„Dobře – tak neležíte. A místo toho ustavičně poletujete sem a tam jako mouchy. Jenže jaký to má smysl?“

Ivan Gončarov vytvořil ve svém románu anti-hrdinu Oblomova, jehož chorobná lenost a neschopnost činu vstoupila do dějin jako pojem „oblomovština“. Jestliže román tyto vlastnosti kritizoval, v pojetí Divadla v Dlouhé se zdá, jako by tomuto věčně ustrašenému „hrdinovi“ inscenátoři fandili. Jak by taky ne. V dnešní rychlé době je naopak sympatické, že existuje někdo, kdo se nepachtí za úspěchem, a stačí mu ležet na kanapi. V tomto také spočívá aktuálnost uvedeného titulu.

Michal Isteník a Jan Meduna v inscenaci Oblomov v Divadle v Dlouhé | foto: Divadlo v Dlouhé

Samozřejmě, že velké zásluhy má Michal Isteník, jenž ze „zbytečného člověka“ vytvořil roztomilé přerostlé dítě, které sice svou leností zničí všechny své šance na štěstí s krásnou Olgou, hlavně že je ale nakonec spokojený na své pohovce. Herec z Městského divadla Brno celé téměř tři hodiny nesleze z jeviště a naprosto uvěřitelně zvládá všechny prudké změny v Oblomovově chování – od netečnosti po bláznivou zamilovanost. Isteník Oblomova naplnil paradoxní vnitřní energií, zábavné je sledovat jej i jenom ležet nebo jíst.

Veronika Lazorčáková a Michal Isteník v inscenaci Oblomov v Divadle v Dlouhé | foto: Divadlo v Dlouhé

Ostatní postavy fungují především jako kontrasty k charakteru hlavního hrdinu, a Isteník tak chtě nechtě zbytek souboru trochu zastiňuje. Herci zároveň figurují jako všudypřítomný chór, který situace buď nějak komentuje, vytváří živý hudební doprovod, nebo představuje například postavy z Oblomovova dětství či aristokratickou společnost na snobském večírku. Kromě toho ale ztvárňují i několik konkrétních postav, z nichž největšího prostoru dostává půvabná Olga Veroniky Lazorčákové a energický sympaťák Štolc Jana Meduny.

„Kde je v tom všem něco skutečného?“

Umístění do ošuntělého pokoje, v jehož středu stojí Oblomovova pohovka a na zadní zdi vidíme vysoká francouzská okna, umožňuje zesílit tematizovanou „pomalost“ hrdinova života. Za okny se totiž mění roční období, pokoj naopak zůstává pořád stejný. Dovoluje také plynule a bez větších přestaveb přecházet z hlavního dějiště, tedy bytu Oblomova, do prostředí opery nebo zahrady.

Hana Burešová sází zejména na Isteníkův výkon a na sílu textu, v němž nehledá násilné aktualizace ani výraznou interpretaci. Nechává na divákovi, zdali v příběhu z poloviny devatenáctého století najde paralely k dnešku (které jsou tam beztak zřejmé) a zda tak najde kousek Oblomova i v sobě samém.

Celkové hodnocení: 85%

Divadlo v Dlouhé Praha

Ivan Alexandrovič Gončarov: Oblomov

Dramatizace: Hana Burešová, Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Libora Dvořáka)
Režie: Hana Burešová
Dramaturgie: Štěpán Otčenášek
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Hudba: Jan Vondráček
Obsazení: Michal Isteník (Oblomov), Tomáš Turek (Zachar), Jan Meduna (Štolc), Jan Vondráček (Taranťjev), Veronika Lazorčáková (Olga), Agafja (Eva Hacurová)

Premiéra: 16. března 2016 (psáno z reprízy 1. března 2018)