Nejtěžší chvíle v životě: Jak rodiny politických vězňů prožívaly návštěvy v kriminále?

Vedle dcery nervózně posedává máma. Babička je ustaraná, těžce dýchá. Táta? Naproti, za sítí; sklíčený, strhané rysy. Za ním se tyčí bachař. Děvče se udiveně dívá a říká si: „To je ten můj táta?“ Na to, čeho se stala svědkem, ji nikdo nemohl připravit. Návštěvy v komunistických kriminálech patřily v rodinách odsouzených k těm nejtěžším chvílím během mnohaletého odloučení.

Přidejte svůj názor 3 komentáře

Věznice, ilustrační fotografie

Na návštěvu za tátou se Jitka s mámou dostaly třikrát za sedm let. Do lágru u Jáchymova, do plzeňské věznice Bory a do věznice v Mírově. První návštěva – zima 1951. Jáchymovsko v Krušných horách. Uranové doly.

Jitka ještě nevěděla nic o tátově uvěznění a návštěvu považovala za výlet do jeho práce. O cestě se dozvěděla týden dopředu a moc se těšila každý den toho týdne. Doma se v ty dny slovo táta hodně skloňovalo. V předvečer odjezdu máma balila věci, jídlo a připravovala pro dceru oblečení. Jitka se nemohla dočkat. Ráno se probouzela s pocitem svátečního dne. Rychle něco pojíst, obléknout se a honem na nádraží. Tátu neviděla přes rok a půl. Je jí necelých šest let.

Cesta s velkým „C“ začíná. Vlastně dobrodružství. Vždyť je čeká přes dvě stě kilometrů železnicí do Ostrova nad Ohří, pak autobus. Honem nastoupit, ať vlak neujede! Jitka, máma a tátova matka. Tři ženy tří generací se chystají do komunistického lágru na návštěvu za tátou, manželem, synem. Jitka se dívá z okénka, nechce spát. Ale monotónní drncání vagonu a únava udělaly své. Usíná.

Máma a babička moc nemluví. Nechtějí se bavit před lidmi o cíli své cesty. Nemusí nikdo vědět… Kdyby se rozpovídaly víc, než je vhodné, kdo ví, zda by je někdo neudal. Mlčet a mlčet. Základní dovednost v jakémkoli totalitním či autoritářském systému.

Proč měl tak divné oblečení?

V mámě klíčí obavy, co Jitka. Na tátu se těší, ale uvidí ho ve vězeňském. Spatří bachaře. Budou asi sedět v nějaké strohé místnosti. Návštěva bude krátká. Nevšimne si dcerka podivností? Vždyť za ním jede „do práce“. Co když slovo „vězeň“ zazní od bachařů nebo od jiných lidí? Nebude chtít Jitka přímo na místě po tátovi, ať jede s nimi domů?

Dvě stě kilometrů dráhou je za nimi. Několik hodin. „Ještě půlhodinku autobusem,“ dovídá se Jitka v Ostrově nad Ohří. Konečně vystupují! Dlouhý dřevěný tmavý návštěvní srub. Všude samý sníh. Vítr, zima. Dovnitř je však neposadili. Čekalo se, než přivezou mukly. Nevpustili ani mámy s dětmi a staré rodiče. Proč by? Rodinu třídního nepřítele je přece nutné trestat na každém kroku. Autobus s vězni je zde. Dovnitř je přivedli z druhé strany než příbuzné. Barák dělila přepážka. Svět nesvobodných a těch druhých.

Jitka návštěvu prociťovala radostně. Protože tátu konečně viděla. Protože stále netušila nic o lágru. Protože celá ta cesta ji bavila. Protože jí bylo necelých šest a byla bezstarostná. Protože bachaři, o nichž ani netušila, co jsou zač, jí nepřipadli zlí. Leccos jí sice přišlo divné a zvláštní, ale protože převažovalo štěstí, na nic se při návštěvě nevyptávala. To až po ní a jen dětsky, nedůsledně:

„Proč jsme se s tátou setkali tak krátce? Proč jsme museli sedět v místnosti s mnoha lidmi pohromadě? Proč táta byl za přepážkou, a ne s námi? Proč měl tak divné oblečení? Proč nejel domů?“ Těžko se mámě odpovídalo. Ale nějak to zvládla.

Horší než Jáchymov

Druhá návštěva – plzeňská věznice Bory. V roce 1951, po babiččině podřeknutí, Jitce zamlčeli důvody tátova kriminálu a jen ji ubezpečili, že nic neudělal. Před druhou návštěvou, v roce 1953, to jí bylo osm, však už Jitka nějaký čas věděla, proč tátu vězní: nesouhlasil s režimem a postavil se komunistům. Jitka té formulaci ne zcela rozuměla. Širší pozadí o politice, odboji a totalitě jí nevysvětlovali.

Před Bory jen zopakovali, co už tolikrát slyšela: „Nic zlého neprovedl, věř nám.“ Jak si Jitka v sobě nesla hezké vzpomínky na návštěvu v Jáchymově, tak návštěva na Borech o dva roky později dopadla příšerně.

Úplně jiné prostředí než návštěvní srub na Jáchymovsku. Prostředí věznice ponuré. Dlouhé tmavé chodby, katr za katrem. Odemknout mříž, projít, zamknout mříž. Popojít pár metrů a zas: odemknout, zamknout. A opět a opět: popojít, odemknout, zamknout.

Jitce vrtalo hlavou, proč takové přískoky. Proč tolik dveří a mříží, a proč jsou tak blízko za sebou? Proč za nimi dveře pořád zamykají? Proč u každého katru stojí dozorce s revolverem a proč mají potemnělé obličeje? Úplně jiné tváře než dozorci před dvěma lety. Alespoň tak se jí to zdálo.

Byla o dva roky starší, a tedy vnímavější. Na Borech nemohla najít čistou radost ze spatření táty jako při první návštěvě. Trvalo dlouho, než je dovedli do návštěvní místnosti. Táta byl krátce po opakovaných operacích slepého střeva a vypadal bídně. Bídně, bídně. Na jeho zjevu se podepsaly i dva roky tvrdé dřiny na šachtě. Jeho vzezření nepřidávala ani hustá síť oddělující ho od rodiny.

Táta se ptal Jitky: „Jak se máš? Jaké je to ve škole? Ty seš veliká!“ Co mohl říkat jiného? Vždyť Jitku neviděl, s výjimkou pár minut na návštěvě v Jáchymově, čtyři roky. Co o ní mohl vědět? A neměl čas. Potřeboval si více říci s ženou a matkou. A co Jitka mohla odpovědět? Nic neříkající věty. Pro ni formální povídání. Táta však byl vděčný za každé její slovo. Jitka se udiveně dívala, jak zničeně vypadá: „To je ten můj táta?“

Byla sice mámou poučená o jeho nevině, přesto se nemohla s tou scénou ve svých osmi letech porovnat. Vyskakovaly na ni otázky: „Proč je ve vězení? Proč ta síť? Proč není s námi? Vždyť jiné děti mají tátu u sebe. A já ho mám tady! Chci ho doma!“

Ještě jednou a končíte!

Jitka slyší povídání táty s mámou a babičkou. Cítí ustaranost z jejich tváří. Táta je nervózní, máma si křečovitě drží ruku rukou, babička těžce dýchá. A bachař se pohnul. Vnímala i nevnímala. Je vůbec její vědomí přítomno v tomto plzeňském vězení? Nebo se toulá někde v jiných světech? Je v ní jen dítě, anebo pořádná porce dospělého člověka, který zatím neví, že dospěl? Je to vůbec Jitka, kdo tu sedí? Ta vězeňská scéna žila svým vlastním životem. Nebylo možné ji přerušit. Absurdní divadlo. Jitka ničemu nerozuměla.

Kdyby mohla, utekla by. Kdyby mohla, odvedla by tátu i mámu a babičku domů. Kdyby mohla, zničila by komunisty, kteří se považovali za lidi, ale byly to jen ohyzdné nestvůry v lidském těle.

Táta vypadal opravdu hrozně. Netřeba se proto divit jeho matce, že se navzdory zákazu otázek na „citlivá“ témata optala: „Jak je to s tím tvým zdravím? Jak s tebou zacházejí?“

Dozorce reagoval okamžitě: „Ještě jednou a končíte!“ Chápala, že má mlčet. Jenže byla tak rozčilená! Rozčilená ze setkání se synem, který, jak věděla z motáku, mohl umřít. Potřeba zjistit, co s ním je, byla silnější. Výstrahu uniformy navíc ani pořádně neslyšela, jak se soustředila jen na syna. Proto se po chvíli neudržela a stejný dotaz zazněl podruhé. Vzápětí dozorce návštěvu ukončil. Máma i babička měly v očích slzy, v Jitce se vystupňovala tíseň.

Bory Jitku silně zasáhly. V jejím věku nebylo možné ji přichystat na spatření jednoho z nejtvrdších vězení. Co jí mohli dospělí ozřejmit? Sami netušili, co je na Borech čeká. Co viděla, si v hlavě srovnat nedokázala. Cítila děs v duši. Ty všudypřítomné mříže a katry! Ty odporné obličeje kolem! A jak se tyčil za tátou bachař! A ta pistole! Ta ponurost věznice! Ty ztrhané tátovy rysy! Ta nemožnost pochopit, že nic neprovedl, a přece musí zůstat ve vězení!

Její nevyrovnanost zvyšovala další skutečnost: Ač má tátu ráda, zároveň vnímá, jak je cizí. Měla z toho výčitky. Všechno dohromady byl těžký nápor na rozum, těžký vpád do nitra. Co s tím vším? Jak to přijmout? Jak posunout tu vězeňskou anabázi z úrovně nedokonalého poznání rozumem do hlubšího pochopení? Jak si vše srovnat emočně, v srdci?

Hlavně neriskovat

Třetí a poslední návštěva – Mírov. Únor 1955. Jitce je deset let. Od první návštěvy uplynuly čtyři roky. Už není bezelstné, naivní dítě. Do Mírova odjíždí životem vyškolená malá slečna.

Na Moravu jeli vlakem. Nejprv do České Třebové, pak přestup na Zábřeh. Odtamtud lokálkou do Mohelnice. Z Prahy dlouhá cesta, pro Jitku opět dobrodružství. Ale nikoli dobrodružství bezstarostné. V mysli otázka, co táta. V Mohelnici vystoupili navečer, ráno je čekal autobus do Mírova.

Autobus přijel do Mírova o hodně dřív, než začaly návštěvy. Máma, Jitka a babička musely vyčkat před branou. Spolu s ostatními. Všichni netrpělivě hleděli na plechová vrata. V nich malé okýnko. Občas se otevřelo a čekající zahlédli oko. Nic se nedělo, vrata pořád zavřená. Vedle nich byly ještě jedny menší dveře a okno. Bachařská vrátnice.

Jitka měla mokré boty. V únorovém mrazu s ní lomcovala zima. Máma jí hřála nohy pod kabátem. Dcera si vždy stoupla na jednu nohu a druhou, zutou, strčila pod ten kabát. Nohy střídala. Bachaři z vrátnice na ně koukali a neřekli alespoň té holce: „Pojď dovnitř.“

Čekaly dvě hodiny. Pak začali postupně lidi vyvolávat. Návštěvní místnost. Zónu vězňů a návštěv oddělovala přepážka. V ní zasíťované okýnko. Z návštěvy si Jitka nepamatovala jiné lidi, možná tam byli sami. Do paměti se jí vryl, stejně jako v Plzni, ozbrojený bachař nad tátou. Pro Jitku opět šok. „Proč musí být táta hlídaný?“

Podobně jako v Plzni slyšela: „Jituško, jak se máš? Jsi velká.“ Podobně jako na Borech si příliš nepamatovala, o čem se bavili táta s mámou. Od mámy zaznělo něco jako: „Jsem zdravá, máme se dobře.“ Mluvila též o Jitčině škole. Snad i o svém bratrovi a jeho dětech. Byli opatrní ve svých sděleních. Vždyť měli všichni v živé paměti ukončení návštěvy na Borech před dvěma lety. Hlavně neriskovat.

Srdíčko v atlase

Čas vypršel. Bachař kývl, návštěva končí. Máma a táta vstávají a oba pokládají proti sobě dlaně na síť. Nedotýkali se fyzicky, ta síť je oddělovala, ale přiblížili se na pár milimetrů. Přes tu síť si ruce hladili a beze slov se loučili. Jitka nechápala, co a proč dělají, sílu jejich citu a energii plynoucí z dlaně do dlaně však vnímala. Jiní by viděli jen ty dlaně. Rodiče žili v ty vteřiny jen pro sebe.

Pohnutý okamžik. Jeden z výjevů, který se Jitce uložil do hlavy na celý život. Husí kůži z té scény měla i po šedesáti letech. Přitom navenek se vlastně nic nedělo. Avšak v tom „nic“ a v té beznaději dvou lidí, kteří jsou tak blízko, a přitom vzájemně naprosto nedostupní, se skrýval výkřik zoufalství.

Pro Jitku šlo o jeden z nejtěžších zážitků z doby věznění táty. Pak zaznělo „ahoj“. … Chvíli ticho. Těch pár vteřin bylo zároveň i věčností. Škoda, že se v ten moment nemohl stát zázrak. Byl by krásným vyústěním tohoto vnitřního dramatu. … Vzápětí kouzlo, síla a tragičnost té scény, vše propletené dohromady, pominulo a přesmyklo se do všednosti světa, ve kterém všichni žili od podzimu 1949.

Po návštěvě v Mírově si Jitka namalovala v atlasu do mapy Československa u Mírova srdíčko. Tátu sice příliš neznala a připadal jí cizí, cítila před ním rozpaky a ani dopisy mu moc psát nechtěla, ale táta je táta. Doma se na něj čekalo a nepochybovalo se o jeho návratu. Čekala tedy i Jitka. Když si táta po návratu atlasem listoval a spatřil ten symbol, okamžitě pochopil. Nic neříkal, jen obrázek ukázal mámě.

Lubomír Vejražka, text byl původně publikován na HlidaciPes.org

Vstupte do diskuze (3)
Google+ Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Na Pardubicku havaroval autobus s dětmi. 29 zraněných, je aktivován…

18.10.2018 20:27 Aktualizováno U Holic na Pardubicku havaroval odpoledne kolem 15:00 linkový autobus, při nehodě bylo zraněno 29…

Šiška je v kauze OKsystem vinný. Trest není třeba, potvrdil Vrchní soud

18.10.2018 16:24 Bývalý první náměstek ministerstva práce Vladimír Šiška zneužil svou pravomoc, když v době působení…

Učitel tance přiznal zneužívání holčiček. Nazval se pedokrálem, sám žádá o…

18.10.2018 14:49 Aktualizováno Učitel tance Petr Dostál se u soudu přiznal k tomu, že zneužíval holčičky v předškolním věku a že s…

Bývalý soudce Havlín zůstane za mřížemi. Neprokázal polepšení

18.10.2018 13:54 Aktualizováno Bývalý soudce Ondřej Havlín zůstává ve vězení. Teplický soud dnes zamítl jeho žádost o podmíněné…

Související:

Zprávy odjinud

Právě se děje

Další zprávy

reklama
reklama