ROZHOVOR | Všechny doopravdy důležité věci jsou v našich snech, říká režisér Rudolf Havlík

Rudolf Havlík stále známější filmový režisér, scenárista, ale také spisovatel, který už vydal několik knížek. Obklopen rodinu, přáteli, jejichž lásky si neskutečně váží, procestoval skoro celý svět. Své zážitky, zkušenosti, setkávání umí skvěle přenést nejen na filmová plátna. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz vše rozvíjí a posunuje mnohem dále.

Začněme vaši filmovou tvorbou. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že „moje filmy nejsou koťátka… nikdy se nebudou líbit všem“, tvoříte napříč žánry a vaše filmy zaznamenávají stále větší oblíbenost. Nakonec se ale „ta koťátka“ stala fenoménem pro filmové nadšence. Po filmu Pohádky pro Emu jste se stal nepřehlédnutelným. Co vše stálo za tímto nepopiratelným úspěchem?

Já to popravdě nevím. Můžu se pouze domnívat, že je to díky tomu, že se mi daří vybírat si divácky zajímavá témata, které lidi baví a chtějí na ně chodit do kina a také to, že u každého projektu pracuji naplno až do úplného dokončení filmu a ta práce mě nesmírně baví. Tvrdím to, že po nikom nechci více, než sám po sobě a věřím tomu, že trpělivá a poctivá práce se nakonec zúročí. A také trochu věřím ve svůj talent.

Prošel jste několika povoláními (ať už jako barman, manažer, trenér, vězeň, řidič, bloger, grafik…) To mi připomíná mi to „hrabalovské pábení“. Jak vy sám na to nahlížíte? Jak moc se to projevilo ve vaší současné tvorbě?

Byl jsem od osmnácti let zvyklý pracovat a musel jsem se naučit postarat sám o sebe. Neměl jsem v zásadě na vybranou, a tak jsem dělal to, co jsem uměl nebo dělal, to, co bylo v danou chvíli potřeba. Obecně mám za to, že lidé se berou příliš vážně a považují například změnu zaměstnání za nemožnou, ale mně to připadá zbytečné, protože nejsem vybíravý člověk a vím, že věci se mohou změnit ze dne na den, takže jsem rád, že se můžu naučit pokaždé něco nového, získat rozhled, znalosti a jestli budu po někom utírat stůl nebo točit velký film, není v zásadě moc velký rozdíl. Je to práce, a když se dělá dobře, člověka to někam posune. Moje tvorba se za poslední roky trochu proměnila. Můžu si vybírat složitější témata a dělat věci, které jsou více ambiciózní, ale neberu to jako něco, co by nemohlo ze dne na den změnit. Naopak, jsem si jistý, že se to může stát vlastně kdykoliv.

Je důležité jít si za svými sny? Jako grafik jste si prý „maloval“ ve svých představách budoucí filmy. A ony se dnes staly realitou.

Myslím si, že všechny doopravdy důležité věci jsou v našich snech. A každý den usínají miliony lidí s tím, že změní svůj život, ale ráno to neudělají. Sny jsou komplikované v tom, že bývají nereálné a kladou extrémní nároky na svou realizaci, takže ne každý sen je nutně to nejlepší, co se vám může stát. Ne nadarmo se říká, dej si pozor na to, co si přeješ, protože by se to mohlo vyplnit. Můj sen se stal realitou a s realitou tím pádem ale přišly i věci s tím spojené. Více práce, větší zodpovědnost, časová tíseň, stres, nervozita a pochyby, které člověku způsobí, že má pro změnu zase jiné sny, třeba o tom, že točit nebude a bude odpočívat, ale i ten sen si naštěstí umím splnit.

Je tedy možné i v dnešní době, kdy jakýsi „prim“ hrají ti „mladí dravci“, „mileniálové“ dle hesla: včera bylo pozdě, dosáhnout po čtyřicítce úspěchu? Není to náhodou právě to, na čem by tito „uspěchanci“ měli pracovat a co by měli považovat za ten cíl, ke kterému je nutno se propracovat, získat zkušenosti, že úspěch zkrátka „nespadne“?

Já si myslím, že úspěch je v dnešní době klidně možný i ze dne na den. Někdo se nadře, aby byl úspěšný, někdo to má zdarma. Takový je náš svět, nevyzpytatelný. Otázka je, jestli s tím úspěchem umíme pracovat, jestli nás změní k dobrému nebo nám naopak nahází klacky pod nohy. Obecně si myslím, že úspěch vnímáme jako něco výlučného a úspěšné lidi vnímáme jako jakýmsi způsobem vyvolené či dokonce nadřazené. Já si to nemyslím, protože každý den pracuji s lidmi, o kterých nikdo neví, kteří se mnou pracují od rána do večera a dělají věci, které nejsou vidět. Kdyby nebyli, nemohl bych být nikdy úspěšný. V zásadě mohu říct, že můj úspěch je postavený na lidech, kteří se mnou pracují a já na to nesmím nikdy zapomenout, protože jinak bude úspěch velmi rychle pryč. Dnes chtějí lidé všechno hned, ta myšlenka mi připadá velmi pitomá, a právě ona vede k tomu, že je na tom společnost tak, jak je.

K tomuto tématu bezesporu patří i vaše knižní tvorba. Tituly Horkou jehlou, Zítra je taky den jsou svým námětem, zpracováním určitě zajímavé. Můžete poodhalit jejich vznik?

Dostal jsem od velkého nakladatelství nabídku, abych napsal svůj první opravdový román, a protože píšu rád, neváhal jsem a do těch dvou knih shrnul své postřehy z práce v oděvním průmyslu a zamýšlel se tak nad otázkami výroby oblečení v Asii, ale i nad tématem přírody, udržitelnosti a lidské hlouposti a zaslepenosti, která mě odjakživa zajímal. Mohl jsem konečně popsat, jakým způsobem doopravdy vzniká oblečení, které si všichni kupujeme a jak moc prohnilý je celý globální oděvní systém. Je to pro mě velmi osobní téma a mé myšlenky jsou občas dost popuzující, protože tváří v tvář realitě mnoha lidem dojde, jak nesnadné je cokoliv na tomto změnit. Zejména k lepšímu. K horšímu to jde snadno.

Tváří v tvář jste se v roce 2014 ocitnul na červeném koberci karlovarského filmového festivalu. Vzpomínáte si ještě, co se vám tehdy honilo hlavou, jaké byly vaše pocity? Byl to ten pomyslný krůček k naplnění filmových snů?

Říkal jsem si, jak moc je absurdní, že se mi to podařilo. Byl to pro nás všechny šok a příjemné překvapení. Brali jsme to jako satisfakci za mnohaletou práci na mém debutu. Tenkrát jsem neměl vůbec vyhráno. Ono není vyhráno nikdy, protože sice jsem natočil film, ale mocní lidé z branže mi řekli, že první film není důležitý, ale až ten druhý. Tak jsem zase pracoval, natočil Pohádky pro Emu. Byl to úspěch, ale lidé mi řekli, že ten druhý film není podstatný, to až natočím něco divácky opravdu úspěšného. Tak jsem natočil Po čem muži touží a byl to nejnavštěvovanější film roku, ale oni mi tentokrát řekli, že to není podstatné, podstatné bude, až natočím něco, co nebude jen divácky úspěšné, ale i kriticky přijímané, a tak to je pořád. Nikdy to nebude dost dobré, ale popravdě se tím příliš nezabývám, protože vím, jak snadné je říkat druhým, co a jak mají dělat. To umí každý.

Film Zejtra napořád byl váš filmový debut. Přes hvězdné obsazení jej provázely komplikace, a přesto jste to nevzdal. I tady vidím to, že jste takový „tichý rebel“, který se jen tak nedá. Sám sebe tak vnímáte?

Vzdávám se dnes a denně. Každý velký projekt je zatížen velkým počtem lidí, kteří mají svá rozhodovací práva a možnost ovlivňovat finální výsledek a já jsem neustále vystaven situacím, ve kterých musím plnit požadavky těch, kteří projekt financují. Někdy více, někdy méně, ale naučil jsem se, že je třeba umět prosazovat své názory a umět přijímat kritiku či odlišný způsob vidění a z toho si vzít ponaučení a pokusit se zlepšit to, co dělám. Je pravda, že jsem pověstný tím, že umím dotahovat věci do konce se vším všudy. Je to věc, která je dle mého názoru důležitá, protože nedodělaná práce je špatná práce. Navíc, za ty roky v Asii jsem se naučil, že žádná situace není nikdy ztracena a řešení se dá pokaždé najít, pokud nejde o život. A někdy, i když o něj jde.

Během své práce jste jistě poznal spoustu zajímavých lidí. Můžete jmenovat? A jak vás právě oni ovlivnili?

Těch lidí je hrozně moc. Hrozně moc. Paradoxně příliš nevzhlížím ke slavným lidem. Pro mě jsou nejzajímavější ti, se kterými pracuju nebo nás pojí mnohaleté přátelství. Můj hudební skladatel je tím, koho byste označili za dobrého člověka, mou inspirací je má žena, která je mnohem chytřejší a uvědomělejší, než já a pokaždé mi ukáže tu správnou cestu. Ohromně si vážím svých blízkých přátel Marka a Jindřišky, kteří mě podrželi ve chvíli, kdy jsem přišel o všechno. Moc si vážím přátel, které mám v Indii a i v Číně, se kterými jsem pracoval po dlouhé roky v továrnách na oblečení a kteří mi měnili můj zkreslený a neúplný pohled na svět, kterému jsem nerozuměl. Mám skvělou kamarádku Marcelu, která se mnou pracuje už skoro deset let a která mi ukazuje svět z jiné názorové stránky a učí mě tomu, že někdo umí být pracovitější a zodpovědnější než já. Jirka Langmajer je skvělý, protože co řekne, to platí. Má producentka Dana, člověk, který umí držet slovo, či producent Petr, který mě nechává tvořit věci, které by mi nikdo jiný nedovolil. Obdivuju lidi, kteří pracují v charitách, se kterými spolupracuji, protože jsou to lidé, kteří čelí nesmírným výzvám, a přitom je nikdo nepovažuje za úspěšné. A také obdivuju všechny ty lidi v továrnách třetího světa, které jsem potkal a kteří mi ukázali, jak příšerný je tento svět a oni v něm jsou schopni přesto žít a dokonce se i smát, milovat a vychovávat děti navzdory všem překážkám. Takové věci mě ovlivňují nejvíce. Nejvíc asi Láska. Láska k životu.

A co země, prostředí, která jste navštívil? Jak ty vás inspirovaly?

Všechny země, do kterých zavítáte jinak než turista, vás mohou mnohé naučit. Můžete získat nový rozhled, vědomosti, pochopit jinou mentalitu, jiný pohled na svět a můžete si utřídit názory. Každá z nich je zajímavá a dojdou vám i historické souvislosti, které vedou k tomu, jaká je tam zrovna situace. Můžete se toho naučit hrozně moc. Pokud chcete. S poznáním ovšem zároveň přichází často i velká vnitřní frustrace, která pramení z pochopení, jak složité je něco na této planetě ovlivnit a změnit tak, aby se neděly věci, které se dějí. Vědomosti a znalosti ve velké míře vedou k poznání, která nechcete vědět, protože jsou to znalosti nesnadné a z velké části smutné. Zase na druhou stranu poznáte právě to, že drtivá většina na světě je v jádru stejná. Chtějí stejné věci. Chtějí, aby se jejich děti učily, měly se lépe a aby měly lepší výchozí možnosti než oni.

Když se retrospektivně vrátíme k úspěšnému filmu Pohádky pro Emu, kde se promítla vaše osobní zkušenost, jak moc toto zobrazení skutečnosti má zpětnou vazbu? Kontaktoval vás někdo po uvedení filmu?

Pohádky pro Emu fungují už od své premiéry skvěle a neustále se vrací, protože si myslím, že ten příběh je dostatečně univerzální, aby ho lidé správně pochopili. Vyhrál mnoho cen po celém světě a je až s podivem, že mi ho tenkrát producentky povolily natočit, protože nebylo vůbec jasné, že se to povede. Lidé mě kontaktují neustále a já se pokaždé snažím všem odpovědět nebo alespoň poděkovat, což bývá stále náročnější, ale věřím tomu, že člověk by neměl svůj úspěch brát jako samozřejmost, protože do velké míry závisí na tom, jak se chová k lidem okolo sebe.

Navíc herecké obsazení je zde více než dobré. Jak moc na tom pracujete? Sám jste v médiích uvedl, že „Ondra Vetchý je složitý a s Geislerkou se furt hádáte“. Není i nakonec výběr hlavních protagonistů jakousi touhou po „dobrodružství“, „cestě“, jak se dopracovat k co nejlepšímu výsledku, dosáhnout toho, že se to bude „zkrátka líbit“, že divák chce odcházet z kina spokojený, nadšený, pohlcený příběhem…. Že nehledá složitost, nějaký „druhý level“, že se jen chce ztotožnit, toužit po něčem podobném jako postavy filmu, obdivovat herecké výkony, třeba se jen bavit a oprostit se od toho, co se naskýtá za dveřmi kina.

Ondřej je můj rodinný přítel a je to jeden z nejchytřejších lidí, které znám. A s jeho talentem je pro mě pokaždé jistota, že budu mít oporu, ale zároveň i nezdolného oponenta, který mi bude klást otázky, aby výsledek byl co nejlepší. Je to pro mě pokaždé ohromná škola a já si vážím každé hodiny, kterou společně strávíme. Stojí vždycky za to. Nicméně lidé neustále chtějí, aby tam už konečně nehrála "Geislerka" a Vetchý a člověk pak udělá film, ve kterém nejsou, ale lidé na něj nepřijdou a řeknou, jó, kdyby tam tak hrála "Geislerka" nebo Vetchý, tak to bychom možná přišli. Já chci pro svůj film vždy to nejlepší a dokud budu moct mít Ondru nebo Aňu či Jirku Langmajera, byl bych debil, kdybych to odmítal. Budu se s nimi dohadovat, vymýšlet a budu se jim muset i podřizovat, ale vím, že ten výsledek bude stát za to. Víte, lidí ví vždycky nejlépe, jak by se to mělo udělat, kdyby to dělali oni, akorát, že to oni nikdy neudělají. Tak to dělám po svém. Vždyť každý si dnes může natočit film tak, jak chce on. A já každému držím palce.

Tady mě napadá: jak vlastně vše probíhá „na place“? Je pro vás důležité to „souznění“, snaha „uchopit hlavní myšlenku“ filmu celého štábu? Co by jako první uvedla ta „muška jenom zlatá“, která by se nachomýtla k natáčení vašich filmů?

Ve chvíli, kdy už jdu na plac, tak vím, co chci a jak to chci udělat a proč. Stejně tak to ví herci, a i lidé ze štábu. Protože na natáčení už není čas přemýšlet nad tím, jak by se to mělo udělat. Tam už musí mít věci jasný řád. Ve chvíli, kdy to nevíme, nastanou komplikace. Paradoxně drtivá většina film a času na něm stráveném probíhá roky před tím. Při psaní, při hereckých zkouškách a při vymýšlení toho, jak to natočit, aby se to dalo zaplatit a bylo to hezké. Natáčení samotné už je technická věc, kdy to kouzlo přinesou na plac už právě jen herci, ale i ti už vědí, jak na to půjdou. A ve chvíli, kdy většinu těch věcí víte, pak natáčení probíhá hladce a bez zbytečných hádek nebo nervozity. Doufám, že muška by řekla, že vidí dobře namazaný stroj, který se dobře baví.

Jak se cítíte v současné době? Co převažuje? Role režiséra, tvůrce nového tvůrčího počinu, příjemce, osnovatele nových nápadů, nebo třeba jen táty, partnera… V každém z okamžiků našeho života je určitá role ta nejdůležitější.

Momentálně jsem otec. Má dcera se naučila chodit a začíná poznávat svět a vstřebávat všechno na něm v ohromném množství a já se snažím jí ukázat všechno, co mě napadne a jsem jen divákem v ohromně zábavném představení, které je lepší než všechny filmy na světě. Navíc se zděšením sleduju, kolik je na světě ostrých věcí, na které se moje dcera pokouší neustále nabodnout. Je to pro mě celý nový vesmír lásky, strachu a smíchu. Mám teď více volna a také více možností a vybral jsem si místo honby za úspěchem obyčejný rodinný svět, protože vím, že práce počká, že nikdy nikam neuteče. Navíc jsem dvacet let makal jako kůň právě proto, abych si mohl dopřát to, co teď prožívám a naštěstí jsem na to nezapomněl. Jsem šťastný, protože mohu celé dny s malou pročítat knížky. V tomhle je po mně.  Mám kliku.

Můžete přesto poodhalit své plány? V jednom z rozhovorů v roce 2018 jste se zaobíral myšlenkou filmově ztvárnit knižní předlohu Zdenky Fantlové Klid je síla, řek´ tatínek. Pro mě a jistě mnoho dalších téma, které OBZVLÁŠTĚ v dnešní době nabírá na síle a je neskutečné. Je i tady nějaká možnost, že zde se váš sen, přání ještě uskuteční?

Na film podle předlohy Zdenky Fantlové sháním finance už šest let, a ještě pořád jsem neúspěšný. To téma je dle mého názoru závažné a důležité, ale ne pro tvůrce filmů, protože finanční risk je velký. Navíc já jsem považován za tvůrce lehkých komedií, takže získávat granty je pro mě díky předem danému předsudku složité, ale nevzdávám to. Chci dále převést na plátno i životní příběh katolického kněze Aloise Musila, který objevil v Jordánsku kdysi pouštní zámeček Amra a jehož příběh je doslova neuvěřitelný. Momentálně pracují na jedné pohádce a také jsem se rozhodl, že natočím první český superhrdinský film. Těch plánů je hodně, uvidíme, co se mi podaří a co ne. Nelpím příliš na budoucnosti, protože vím moc dobře, jak je nejistá, ale jak už jsem říkal, jsem pověstný tím, že umím věci dotahovat do konce.

Do konce jste dotáhl i film Ostrov, který má svou sílu, až „poselství“. V čem tkví dle vás, co může současnému diváku přinést?

Ostrov je pro mě velmi osobní věc. Mohl jsem točit to, co jsem vždy chtěl. Dobrodružný příběh v exotické lokaci. Je to projekt, který sebou nesl ohromné množství komplikací, protože to nikdo u nás ještě nezkusil a navíc to, co mohou Američané dělat jako na běžícím páse, u nás není možné, protože naše finanční možnosti jsou zcela jiné. Příběh o manželském páru, který ztroskotá na opuštěném ostrově ve chvíli, kdy jsou k smrti rozhádaní, mi byl blízký, protože jsem se více, než na jejich přežití mohl soustředit na to, aby si ti dva vyjasnili všechno to, co těch dvacet let, co jsou spolu neřešili a najednou nemají jinou možnost, než ty věci řešit. Je to příběh o věcech, které můžeme ztratit, když nedáváme pozor a jen málokdy dostaneme příležitost je napravit. A oni dva zjistí, jak snadné je někoho ztratit a jak složité je někoho znovu získat. Film jsme se snažili natočit s nadsázkou a humorem a já jsem z něho nadšený. Natáčení bylo extrémně složité a i já, kdo se považuji za zkušeného dobrodruha, jsem si sáhl na dno svých sil. Štáb složený z Čechů a Thajců si prošel tvrdým natáčením. Bojovali jsme s technickými problémy, počasím, jedovatými zvířaty a vším, co si umíte pod dobrodružným příběhem představit.

Film Prezidentka - námět k filmu vznikl mnohem dříve, než se stala skutečnou prezidentkou na Slovensku žena. Jaké očekáváte reakce na tento film? A co pro vás jeho zpracování znamenalo?

Prezidentka měla navázat na všechno to dobré, co přinesly Pohádky pro Emu. Chtěli jsme pokračovat v té poetice, a proto jsme na tom projektu začali pracovat. Neměl jsem vůbec potřebu nějak kritizovat současnou situaci v politice či na hradě, protože film má být srozumitelný i za deset let, takže se nejedná o politiku, ale o čistou romantickou věc. Přesto jsem chtěl, abychom měli v čele našeho státu člověka, ženu, na kterou bychom mohli být pyšní a která by mohla být pro lidi inspirací. Prezidentka už je hotova a já už vím, že dopadla dobře, protože první reakce na ni jsou až neskutečně pozitivní a konzistentní. Ondřej s Aňou tu hrají na plný plyn a i když jsme od Pohádek pro Emu všichni zestárli, tak věřím, že se nám podařilo během té tvorby trochu omládnout, protože jsme tak nějak tušili, jak důležitou věc natáčíme.

Myslíte, že existují pro vás do budoucnosti témata, která by mohla být inspirací, zpracovat mnohé s nadhledem, či jen oprostit diváka od starostí, problémů, které tato doba přináší a přinese?

V současné době si lidé chodí do kin spíše odpočinout, a proto vyhledávají lehčí žánry, které samozřejmě intelektuální lidé považují za pokleslé a nekvalitní. Já tento názor nesdílím, protože vím, že natočit dobrou komedii je složitější než natočit něco jiného. Komedie je nemilosrdná v tom, že když humor nefunguje, celý film jde ke dnu a popravdě, když stojím v kině a slyším, jak celý zaplněný sál propuká nahlas smíchy, je to ten největší úspěch, jaký jsem kdy měl. Komedií se nevzdám, ale vím, že díky nim si mohu dovolit čas od času natočit něco vážnějšího, protože mi lidé věří, že když mi to dovolí, nezanevřu na to, abych lidi zase pobavil a tím i vytvořil možnosti k tomu, aby bylo možné investovat do filmů, které tak výdělečné nebudou.

Na závěr: kdyby opravdu existovalo (a pro mě kéž existuje) „filmové nebe“, co byste sám za sebe vzkázal, slíbil všem, co už tam jsou? Možná jen poprosil za českou kinematografii…

Věřím tomu, že existuje, protože vše, co dokáže vyplodit naše fantazie je reálné. Nejen já, ale všichni ostatní okolo mě se z filmů učíme. Pamatujeme si tvůrce a herce, kteří tu už nejsou. Pamatujeme si jejich dobré i ty horší časy. Prožívali jsme je s nimi. Chválili je a kritizovali a já to dělal také a učil se od nich. A i díky nim jsem teď tam, kde jsem, je to z velké části i jejich zásluha, nejen moje. Já bych jim vzkázal, že jim moc děkuju za to, že nás nechali snít, smát se, plakat a zamilovávat se do příběhů a postav, které nám dali, protože kinematografie, ač se to možná nezdá ovlivňuje naše životy mnohem více, než bychom čekali. A my ostatní, kteří se tu ještě poflakujeme, se musíme hodně snažit, abychom pak tam nahoře nedostali vyhubováno, protože ať se nám to líbí nebo ne, půjdeme tam všichni.

Související

Tomáš Řepa (použito se svolením respondenta) Rozhovor

Země vyčerpaná válkami a surovinový přívěšek Číny, předpovídá historik budoucnost Putinova Ruska

Jaká je budoucnost Ruska se znovuzvoleným Putinem? A proč jsou Rusové zvyklí na tvrdou ruku autoritáře spíše než na demokracii? Nejen na to v rozhovoru pro EuroZprávy.cz odpovídal vojenský historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany v Brně. „Mnozí Rusové o skutečné demokracii nic neví, protože ji nikdy nezažili. Spíše bude dále stoupat poptávka po změnách, vůbec ale bohužel nemusí vést k přerodu Ruska v demokratický stát,“ říká. 
Martin Poliačik během setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. (použito se svolením Martina Poliačika) Rozhovor

Prezidentské volby jako souboj o povahu Slovenska. Pellegrini by hrál vlastní politickou hru, říká Poliačik pro EZ

Prezidentské volby jsou soubojem o povahu slovenského státu, říká dlouholetý poslanec Národní rady SR Martin Poliačik v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. V parlamentu seděl deset let, téměř tři desetiletí se věnuje kritickému myšlení. Zkušený politik, který loni působil jako zástupce ředitelky ukrajinské pobočky mezinárodní organizace GLOBSEC v Kyjevě, míní, že Peter Pellegrini nemusí být v případě volebního triumfu výrazně proruskou postavou v roli prezidenta. 

Více souvisejících

rozhovor Rudolf Havlík

Aktuálně se děje

před 26 minutami

před 54 minutami

před 1 hodinou

před 1 hodinou

před 1 hodinou

Miloš Zeman

Miloš Zeman chce na Slovensko, ale zůstává v Motole. Zdravotní stav se zlepšuje

Dva týdny už je exprezident Miloš Zeman hospitalizovaný v pražské Fakultní nemocnici Motol. Podle lékařů se jeho zdravotní stav nadále zlepšuje, na odhad termínu propuštění je však brzy. Zeman přitom údajně koketuje s myšlenkou, že by se vydal na Slovensko a před druhým kolem tamní prezidentské volby podpořil Petera Pellegriniho. 

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

Ilustrační foto

Dnes je Zelený čtvrtek, významný den spojený s Poslední večeří

Zelený čtvrtek, čtvrtý den Velikonočního týdne, je jedním z nejvýznamnějších dnů v křesťanském liturgickém kalendáři. Tento den má hluboký náboženský význam, připomíná události spojené s Ježíšem Kristem, zejména jeho Poslední večeři se svými učedníky a zahájení pašijového týdne, který vrcholí Velikonocemi.

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

před 5 hodinami

před 5 hodinami

Vladimir Putin

Putin promluvil o napadení Česka a Polska

Rusko nemá žádné plány na útok na země NATO a nezaútočí na Polsko, pobaltské státy nebo Českou republiku, ale pokud Západ dodá Ukrajině stíhačky F-16, budou ruskými silami sestřeleny. Podle serveru euractiv.com to prohlásil ruský prezident Vladimir Putin při setkání s ruskými vojenskými piloty.

před 7 hodinami

včera

včera

Vyhořelá katedrála Notre-Dame se otevře návštěvníkům ještě letos, tvrdí Paříž

Pařížská katedrála Notre-Dame, která byla v roce 2019 postižena ničivým požárem, má být opět otevřena pro návštěvníky 8. prosince. Uvedl to Philippe Jost, výkonný ředitel vládní agentury, která dohlíží na rekonstrukci katedrály. 

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy