dnes zatím malý, i na…

Studenti vymysleli aplikaci, která doporučí vhodný film i podcast

03.12.2020 09:18 Čtveřice studentů brněnské techniky vymyslela aplikaci, která dokáže třeba podle filmového vkusu…

Praha do konce týdne stanoví postup a metodiku testování učitelů

01.12.2020 18:09 Pražský magistrát do konce týdne stanoví postup a metodiku při dobrovolném testování na nemoc covid…

Střední školy se chystají na návrat studentů, střídavá výuka bude náročná

01.12.2020 16:57 Střední školy se již začaly připravovat na pondělní návrat žáků ke střídavé výuce na dálku a ve…

Související:

Právě se děje

Další zprávy

reklama