ROZHOVOR | EXKLUZIVNĚ k výročí smrti kněze Toufara: Objevení hrobu nás dojalo, říká jeho životopisec Doležal

ROZHOVOR - Netajil se averzí vůči komunistům, před nimiž často varoval. Na svůj postoj páter Josef Toufar po bolševickém převratu v únoru 1948 krutě doplatil.Vyšetřovatelé Státní tajné bezpečnosti (StB) z duchovního otce před 70 lety doslova vymlátili život, který tolik miloval. Číhoštský zázrak v kostele na Nanebevzetí Panny Marie, kde se v průběhu knězova kázání pohnul během třetí adventní neděle (11. prosince 1949) na oltáři půl metru vysoký kříž, rozpoutal peklo, které skončilo jeho umučením.

Následkům nelidského týrání, které mají na svědomí vyšetřovatelé StB, Josef Toufar podlehl v sobotu 25. února 1950. Zatímco komunisté v tento den oslavovali dvouleté výročí nezákonného převzetí moci v zemi, nebohý páter kolem půl deváté večer naposledy vydechl ve svých 47 letech po operaci ve Státním sanatoriu (Borůvkovo) v pražské Legerově ulici, kde o 19 let později skonal i další hrdina, a to Jan Palach. Vládnoucí komunistické straně posloužil takzvaný číhoštský zázrak s pohybem krucifixu na oltáři jako vhodná záminka k očernění římskokatolické církve. Rudý režim ji chtěl ukázat jako podvodné opium pokrokového lidstva. Příběh mladého mučedníka, který je plný, bezpráví i hrdinství, se stal symbolem odporu proti totalitní moci. „Osud Josefa Toufara mě stále dojímá, jsem jím pořád otřesen. Je neuvěřitelně smutné, že jeho trýznitelé, kteří zavinili knězovu smrt, vlastně nebyli vůbec potrestání,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro EuroZprávy.cz Toufarův životopisec, básník i novinář Miloš Doležal. Římskokatolická církev od roku 2013 usiluje o Toufarovu kanonizaci, rovněž veřejnost se o páterův příběh stále více zajímá.

Pane Doležale, páter Josef Toufar zbořil stereotypní pověst o knězi, který je zavřen na faře, modlí se a čte si náboženskou literaturu. Místo toho hrál v kapele na basu, s kluky fotbal, na tanečních bálech sedával s pantáty u výčepu a rozebíral aktuální témata nebo radil chlapcům, jak požádat dívku o tanec. Některým věřícím tato inovace moderního kněze nebyla po chuti?

Svým chováním předběhl dobu a byl by svým otevřeným jednáním velice blízký dnešnímu papeži Františkovi. Nebyla to od něj nějaká pastorační strategie, ale přirozené chování. Chtěl pobývat s lidmi, být jedním z nich. Části ultrakonzervativních katolíků mohla Toufarova otevřenost vadit, ale většina lidí z jeho farností jím byla nadšena, a to včetně evangelíků či agnostiků.

I když páterův příběh je tragický, najdou se v něm i humorné historky. Například po smrti přísného otce, který mu kvůli dřině na hospodářství nedovolil studovat, nastoupil v 26 letech na gymnázium v Německém Brodě (Havlíčkův Brod), kde byli jeho spolužáky dvanáctiletí hoši a dívky, kteří mu laskavě říkali dědo. Pochopitelně byl středem pozornosti.

Tehdy to na brodském gymplu způsobilo poprask. Chlapík, který už má po vojně, nastupuje do primy. A ještě se neostýchá jasně prohlásit, že se chce stát knězem. Bylo to v situaci, kdy odklon společnosti od katolické církve byl markantní. A skutečně tam docházelo ke kuriózním situacím – školník si Toufara spletl s inspektorem, později někteří rodiče s profesorem. Žák Toufar také nemohl sedět v první lavici, protože by přes něj nikdo neviděl.

Měl jste jako Toufarův životopisec možnost hovořit s pamětníky, kteří jej zažili?

Ano, hovořil jsem se s téměř stovkou pamětníků, neboť jsem se o tento případ zajímal od konce osmdesátých let a tehdy žila ještě řada důležitých svědků, které jsem navštěvoval a nahrával. Ať to byli Toufarovi příbuzní, spolužáci, kolegové nebo jeho farníci, spolupracovníci a žáci. Shodují se v tom, že to byl člověk společenský, energický, který nepostrádal humor a nestavěl hranice mezi věřícími a nevěřícími. Nazval bych to veselou otevřeností. Pamětníci potvrzují, že si na nic nehrál, s lidmi uměl jednat přímo, nepohrdal druhými, a ani se nad ně nepovyšoval. Žil skromně, podporoval chudé a studenty. Zajímal se o své okolí, účastnil se veřejného života. Vyřizoval svým farníkům důchody, po válce inicioval vznik ledečského gymnázia i zahrádecké měšťanské školy. V Číhošti zase zařídil ordinační hodiny zubaře nebo pobočku pošty. Byl to výtečný organizátor, dnes bychom řekli manažer. Mluvil jsem také s některými příslušníky StB, kteří se podíleli na jeho trýznění.

K StB, konkrétně sadistickému vyšetřovateli Ladislavu Máchovi, se ještě dostaneme. Kdy vás ale napadlo, že studiu osoby kněze zasvětíte část života a kdy poprvé jste o něm slyšel?

Vyrůstal jsem na Vysočině, nedaleko Ledče nad Sázavou, kde se Toufarův osud na přelomu 40. a 50. let odehrával. Mí prarodiče byli farářovi přátelé, patřili do jeho farnosti v Zahrádce. U nás doma se o příběhu v 70. letech, kdy jsem byl chlapcem, mluvilo šeptem, ale pohnutě, a něco málo jsem tehdy zaslechl: „pana faráře umlátili“, „zahrabali jako čokla“, „tajemné nebe nad Číhoští“. A někdy v roce 1987 jsem u babičky našel schované zažloutlé noviny, Lidovou demokracii z roku 1968. A v ní články Jiřího Brabence, který ve svých skvělých reportážích odhalil politické pozadí té kauzy, přišel už tehdy na farářova spoluvraha, estébáka Máchu. Se spolužákem jsme se do Číhoště vydali, ale lidé se tam báli. Tenkrát mě zasáhla podivná atmosféra úzkosti, strachu i tajemství. Byl to pro mě iniciační zážitek a už tehdy jsem tam pocítil, že bych se měl tématu věnovat.

JOSEFE, AŽ PŘIJDOU BOLŠEVICI, SEBEROU TI I KABÁT

Jaké je to psát o člověku, jehož jste nepoznal? Co by na vaši práci asi řekl?

Je to drzost, opovážlivost. Proto jsem se pokusil, než jsem první knihu napsal, prostudovat k této kauze co možná nejširší množství archivních materiálů, prosmejčit okresní i rodinné archivy a fotoalba a propojit je se svědectvími lidí. Je to osudová záležitost. A sám se divím, proč jsem zrovna já životopiscem Josefa Toufara. Možná proto, že pocházím jako on z Vysočiny. Babička mi třeba při přebírání brambor na dvoře rodového statku vyprávěla o tom, jak k nim páter Toufar chodíval na návštěvy a dědu prorocky varoval: „Josefe, teď máš jeden kabát, až přijdou bolševici, všechno ti vezmou a nezůstane ti ani ten kabát.“

I tato příhoda s vaším dědečkem dokazuje, že ještě před Únorem proti komunistům kriticky vystupoval a varoval před nimi, což mu po převratu přitížilo, i když někteří bolševici jej brali.

Toufar sice nebyl radikální antikomunista, protože jeho politický postoj se vyvíjel postupně. Nejdříve se Sovětským svazem jako osvoboditelem sympatizoval, poté se u něj začal objevovat dost kritický náhled, související s poválečným politickým vývojem. Ale to neznamená, že kdo byl komunista, tím opovrhoval. Toufar byl člověk ochotný pomoci všem bez rozdílu partajní příslušnosti, a tak existují případy, kdy přirozeně pomohl i členům KSČ. A mnozí z komunistů se za něj také v roce 1948 postavili podpisem v petici proti jeho přeložení, když byl na nátlak komunistického aparátu nucen opustit Zahrádku.

Hned po únoru 1948 byl ale Toufar na nátlak KSČ ze Zahrádky přeložen do Číhoště, jejíž kostel a fara byla ve špatném stavu. Věřící ze Zahrádky nesli jeho nucené stěhování nelibě, zaznamenal jste nějaké veřejné protesty proti tomuto komunistickému rozhodnutí?

Ano, vznikla velká petiční akce na jeho podporu, kterou podepsalo na tři tisíce lidí, katolíků, evangelíků, ateistů, komunistů. Nebylo to ale nic platné. Toufar, který měl vliv na mládež a měl v Zahrádce a okolí přirozenou autoritu, pochopitelně totalitnímu systému vadil. Navíc biskupství v Hradci Králové se za svého kněze razantně nepostavilo.

Jak vy osobně si vysvětlujete číhoštský zázrak, při němž se na oltáři v kostele Nanebevzetí Panny Marie 11. prosince 1949, při třetí adventní neděli pohnul na oltáři křížek?

Dlouhá léta jsem se domníval, že se jednalo o provokaci StB. Dnes, po důkladném prostudování veškerých archivních materiálů, srovnání výpovědí estébáků, komunistických funkcionářů a po rozhovorech se svědky, jednoznačně tvrdím, že šlo o nevysvětlitelný jev. Nebylo totiž ani technicky možné, aby se křížek tak vychyloval do stran a navíc zůstal zkroucený v dost nepravděpodobné pozici. Ani estébákům z technické skupiny se při dvou rekonstrukcích nepodařil podvodný mechanismus v Číhošti sestrojit. Pohyb, naklonění a zkroucení číhošťského kříže nebylo vyvoláno lidskou silou. Je však zajímavé, že pojmenování „zázrak“ Josef Toufar nepoužil. Teprve až Státní bezpečnost z toho v propagandistickém tažení vyrobila takzvaný zázrak v Číhošti.

Paradoxní je, že o pohybu křížku se Toufar dozvěděl až druhý den od kováře Václava Pospíšila. Vyslechl jste i Vy nějaké další svědky této události?

Hovořil jsem s většinou z oněch devatenácti svědků pohybu křížku a všichni potvrdili, že se jednalo o zvláštní, až tajemný jev. Ostatně toto také svědecky potvrdili v roce 1950 před komunistickými prokurátory, kdy na ně bylo naléháno, aby odvolali. Hovořit o pohybu křížku jako o lidském podvodu neodpovídá skutečnosti. Každému doporučuji, aby se do tamního kostelíka zajel podívat. Je to tak malý sakrální prostor, kde by žádné podvodné mechanismy utajit ani nešlo, vše je tam vidět, na dosah.

SADISTICKÝ VYŠETŘOVATEL MÁCHA NIČEHO NELITOVAL

Komunistům, v čele s prezidentem Klementem Gottwaldem se však číhoštský zázrak náramně hodil, blížilo se druhé výročí komunistického převratu a církev potřebovali očernit. Kdo nařídil 28. ledna 1950 unést pátera z fary do Valdic? K Toufarově zatčení přispěla i skutečnost, že se z kostela stalo poutní místo, kam se z republiky sjížděly davy lidí.

Je to řada konkrétních soudruhů – začíná to předsedou ONV v Ledči soudruhem Konopkou, který apeloval na bezpečnostní orgány, aby zakročily proti vznikajícímu poutnímu místu v Číhošti. A konče ministrem spravedlnosti Alexejem Čepičkou, který vydával nařízení.

Kromě mnoha pamětníků jste osobně hovořil i s Toufarovým vyšetřovatelem Ladislavem Máchou, který se neštítil ani těch nejodpornějších sadistických praktik. Jak jste vyšetřovatele, který zemřel teprve na podzim v roce 2018, vnímal?

Sešel jsem se s ním několikrát na konci devadesátých let, kdy jsem ho doprovázel od soudu, který s ním probíhal. A pak jsem ho viděl na konci jeho života v Českých Budějovicích, kde se skrýval před veřejností. Zjistil jsem, jak ho příběh jeho oběti pronásleduje, neboť jej velmi důkladně studoval. Mácha si od konce války budoval kariéru a tento případ mu ji „zkazil“, s čímž se do konce života nesrovnal. Ničeho ale nelitoval. Byl přesvědčen o své výhře nad dějinami. Při posledním setkání mi říkal, že přece chránil socialistickou společnost od zvrhlíků a úchylů typu Toufara. Podstatné bylo, že byl jmenovaný šéfem sedmičlenné instruktážní skupiny StB, což byli vybraní z vybraných, a věděl, že když číhoštskou kauzu „zdárně“ vyřeší, bude povýšen a kariérní postup ho nemine. Je hrozné, že za podíl na Toufarově vraždě si Mácha v roce 2002 odseděl jen rok, na jiné spolumučitele pozemská spravedlnost nedosáhla vůbec. Bohužel.

Toufar i přes neskutečnou brutalitu, které byl při výsleších ve Valdicích vystaven, hrdinsky vzdoroval. Vyšetřovatele musel přivádět k šílenství, když řekl, že se tedy přizná, vyžádal si chvíli na vzpamatování a pak znovu tvrdošíjně vzdoroval. Kde se podle vás v něm vzal ten odpor a odmítnutí přiznání, že by za zárakem stál on sám?

To je jedna ze zvláštních a silných kapitol tohoto příběhu. Josefovi Toufarovi už pomalu táhlo na čtyřicet osm let, měl vážné zdravotní trable, nemocné srdce a přesto dokázal v těch děsivých valdických podmínkách a pod trýzněním sedmi příslušníků StB odolávat sedmadvacet dní. Mácha ještě 20. února 1950 hlásí do Prahy, že si s tím zatvrzelým a vnitřně pevným farářem neví rady. Domnívám se, že ve valdických kobkách držela Josefa Toufara při životě jeho mocná vůle k životu, venkovská i kněžská pevnost a jakási nadpřirozená síla.

Měsíc snášel fyzické i psychické útrapy ve Valdicích, ve zbědovaném stavu jej StB donutila z 23. na 24. února 1950 před smrtí vystoupit při natáčení filmu Běda tomu skrze něhož přichází pohoršení, který měl posloužit k rekonstrukci číhoštského zázraku. Vy jste v roce 2016 našel v Národním filmovém archivu celý originál z nechutného natáčení, jak jste ho objevil?

Historik Petr Koura mě upozornil, že v Národním filmovém archivu existují filmové záběry neznámého původu, na kterých je zachycen nějaký farář na kazatelně. Jel jsem tam a na projekci vidím, že mezi rozličnými záběry jsou sekvence, které jsem považoval za ztracené. Je paradoxní, že je StB nezničila, neboť to jsou důkazy o jejich metodách. Na nich je vidět trýzněný člověk v dezolátním stavu, a také záběry mechanismu, kterým estébáci tahají za ten kříž. Je to obludné divadlo.

V ROLI ESTEBÁKA SE SÁM SEBE POLEKAL

Co jste při sledování scén cítil?

Hluboce to mnou otřáslo. Vidět někoho v takovém stavu, navíc s vědomím toho, co předcházelo a následovalo. Připadal jsem si trochu jako voyaer, sledující „v přímém přenosu“ knězovo pomalé umírání. Měl jsem ostych to publikovat, ale zároveň vím, že je to důkaz surovosti StB.

Mimochodem v roce 2016 Česká televize natočila stejnojmenný dokument Jako bychom dnes zemřít měli. V něm vystupujete jako příslušník StB, který má Toufara unést. To je paradox...

K dokumentárnímu filmu jsem napsal scénář a byl jsem přítomen natáčení, které režíroval kamarád Roman Vávra. A jednou se stalo, že vypadl komparzista a tak jsem musel na plac, oholen, ostříhán, asistující ve scéně únosu Josefa Toufara. Byla to hodně zvláštní zkušenost, až jsem se sebe polekal.

Jak jste vypátrali místo, kde byly nalezeny ostatky pátera Toufara na hřbitově v Ďáblicích?

Na rozdíl od většiny ostatních, kteří jsou v Ďáblicích potupně zahrabáni, se v Toufarově případě, navzdory tomu, že se estébáci snažili po sobě zamést stopy, dochovaly dokumenty, které jeho ostatky umožnily lokalizovat, a měli jsme také k dispozici výpovědi hřbitovních zřízenců Křápa a Tiefa, kteří kněze zahrabávali, i vzpomínky pamětnice z 50. let. Takže se vědělo, že je v šachtě číslo 16, u které bylo známo její přibližné umístění. Dochované prameny ukázaly na tři místa vzdálená od sebe přibližně šest metrů. Archeologové pod vedením Jana Havrdy udělali malé sondy. U prvních dvou míst se ukázal nesoulad s popisem z polohové knihy a práce tam byly zastaveny. Třetí sonda byla úspěšná: nahoře pohřbené děti z pražských nemocnic, ve druhé vrstvě žena a ve třetí se našla mužská kostra venkovsky sedlácká, která spočívala ve zbytcích černé bedny-rakve. Bylo zřejmé, že byla po pitvě, v oblasti pánevní se našel gumový dren na odtékání hnisu, což odpovídá tomu, že Josef Toufar byl před smrtí operován, i zápisu v pitevním protokolu. Také další znaky a okolnosti odpovídaly. A nakonec antropologický výzkum a genetická analýza potvrdily, že se jedná o Josefa Toufara.

Římskokatolická církev od roku 2013 usiluje o kanonizaci Josefa Toufara. Tuto snahu vítáte, ale sám jste řekl, že se procesu obáváte, aby se z něj nestal kýč. Už se totiž objevily suvenýry jako hrnky i trička s podobiznou Josefa Toufara, básničky apod. Jak komerci zabránit?

Tomu patrně nelze úplně zabránit, ale je třeba vedle kýčovitého škváru postavit kvalitně napsané knihy, literaturu, zajímavé výtvarné reflexe a podobně. A to se děje, tématem byli osloveni malíři, básníci, hudebníci, divadelníci, ten příběh žije a inspiruje. A to je moc dobře!

Kdybyste měl možnost se s farářem Toufarem potkat osobně, na co byste se ho rád zeptal?

Ale já se přece s ním osobně setkal! Ve chvíli, kdy archeologové z pražského Národně památkového ústavu pod vedením Jana Havrdy našli jeho tělo v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Stáli jsme nad jeho hrobem s jeho praneteří Jitkou Cvetlerovou. Byli jsme dojatí, mlčeli jsme. A kdybych se ho mohl na něco přeptat? Možná na to, jestli jsem se někde neutnul při popisu situací jeho života.

Zavražděného duchovního ocenil prezident, číhoštský zázrak upoutal i filmaře a další umělce

Jeho odkaz stále žije. Příběh kněze Josefa Toufara, který byl podle lékaře-operatéra doktora Františka Mauera zavražděn komunistickou StB, se odráží v dílech tuzemských umělců. Číhoštský zázrak, po němž pro duchovního následovalo peklo v podobě fyzického i psychického týrání, upoutal filmaře, sochaře, skladatele i spisovatele. A tím je páterův osud stále aktuální. Hold církevnímu hodnostáři vzdal i prezident České republiky Miloš Zeman, který 28. října 2014 udělil Toufarovi medaili Za Zásluhy I. Stupně.

KDO BYL JOSEF TOUFAR

římskokatolický kněz, jedna z prvních obětí komunistického zločinného režimu

Datum narození: 14. července 1902 v Arnolci u Polné

Datum úmrtí: 25. února 1950, zemřel v pražské Legerově ulici ve Státním (Borůvkově) sanotoriu na následky umučení komunistické StB, skonal po operaci

Proč byl umučen a zavražděn: v číhoštském kostele Nanebevzetí Panny Marie se 11.prosince 1949 (na třetí adventní neděli) při Toufarově kázání pohnul a vychýlil na oltáři dřevěný půl metru vysoký kříž, z chrámu se okamžitě stalo poutní místo, kam se z celé republiky sjíždly davy lidí, komunisté Toufara obvinili z podvodu a tvrdili, že zázrak zincenoval, vykonstrouvaného procesu se nedožil, dva dny před jeho smrtí jej komunisté donutili ve zbědovaném stavu se účastnit filmové rekonstrukce, jejíž jedna sekvence byla použita v dokumentu Běda tomu skrze něhož přichází pohoršení, pohyb křížku se dodnes nikdo nikdy nevysvětlil, nestála za ním údajně ani StB

1928: po smrti přísného otce (26. června 1927), který uznával jen tvrdou práci na rodinném hospodařství, začal v 26 letech, kdy už měl po vojně studovat střední školu, a to gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Aby mohl vstoupit do kněžského semináře, musel složit maturitu

1940: 29. června byl vysvěcen na kněze, od tohoto roku až do únorového převratu sloužil ve farnosti v Zahrádce, okres Ledeč nad Sázavou

1948: po komunistickém puči byl oblíbený farář i přes protesty věřících přeložen na faru do Číhoště

1949: 11. prosince se v číhoštském kostele na Nanebevzetí Panny Marie při jeho kázání pohnul na oltáří kříž, tuto událost StB pojmenovala jako Číhoštský zázrak

1950: 28. ledna jej StB unáší z fary, a to na příkaz ministra obrany Alexeje Čepičky, Toufar je až do své smrti vězněn ve Valdicích, kde je hlavně vyštřovatelem Ladislavem Máchou nelidsky sadisticky mučen, aby se přiznal k podvodu s pohybem křížku na oltáři, 25. února: kněz umírá, Státní bezpečnost jej ale chce za každou cenu zachránit, aby mohl být veřejně obviněn ve vykonstruovaném procesu, dokonce do Valdic pro něj posílají letadlo, to kvůli nepřízni počasí nemůže přistát, a tak kněze vozem převážejí do Prahy, kde nakonec při operaci na následky mučení skoná

1954: až čtyři roky po Toufarově smrti se jeho neteř Marie Pospíšilová díky své vytrvalosti dozvěděla, že její strýc zemřel, jako příčina smrti bylo uveden prasklý vřed

1968: Svědectví o nelidském týrání Josefa Toufara podal MUDr. František Mauer, vedoucí lékař při operaci: „Pacient byl nahý, protože mám před očima dodnes celé jeho tělo. Viděl jsem, že je pokryto modřinami velikosti tak za polovic dlaně. Na prsou, na břiše, na nohách, na pažích... všade. Neostýchám se použít slova vražda!“

2013: Římskokatolická církev zahájila jednání o Toufarově kanonizaci, tedy blahořečení, jde o dlouhodobý proces

2014: 14. listopadu odborný tým na pražském ďáblickém hřbitově našel hrob, v němž byl kněz zahrabán, následně byly jeho ostatky exhumovány

2015: 10. července se ostatky Jofefa Toufara vrátily do Číhoště, 12. července se po 65 letech od svého úmrtí dočkal důstojného pohřbu

Související

Tomáš Řepa (použito se svolením respondenta) Rozhovor

Země vyčerpaná válkami a surovinový přívěšek Číny, předpovídá historik budoucnost Putinova Ruska

Jaká je budoucnost Ruska se znovuzvoleným Putinem? A proč jsou Rusové zvyklí na tvrdou ruku autoritáře spíše než na demokracii? Nejen na to v rozhovoru pro EuroZprávy.cz odpovídal vojenský historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany v Brně. „Mnozí Rusové o skutečné demokracii nic neví, protože ji nikdy nezažili. Spíše bude dále stoupat poptávka po změnách, vůbec ale bohužel nemusí vést k přerodu Ruska v demokratický stát,“ říká. 
Martin Poliačik během setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. (použito se svolením Martina Poliačika) Rozhovor

Prezidentské volby jako souboj o povahu Slovenska. Pellegrini by hrál vlastní politickou hru, říká Poliačik pro EZ

Prezidentské volby jsou soubojem o povahu slovenského státu, říká dlouholetý poslanec Národní rady SR Martin Poliačik v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. V parlamentu seděl deset let, téměř tři desetiletí se věnuje kritickému myšlení. Zkušený politik, který loni působil jako zástupce ředitelky ukrajinské pobočky mezinárodní organizace GLOBSEC v Kyjevě, míní, že Peter Pellegrini nemusí být v případě volebního triumfu výrazně proruskou postavou v roli prezidenta. 

Více souvisejících

rozhovor Miloš Doležal Josef Toufar (kněz) historie StB

Aktuálně se děje

před 24 minutami

před 1 hodinou

Petr Fiala

Čeští politici nevěří, že Putin nenapadne Česko

Ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek prohlásil, že nemá zájem napadnout Polsko či Česko. Čeští politici ale jeho slovům nevěří a připomínají osud Ukrajiny či někdejšího šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který zemřel za záhadných okolností při pádu letadla.

před 2 hodinami

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

včera

včera

FK Dukla Praha

Rada se na lavičce Dukly může objevovat ještě minimálně tři týdny. Osmiměsíční trest je nepravomocný

Hojně diskutovaný rekordní trest za rasismus pro trenéra fotbalové pražské Dukly není definitivní, protože odvolací komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) si vyžádala od disciplinární komise písemné odůvodnění toho, proč právě k tomuto trestu přistoupila. Protože se o Radově případu bude jednat až za tři týdny, do té doby se bude moct Petr Rada nadále objevovat na lavičce během druholigových zápasů.

včera

včera

Vladimir Putin

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

včera

Hokej, ilustrační fotografie.

Hokejisty Karlových Varů budou trénovat zlatí hoši z přelomu tisíciletí Patera a Moravec

Krátce po nedávném vyřazení Karlových Varů z předkola letošního extraligového play-off, v němž nestačily na České Budějovice, se potvrdila jména nových trenérů. Dosavadního kouče Energetiků Václava Eismanna, jenž působil na tamní lavičce od února, nahradí olympijský vítěz z Nagana Pavel Patera. Jeho asistentem pak bude další olympijský vítěz z roku 1998 a taktéž mistr světa z roku 2001 David Moravec. Dvouletou smlouvu s karlovarským klubovým vedením podepsal kromě nich i nový trenér brankářů Lukáš Mensator.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Putin se i týden po útoku odmítá setkat s rodinami obětí střelby

Vypadá to, že ruský prezident Vladimir Putin nemá v úmyslu setkat se s rodinami obětí nedávného teroristického útoku na předměstí Moskvy, při kterém přišlo o život 143 lidí. Kreml ve čtvrtek nejevil žádné náznaky ohledně takového setkání.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy