ROZHOVOR | Tři Tygři fungují, protože máme rádi komedii a víme, co děláme, říká principál Divadla Mír Čuba

ROZHOVOR - Jejich videa sledují na internetu statisíce až miliony lidí. Pokud zrovna nejsou divadla zavřená kvůli koronavirové krizi, mají na dlouho dopředu vyprodáno. Tři Tygři oslavili na konci října páté narozeniny a ačkoliv mají za sebou na divadelních prknech bohatou historii, popularitu napříč celou republikou jim přinesl až vstup na Youtube. Proč ale dělají zrovna humor, jaký dělají, a co chystají dál? Na to v obsáhlém rozhovoru pro EuroZprávy.cz odpovídal krotitel Tří Tygrů a principál ostravského Divadla Mír Albert Čuba, který také prozradil, jak herci snáší nedobrovolné covidové prázdniny, během kterých se osazenstvo Míru přesunulo pomocí živých streamů lidem do obyváků.

Gratuluji k pátým narozeninám Třech Tygrů. Kdybyste se měl zpětně podívat na celou jejich historii, který moment byste vybral jako ten nejzásadnější?

Myslím, že těch nejzásadnějších momentů bylo několik. První na úplném začátku, kdy jsem v klubu Heligonka seděl s Pavlem Giertlem a Jarkem Nohavicou a snažil se jim vysvětlit vizi toho, co bych chtěl dělat. Čekal jsem, jestli mě tam pustí nebo ne. Oni řekli, že ano, což byl docela klíčový moment. Další důležitý moment asi byl, když přišel Vláďa Polák jako host a nakonec s námi i zůstal. A třetí moment byl přibližně rok zpátky, když Robin Ferro onemocněl a nemohl jít do divadla na zkoušku. My tam se Štěpánem zůstali sami, byl tam i kameraman, tak jsme řekli „jdeme ven, něco natočíme“ a vznikly první video skeče, které jsme umístili na Youtube. Byla to první videa, která nebyla z jeviště nebo z podia. Tohle byly tři nejklíčovější momenty.

Tři Tygři i Divadlo Mír jsou dnes již známí celorepublikově, což je vidět například i na číslech živých streamů, které sahají do tisíců. Čím si vysvětlujete ten úspěch? Šlo o postupné probourávání se do hlav vašich příznivců, nebo nastal nějaký klíčový moment, díky kterému jste vystřelili v popularitě rapidně nahoru?

Myslím si, že klíčový zlom byly opravdu ty skeče a videa. Včera (rozhovor byl veden na konci října, pozn. red.) jsme slavili pět let a myslím, že to hodně souvisí. Nějaký ten nárůst popularity se projevil až v posledním roce. To ale neznamená, že jsme před touto dobou vznikli. My jsme už před tím fungovali čtyři roky a nějakou popularitu jsme měli, ale spíše v rámci Ostravy, kde jsme měli své tvrdé jádro fanoušků. Ti první chodili do Heligonky, která má kapacitu 170 lidí. Zpočátku jsme byli vyprodaní během dvou dnů, potom už během hodiny, aniž by existoval nějaký hype na internetu nebo Youtube. Ale když jsme se rozhodili, že začneme točit skeče, nevzniklo to tak, že bychom se potkali a řekli si „Hej, pojďme něco dělat“, už jsme zkrátka čtyři roky fungovali. A to si myslím, že je klíč k úspěchu, který přišel. Věděli jsme, co děláme. Netestovali jsme, nezkoušeli jsme, co bude a co nebude fungovat. Věděli jsme to. Čtyři roky před tím jsme každý měsíc stáli před živým publikem a improvizovali jsme, bavili jsme je. Funguje to i proto, že máme rádi komediální žánr, hrajeme v divadle, známe nějaké postupy, které fungují na diváka, a když jsme začali točit skeče, tušili jsme, že to bude fungovat. Samozřejmě víme, že něco funguje víc, něco míň. Ale není tam snad nic, co by bylo úplně mimo.

V české historii najdeme spoustu komiků, kteří stavěli na inteligentním humoru. Tři Tygři ale staví na situacích a hláškách, a to více, než třeba na ironii nebo satiře. Jsou vybudováni na úžasných postavách, na ztvárnění absurdních situací. Bylo od počátku jasné, že budete dělat tenhle typ humoru?

Postupně se to rozvinulo. Na úplném začátku byla vize, že se tam satira dostane víc, že to bude více připravované, ale tehdy jsme na to neměli moc času, protože jsme byli ještě zaměstnáni v jiných divadlech. Ten typ humoru postavený na satiře a rozpracované pointě se musí připravit dopředu, což ne že bychom neuměli – já jsem přesvědčený, že to umíme a občas se v některých skečích i ukáže - ale na té improvizaci to prostě nejde, protože improvizace vzniká v tu chvíli, na místě. Samozřejmě se někdy povede něco chytrého, ale není to pravidlo. Na druhou stranu například v případě Firmy, jakou svět neviděl, což je trochu více rozpracovaná scénka, nám naši fanoušci začali psát, že je to hrozná nuda. Lidi pracující v kancelářích to ale pro změnu zaujalo, takže nám to přineslo nové fanoušky, kteří psali: „To je boží, to je jak ode mě z kanclu“. Záleží, kdo se na to dívá a co je komu blízké. My se nechceme zaseknout do nějakých mantinelů, kdy budeme dělat jen „hospodskou srandu“ nebo jen „chytrý“ humor. Někdy zkusíme to, někdy ono. Youtube a internet je úžasný v tom, že vždy si to najde své publikum.  

Firma, jakou svět neviděl, je celá natočená na jeden záběr. Na kolikátý pokus se vám ji povedlo natočit?

Napoprvé. Bylo hrozně těžké všechno připravit a věděli jsme, že v jednu chvíli, kdy se otevře to skladiště, kde byl chumel lidí, je klíčové, aby se někdo nezačal smát. Tak jsme si řekli, že kdyby někdo nezvládl nesmát se, má se schovat a dělat, že brečí. A to se tam skutečně stalo.

Improvizaci se v Česku věnuje nebo věnovalo více herců, ať už Partička nebo Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem a další. Ve většině případu se ale všichni objevovali v televizi, zatímco vy operujete kromě divadla především na internetu. Dostali jste už nějakou nabídku z televize, nebo pokud by přišla, zvažovali byste ji?

V ostravském studiu České televize je kreativní producentkou Kateřina Ondřejková, kterou samozřejmě známe a ona zná nás, a to ještě z doby, kdy Tři Tygři ani neexistovali, ale právě o Třech Tygrech jsem se s paní Ondřejkovou bavil, ale oba jsme se shodli na tom, že Tři Tygři nejsou ideální formát pro Českou televizi. Je to postaveno na úplně jiných principech a pokud bychom chtěli pro jakoukoliv televizi cokoliv dělat, museli bychom to více připravovat. Tenhle formát zábavy ve stylu neřízené střely může určitě fungovat na Youtube, stejně jako krátké skeče, ale vyskládat z toho pořad pro televizi je trochu jiná kategorie. Takže ano, nějaké jednání probíhalo, víme o sobě, a ve chvíli, kdy ať v divadle nebo v rámci Tří Tygrů budeme mít nějaký nápad, o kterém si budeme myslet, že by se do televize hodil, tak je zkontaktujeme a naopak.

Vím, že je to otázka spíše na režiséra, ale seriál sKORO NA mizině už v zásadě televizní formát měl. Pokud na České televizi prošel Most, s tímto by zřejmě také nebyl problém.

Myslím si, že tyto ambice tam nebyly. sKORO NA mizině vznikalo jako internetový projekt, a jestli režisér a producent Vladimír Skórka vedl nějaká jednání s televizemi, tak o tom nevím. Minimálně na začátku tam ale tahle ambice nebyla. Je to stejný případ, jako jsem zmiňoval před chvíli. Televize v ČR určitě vědí, kdo je Vladimír Skórka, takže pokud si řeknou, že se jim tento typ režiséra hodí, určitě ho zkontaktují.

Vraťme se zpět ke Třem Tygrům, kteří jsou ve skutečnosti čtyři. Jak jste říkal na začátku, pan Polák byl původně zván jako host, pak k vám nastoupil natrvalo. Jak se to stalo?

Vláďa Polák byl v té době v Ostravě známý komediální herec, i když samozřejmě největšího úspěchu u kritiky dosáhl ve vážných rolích. Divácky byl však známý jako komik. Já ho znám velice dlouho, tak jsme ho k nám pozvali. V té době jsme zvali více herců z ostravských divadel, ale spolu jsme si sedli. Lidsky, kamarádsky, i na jevišti. Chtěli jsme to posunout dál, protože Vláďa je z nás nejstarší a nejzkušenější. Rád tvoří, rád píše, takže to funguje, protože on je ten, co je schopen nějaký skeč napsat.

V posledních živých streamech se ale neobjevoval a jednou to dokonce vypadalo, že jste se nějak nepohodli a on skončil. K čemu vlastně došlo?

My jsme mlžili, ale pan Polák byl v karanténě, což si myslím že už dnes není žádné tajemství. Byl v karanténě, a z toho důvodu s námi nemohl být na jevišti. Ale my jsme i tak potřebovali točit, tak jsme se rozhodli, že to nebudeme rozmazávat a budeme mlžit, jakože jsme se pohádali, že se něco stalo, ale nakonec jsme s tím šli ven.

Narozeninový stream byl zakončený kultovní scénkou, ve které Štěpán Kozub vystupuje jako nespokojený divák, který vás nakonec vyžene z podia. Máte za dobu své kariéry zkušenost s něčím podobným?

Slyšel jsem spoustu historek tohoto typu od herců, ale já osobně nějaké takové historky nemám. Párkrát jsem samozřejmě zažil hlasité odfrknutí diváka nebo nějakou hlasitou poznámku na něco, co se dělo na jevišti, ale že by někdo takhle vyloženě vyrušil, tak to jsem vážně nezažil.

Na druhou stranu prostředí Divadla Mír k tomu trochu svádí. U vaší improvizace funguje tam přímá interakce diváků s herci a vy na ně přímo reagujete. Je to pro vás lepší forma, než klasické divadlo, kdy diváci tiše sedí a sledují dění na scéně?

Rozhodně nelze říct, že je něco lepší a něco horší. Je to prostě jiný typ dohody mezi diváky a herci. Tichá dohoda je jasná, když se jde na klasické divadelní představení, které je nazkoušené, herec je tam za nějakou postavu, je v nějaké roli a není tam sám za sebe. Ta dohoda mezi diváky a herci je taková, že divák nemůže vyrušovat. Ano, může se stát, že začne prožívat nějaké emoce, ale určitě nemůže začít na někoho pokřikovat, to by nebylo dobré. Ale když se jede komediální show, kde jsme část představení sami za sebe, dohoda mezi hercem a divákem je jiná. Je jasné, že na nás mohou pokřikovat, můžeme se spolu bavit. Je to show. Je tam dialog. Nemůžu tedy říct, co je lepší a co horší. Je to prostě jiné. Je to jiný typ představení.

Teď mi možná odpovíte stejně, ale když hrajete v divadle, tak hrajete před stovkami diváků a vidíte jejich reakci naživo. Když hrajete na Youtube, hrajete sice pro větší množství lidí, ale nevidíte je. Lze srovnat tyto formy vystupování?

Jak jste naznačil, když hrajete pro živé publikum, a hlavně když děláte nějakou tu komedii, hned víte, jak diváci zareagují. Pokud hrajete komedii a divák se nesměje, je něco špatně. U streamů ta zpětná reakce není, takže zkušenost, kterou objevujeme, je, že třeba improvizujeme nějakou scénku a během ní mám pocit, že je to špatně, že to vůbec není dobré, že to chce co nejdříve ukončit a jít dál. Když se ale potom dívám na záznam, zjišťuji, že to bylo dobré. Jinak tam funguje optika kamery, jinak tam funguje zarámovaný obraz mobilu nebo počítače nebo televize. Na jevišti funguje jiná technologie hraní herce, kdy divák vidí celou šířku jeviště, všechny postavy naráz, musíte jinak pracovat se svým hlasem, než když je od vás dva metry kamera a vy najednou můžete pracovat s úplně jinými prostředky. Pa mohou vycházet věci, o kterých si můžete myslet, že vlastně vůbec nemůžou fungovat, protože na jevišti před publikem by vůbec nefungovaly. Je to rozhodně jiné a těžší, než když je ta reakce diváků okamžitá, protože jsme více v nejistotě, nebo naopak máme pocit, že se nám to daří a jsme hrozně vtipní, ale pak se podíváme na záznam a zjistíme, že nejsme.

Divadlo Mír je už neodmyslitelně spjato se Třemi tygry a tím pádem i s řadou vašich dnes již známých postav. Nebojíte se trochu, že právě ty budou diváci vyžadovat víc a víc? Že vám nakonec nezbude nic jiného, než pořád dokola hrát rodinku Vavarových, Pražáka nebo Davida Votrubka?

Samozřejmě se toho trochu bojíme, nebo aspoň já se toho bojím. Ale ne v případě Divadla Mír, protože tím prošlo 25 tisíc lidí i za dobu, kdy žádný Mojmír a další neexistovali, a lidé chodili na naše klasická divadelní představení, která jsou nastudovaná. U streamů je to napůl. Občas si chceme zkusit něco jiného, ale zároveň chápeme, že naši fanoušci chtějí i klasické charaktery, které jsou nejvíce tvořené Štěpánem Kozubem, který je dělá geniálně. Ale když něco nebude chtít dělat, tak to prostě dělat nebudeme. Pokud přijde únava materiálu, tak si můžeme říct, že si dáme pauzu. A koneckonců, když skončila první opatření a otevřela se divadla, úplně jsme streamovat přestali a začali znovu až teď. Myslím si, že až se to opět uvolní, streamy se znovu omezí nebo přestanou a opět začneme dělat více skeče, kdy si budeme vybírat s jakou postavou to budeme chtít natočit.

Nezvažovali jste, že byste začali některá vaše divadelní představení opět natáčet? Lidé bys i mohli například zaplatit a sledovat improvizace online.

Co se týče představení Tři tygři v trysku staletí, nebylo by ideální streamovat to, když tam jsou diváci. Teď streamy fungují tak, že je kameraman dva metry od nás, a pro diváky by nebylo příjemné, kdyby před námi neustále pobíhal někdo s kamerou. A my bychom se museli dívat zároveň na kameru i na diváka v poslední řádě, který je 40 metrů od nás. Tohle není možné. Maximálně můžeme přijet za diváky, ale bude asi bitva o vstupenky. Chystáme ale video platformu na bázi HBO GO nebo Netflixu, kde si divák zaplatí částku pod 100 korun za měsíc a na ní uvidí všechnu videotvorbu Divadla Mír. Budou tam krátkometrážní, středometrážní i dlouhometrážní filmy, seriály, i záznamy, pokud se nám povedou vyjednat práva na hry, které už měli derniéru. Určitě se tam objeví i záznam Tří tygrů. Když bude po derniéře, uděláme záznam, aby se na to lidé mohli dívat na obrazovce. Videoplatforma divadla Mír bude zajímavá pro lidi, co nás budou chtít podpořit, i proto, že za tu částku budou mít možnost sledovat naprosto exkluzivní obsah, který nebude nikde jinde a bude vznikat jen pro tuhle platformu, bez reklam. Třeba natočíme 5 skečů, 4 dáme na Youtube i na platformu Divadla Mír, a poslední, pátá, bude exkluzivně jen tam. Hlavně se tam herci Divadla Mír i Tři Tygři objeví v úplně jiných hereckých polohách, diváci uvidí herce ve vážných rolích.  Máme ambice na to tvořit i jiný obsah, všichni jsme poměrně zkušení herci, máme za sebou nějakou hereckou karieru, a než čekat na nabídku z nějaké televize, my si ji radši vytvoříme.

Na druhou stranu máte na streamech online i více než 13 tisíc diváků, a když skončí opatření, skončí live streamy, a lidé o živá vysílání přijdou.

Ještě přemýšlíme o jedné věci, o formátu nějaké noční show, která by byla pravidelná, třeba každých 14 dnů, ale nebyla by to čistá improvizace, byly by to živě streamované a předtočené věci. Něco jako při narozeninovém streamu, kdy jsme prvně vlastně streamovali a potom pustili i nějaké to video. Máme plán, že bychom udělali show třeba v pátek v jedenáct večer a diváci se budou moci dívat živě. Přes víkend tam bude ta show jako celek a od pondělí se začnou objevovat jednotlivé segmenty, jednotlivá videa.

Díky koronaviru se řada věcí přesunula takříkajíc do obyváku. Více se prosazuje homeoffice, spousta i světoznámých kapel začíná prodávat lístky na živě vysílané koncerty filmová studia se od kin odklání na internet… Nemáte strach, že by to v kultuře mohlo zanechat nějakou stopu? Kultura byla vždy postavená na tom, že lidé šli za ní, a najednou chodí ona k nim domů.

Myslím si, že jak kde. Pokud se budu bavit o divadle, kterému rozumím v rámci kultury asi nejvíc, obecně platí teorie, že čím je nějaká věc starší, tím větší je pravděpodobnost, že tu bude i další roky. Pyramidy jsou tu tisíce let a další tisíce let budou, ale dům, který si někdo postavil před padesáti lety, už je třeba zbouraný. Divadlo je jedna z nejstarších věcí, které lidská civilizace má, je tu tisíce a další tisíce let tu bude. A vidět herce naživo, to není přenositelný zážitek, je to doopravdy něco mimořádného. Nemám strach, že by lidé přestali chodit na živé divadlo, na druhou stranu nemůžeme ignorovat vstup kultury do obyváků. Myslím si ale, že to bude mít jen jinou formu. Že se divadlo přizpůsobí vyprávěcímu kódu u obrazovky, jako v případě naší inscenace Smrt talentovaného vepře. Je to divadelní text, monodrama, které vzniklo pro jeviště, ale když jsme věděli, že to chceme natočit, přizpůsobili jsme tomu styl tvorby. Je tam sice použitá veškerá scénografie, ale zároveň jsme to přizpůsobovali objektivu kamery, protože najednou máte věci, se kterými v klasickém divadle pracovat nemůžete, jako střih. Takhle se ta kultura podle mě změní.  

Smrt talentovaného vepře byla zatím jednorázová záležitost. Neuvažovali jste nad podobnými inscenacemi?

Ano, určitě budou vznikat. Budou vznikat právě pro tu naší novou platformu, protože to není pro klasické publikum na Youtube. Zajímá nás, jaké to bude, když se vezme nějaký klasický text a udělá se takovouto formou. Natočit podobně třeba Hamleta by mohlo být něco úžasného. 

V rámci první vlny jste se pustili i do projektu Vyplašení. Inspirace jistou reality show je zřejmá, jak vás ale napadlo natočit něco, kde ztvárníte všechny postavy Tří Tygrů, které se vlastně vzájemně ne vždy znají, a zavřete je do jedné budovy?

To byl nápad Štěpána Kozuba a Lukáše Oramuse a když nám to prezentovali, tak to dávalo smysl. Že se všechny postavy, které v té době existovaly, sejdou ve vile. Bylo to výborné v tom, že jsme si půjčili na víkend vilu a za tři dny se to celé natočilo. Hrozně nám to pomohlo, protože tehdy už byli všichni nervózní kvůli opatřením, nemohli jsme se scházet, museli jsme nosit roušky. Tak jsme se tam zavřeli a pak jsme měli hrozně moc natočeného materiálu. Během těch nejtvrdších opatření jsme pak jen seděli doma u stříhání a postupně ta videa vypouštěli.

Když to vycházelo, mělo to velmi pozitivní ohlasy. Neplánujete v budoucnu ještě něco podobného, kde by se opět setkaly postavy Třech tygrů, třeba na opuštěném ostrově po vzoru Survivor a podobně?

Můžu říct, že něco se chystá. Lukáš i Štěpán teď monitorují různé reality show a hledáme, kterou si vybrat a trošku ji zparodovat.

Vrátím se ještě k seriálu sKORO NA mizině, o kterém jsme mluvili na začátku. Je zasazen do doby, kdy herci Divadla Mír začínali točit streamy. Na kolik se jeho segmenty opíraly o realitu?

Něco z toho tak skutečně plus minus probíhalo. Najednou se stalo, že se uzavřela divadla a herci byli bez peněz, protože jsou placení za výkon, který nemohli odvést. A věděli jsme, že musíme platit úvěr za budovu, energie, zaměstnance a museli jsme získat prostředky. A tak jsme začali hrát. Během přibližně měsíce se nám podařilo neuvěřitelné, pomocí QR kódů jsme vybrali 690 000 korun, což sice neodpovídalo tržbám, které bychom měli za vstupenky, ale byla to neuvěřitelná částka. V té době nás to doopravdy zachránilo. To, co se dělo v seriálu potom, už byla už jenom sranda.

Funguje toto vybírání „vkukného“, jak jste tyto možnosti přispění nazvali, i teď nebo je to horší než na jaře?

Myslím si, že je to jiné, že přispívá jiná skupina lidí. Na jaře jsme byli v trošku jiné situaci. V březnu se jako první zavřela divadla a kina a všechno ostatní bylo otevřené. Díky tomu lidé možná měli pocit, že jsou herci chudáci a musí jim pomoct. My jsme vylezli před obrazovky a řekli, že nemůžeme hrát, ale že když budeme hrát přes obrazovky, můžou nás odměnit. A to zafungovalo. Postupem doby se to ale změnilo. Najednou se nejedná jenom o divadla, najednou jsou zavřené obchody, hotely, a problém mají naprosto všichni. Rozumím těm, kteří se dívají na náš stream, my jim říkáme, že nás mohou odměnit, a oni si řeknou: „Ale já si objednal týden v hotelu, kam sice nemůžu, ale ty peníze jim chci nechat.“ Na jaře nám peníze posílalo méně lidí, ale posílali větší částky, třeba tři sta nebo pět set korun. A teď posílají mnohem menší částky, ale více lidí. Ve finále to ale bude plus mínus stejné.

690 tisíc vypadá jako velká částka, ale polovina padne na hypotéku na divadlo...

Tak. Když se aktuálně zavřela divadla, měli jsme prodané vstupenky za nějakých 1,3 miliony korun. Teď je to odsunuto, ta představení budeme hrát někdy v budoucnu, a kdybychom ty vstupenky měli vrátit, tak jsme dost v minusu.

Využili jste možnost požádat stát o podporu divadla?

Ano. Tam je to nastaveno velmi složitě, spíše na továrnu. Na náklady, které se tak nějak vrací, což je pro výrobní podnik klasika. Koupíte si nějaký materiál, který máte na skladě, vyrábíte, materiál leží a už ho nemůžete prodat, tak ho odepíšete. Divadla ale fungují na úplně jiném principu. Máme vstupné za milion korun, ty peníze máme, a my z nich žijeme, fungujeme a tvoříme. Ty vstupenky jsou naše ztráta, jsou to, co máme vlastně na skladě. Od ministerstva kultury se nám ale podařilo získat milion korun na zpřístupňování moderního umění pomocí digitálních technologií, což je nejvyšší částka, která tam byla a kterou nějaké divadlo získalo. A hodně nám to pomohlo, mohli jsme nakoupit spoustu vybavení. Ale je to pořád jen na ten jeden účel, ne náhrada za vstupenky, nicméně můžeme za to platit kameramany, nakupovat techniku a další věci. Vznikne z toho i jedna z videoinscenací, hra od Čapka, kterou například chystáme, i ta bude financovaná i těchto peněz. A nevzniklo by to, kdybychom ten grant nezískali. Pomoc nám dalo i statutární město Ostrava a Moravskoslezský kraj, takže tu první fázi jsme poslepovali z různých pomocí a z toho, co nám poslali diváci, ale ta druhá fáze už je trochu jiná. A já už otevřeně říkám, že nechceme pomoc od města nebo kraje. Protože je jasné, že podnikatelé nemůžou podnikat a nebudou moct platit DPH a když nebudou moct platit DPH, příjmy státu budou padat. A myslím si, že nás čekají ještě hodně těžké časy a já, jakožto divadelník, nebudu říkat městu nebo kraji o pomoc, protože ti budou mít sami dost starostí.

Když se oprostíme od finančních a hmotných věcí, tak herec je zvyklý být mezi lidmi, a sám říkáte, že tato situace ještě nějakou dobu potrvá. Nechybí vám kontakt s diváky?

Musím říct, že trochu chybí. Když jsme po dlouhé době vylezli na podium před diváky, zažívali jsme až euforický stav. Bylo to super. Je pravda, že my v Divadle Mír máme relativně co dělat. V ostatních divadlech podle mě byli rádi, že mají volno, ale určitě tam jakási frustrace už také působí. Člověk potřebuje něco dělat, a když najednou nemůžete hrát, můžete se uhryzat nudou. A pak, najednou, půjdete po půl roce trénovat inscenace, opakovat si všechny texty. Někteří herci mají v hlavě třeba deset textů, což je v divadlech běžná praxe. Takže jsou v nějaké frustraci teď a při otevírání divadel budou zase. Ale myslím si, že se to netýká jen herců, že se to týká i další oblastí lidské činnosti

V poslední době se objevuje spousta umělců, kteří se navzdory absenci lékařského vzdělání nějakým způsobem vyjadřují ke koronavirové situaci. Nazývají covid-19 chřipkou a podobně. Vy tohle neděláte, ale zajímalo by mě, jak na toto chování kolegů umělců pohlížíte. Protože ne vždy je to, co zaznívá z jejich úst, pravda, ale mají společenský vliv a někdy i velký dosah.

Spousta periodik a médií si zve herce jen proto, že jsou známí, a když si pozvete herce a dáte ho na obálku, tak to má nějaký vliv. Víte… všichni ze showbyznysu jsme komedianti, ať je to zpěvák, herec nebo spisovatel, protože bavíme lidi. A komedianti, komici a šašci měli po stovky let jednu velikou výsadu. Mohli zesměšnit i krále. Byla to jakási naše výsada. Výsada komiků a komediantů, že můžeme zesměšňovat mocné, a to často velmi nevybíravým způsobem. A já můžu vylézt na jeviště jako komediant a velmi drsně zesměšnit prezidenta. A všichni se budou smát. Budou se smát dokonce i ti, kteří toho prezidenta respektují a třeba ho i volili. Protože ví, že když vylezu na jeviště příště, zesměšním třeba premiéra. A když vylezu potřetí, zesměšním třeba Václava Havla, udělám si srandu z něho a z jeho manželky Olgy. Protože slovy klasika „podle každého ksichtu můžeš kreslit karikaturu“. Můžu je zesměšňovat a všichni se budou smát, ale jenom ve chvíli, kdy publikum nebude vědět, co si skutečně myslím.

Pokud ale vystoupím z role komedianta a bez ironie a nadhledu začnu komentovat politiky nebo politickou situaci a říkat, co je špatně a co je dobré, tak se najednou totálně zhroutí komfortní zóna diváků. Protože to, že můžu zesměšňovat pravici, levici i střed a můžu ji zesměšňovat, jak chci, vychází z toho, že mí diváci jsou v komfortní zóně. Ví, že dnes si dělám srandu z jednoho a zítra z druhého politika, to je ta komfortní zóna. Ale kdybych začal říkat svoje vlastní názory a nedej bože začal apelovat na lidi a říkat jim, co si mají myslet nebo jak se mají chovat, anebo je nedej bože vyzýval stylem „otevřete oči, proboha“, tak by najednou bylo v publiku úplné ticho. Vytrhl bych své diváky z komfortní zóny a porušil tu stovky let budovanou dohodu mezi šaškem a jeho publikem. A pokud to nějaký komik udělá, přestává být komikem a stává se aktivistou. Ve chvíli, kdy se komediant postaví do nějaké politické názorové skupiny, rozhněvá si všechny fanoušky, kteří jsou v opačné nebo jiné názorové skupině, a vytrhne je z jejich komfortní zóny, což podle mě není dobře.

Když to uvedu na konkrétním případě, všichni si pamatujeme na pana Šimka, což byl nejlepší politický satirik široko daleko, a jeho pořady byly neuvěřitelné. Oni zesměšňovali a dělali si srandu naprosto ze všeho. Z pravice, z levice, ze středu. A teď si představte, co by se stalo, kdyby pan Šimek vyšel a úplně na vážno začal apelovat na diváky, ať volí nějakou konkrétní politickou stranu. Úplně by to přestalo fungovat. Všimněte si, že když nějaký komediant, řekne nějaké poselství sám za sebe, co se začne v komentářích ozývat. Jsem přesvědčen, že tímhle naše diváky vážně vytrháváme z komfortní zóny a jsem striktně proti tomu. Můžu mít jakýkoliv názor, jestli nosit nebo nenosit roušku, ale nikdy by mě nenapadlo říct to a přesvědčovat ostatní. Já to můžu zesměšnit, dát si pytel na hlavu a říct: „Nosím roušku.“ Můžu to zesměšnit klidně i jiným způsobem. Nebo to nebudu zesměšňovat vůbec, je to moje volba. Ale neměl bych jako komediant svým divákům podsouvat, jak se mají chovat a hrát si na nějakého buditele.

Jsem rád, že to říkáte.

Tohle je hodně velká odpovědnost komediantů. Jsme součástí showbyznysu a nebezpečí spočívá v tom, že když my zveřejníme nějaké video, rychle se šíří. Komedianti mají velkou svobodu, ale zároveň i velkou zodpovědnost. A sice zodpovědnost k nadhledu a satiře. Nejlépe to měl ve své moudrosti vymyšlené Jan Werich, který vždy mluvil o věčné lidské blbosti. Což je nejlepší varianta, díky níž nikdy nikoho neurazíte, protože blbí jsou přece vždycky ti druzí…

Související

Zatímco ve světě si lidé masakr na náměstí Tchien-an-men připomínají, v Číně se ho komunisté snaží vymazat z lidské paměti. Rozhovor

35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Smrt vysokého činitele a představitele reformního křídla komunistické strany Chu Jao-panga v dubnu 1989 se stala velkým impulzem pro protestní hnutí v Číně. Přestože jeho hlavní hybnou silou byli studenti, před jeho krvavým potlačením na náměstí Tchien-an-men o necelé dva měsíce později proniklo prakticky do všech společenských kruhů, konstatuje sinolog Ondřej Klimeš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Pracovník Orientálního ústavu Akademie věd v té souvislosti poukazuje na to, že k protestům a nepokojům různé intenzity docházelo v Číně již dříve, jelikož osmdesátá léta byla dosud nejuvolněnějším obdobím v dosavadní historii vlády tamní komunistické strany. V kontextu současné politické situace v Číně je podle Klimeše například obtížně představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěná a její část požadovala demokratizaci poměrů. 
David Broul (použito se svolením D. Broula) Rozhovor

Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ

Slováci si o víkendu zvolili za prezidenta Petera Pellegriniho, který ve druhém kole voleb hlavy státu porazil bývalého diplomata Ivana Korčoka. EuroZprávy.cz v tomto kontextu oslovily pro rozhovor politologa Davida Broula z Univerzity Palackého v Olomouci. Broul připustil, že Pellegrini je skutečně vládní kandidát a k vítězství mu dopomohli voliči Štefana Harabina z prvního kola. „V kontextu dosavadních kroků vlády, jako je rušení Úřadu speciální prokuratury, snahy ovládnout veřejnoprávní televizi a tak dále, nečeká slovenskou demokracii v brzké době nic pozitivního,“ říká.

Více souvisejících

rozhovor Ostrava Divadla Divadlo Mír Tři Tygři Albert Čuba

Aktuálně se děje

Aktualizováno včera

včera

včera

včera

včera

Fotbal, ilustrační fotografie

Od příští sezóny ponese nejvyšší fotbalová liga jméno sázkovky Chance. Přiteče díky ní čtvrtmiliarda ročně

Až letos v červenci odstartuje nová sezóna tuzemské nejvyšší fotbalové soutěže, už se v jejím názvu neobjeví jméno sázkové kanceláře Fortuna, ale jejího konkurenta Chance. Právě tato sázková kancelář totiž vyhrála výběrové řízení na titulárního partnera první fotbalové ligy a díky tomu si tak tuzemský profesionální fotbal od příští sezóny dalších pět let přijde na čtvrtmiliardy ročně.

včera

Papežův zákon

RECENZE: Papežův zákon o prohnilé církvi stojí i padá na velikášském akademismu

Poté, co byl u nás snímek Papežův zákon uveden v rámci nesoutěžní sekce karlovarského festivalu, se dostává i do široké distribuce. Italský film se noří do temné historie církve a skrze příběh na základě skutečných událostí reflektuje krutost lidské manipulace, společenskou rozštěpenost i individuální osudy na pozadí velkých dějin.

včera

včera

Michal Koudelka

Vláda chce urychlit výstavbu OZE, prezidentovi navrhla povýšení šéfa BIS Koudelky.

Příprava výstavby obnovitelných zdrojů energie ve vybraných lokalitách by v Česku neměla trvat déle než rok. K dosažení tohoto cíle má přispět vymezení tzv. akceleračních zón určených pro jejich výstavbu podle pravidel, která schválila vláda na středečním jednání. Navrhla také povýšení šéfa BIS Michala Koudelky do hodnosti generálmajora. 

včera

včera

Charles Leclerc

Stáj Scuderia Ferrari mění název + FOTO

Neuvěřitelné se stává skutečností. Ferrari je jediným týmem, který nepřetržitě závodí v přední motoristické disciplíně od založení formule 1 v roce 1950. Žádný tým nezastává takovou tradici jako Scuderia. Tradice – kterou nyní Italové (částečně) boří.

včera

včera

Petr Rada, trenér

Radovi se snížil trest za rasismus z osmi na tři měsíce. I tak je ale trenér pražské Dukly zklamaný

Původně vyslovený trest ze strany disciplinární komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) pro kouče druholigové pražské Dukly Petra Rady za rasistickou urážku vůči již bývalému kouči Brna Tomáši Poláchovi vyvolal velké debaty ve veřejném prostoru. Byl totiž rekordní, konkrétně osmiměsíční. Po verdiktu odvolací komise se ale bude moci pětašedesátiletý kouč vrátit na lavičku již po třech měsících. Zkrácení trestu i pro Duklu znamená, že se bude muset obejít bez Rady až do konce právě probíhající sezóny, jelikož zákaz činnosti mu nově vyprší až začátkem sezóny příští.

včera

Aktualizováno včera

včera

včera

Krycí jméno ukrajinského vojáka „Niemachny“.

V ruském zajetí: Psi žijí lépe. Ztratil jsem jakoukoli naději a vůli žít

Ukrajinský voják přezdívaný „Niemachny“, který strávil 13 měsíců v ruském zajetí, promluvil o tom, co všechno prožil, když padl do zajetí po bojích o Azovstal v Mariupolu. „V kasárnách nás bylo hodně. Byla tam dvě patra a asi půl stovky plus-minus lidí. Spali jsme vlastně na sobě, na podlaze,“ vzpomíná. A dodává hned na začátku „Rusové se snažili přimět Ukrajince střílet do vlastních zajatců.“

včera

včera

včera

včera

Vzpoura zaměstnanců RTVS: Chceme svobodnou veřejnoprávní instituci

Situace na Slovensku se rychle mění. Zaměstnanci RTVS vydali protestní prohlášení a to krátce po schválení zákona o STVR Ficovou vládou.

Zdroj: Radek Novotný

Další zprávy