Dělba moci ve státě: Kde se vzala myšlenka o moci zákonodárné, výkonné a soudní?

Dělba moci je základní poučku občanské výchovy už od základních škol, ale kde se vzala? Vznikla až během demokratických revolucí nebo jde o ideu starší? A jak se chápání dělby moci dostalo k současnému pojetí, které převládá v drtivé většině demokratických systémů, včetně toho českého?

Přidejte svůj názor

justice

Jisté rozdělení mocí bylo běžné ve starověkých městských státech. Aristotelés  ve svém spise Politika, které stojí na zkoumání desítek ústav řeckých městských států přišel s pojmem smíšené ústavy, která kombinuje prvky monarchie, demokracie a oligarchie. Ukázkovým příkladem takovéto smíšené ústavy podle pozdějšího historika Polybia byla Římská republika, kde byla moc rozdělena mezi senát (oligarchie), zákonodárná shromáždění občanů (demokracie) a výkonné úřady (monarchie).

Senát řídil zahraniční a vojenskou politiku a mohl vydávat příkazy výkonné moci. Zákonodárná shromáždění všech občanů vydávala zákony a volila vysoké úředníky, jimž pak byla svěřena moc výkonná. Zásadní problém, který znamenal konec Římské republiky byl úřad diktátora, který byl sice volen pouze na omezenou dobu a pouze v případě vojenského ohrožení, ale jeho úřad právě toto rozdělení moci narušoval. A bylo tak jen otázkou času, než diktátoři postupně přeměnili republiku na císařství.

Princip dělby moci byl částečně uplatňován také v pozdním středověku v tzv. stavovských monarchiích (například země Koruny české mezi husitstvím a Bílou Horou), ve kterých byl král omezen částečně v soudní (panský zemský soud), výkonné (vybírání daní a svolávání zemské hotovosti) i legislativní moci (volební kapitulace, kterými zaručoval, že nebude rušit starodávné zákony a privilegia jednotlivých stavů). Toto středověké pojetí moci bylo tak mnohem více jeho rozdělením a nikoli oddělením, jak ho chápeme dnes. Jinými slovy dvě základní mocenská těla měla v určité formě podíl na všech třech v moderní době uznávaných typech moci.

Každopádně postupem času se panovníci snažili všemožnými způsoby usilovali o svou absolutní moc a snažili se zbavit kontroly sněmem a stavy. U nás k tomuto přerodu došlo poměrně náhle po Bíle hoře ve většině Evropy ale tento přerod probíhal mnohem pozvolněji a postupnou a pomalou uzurpaci moci panovníkem.

Trochu překvapivě je pro moderní chápání dělby státní moc významné období reformace, zejména postava radikálního reformátora Jana Kalvína. Ten se inspiroval Aristotelovou teorií smíšené ústavy a snažil se prosadit jakousi rovnováhu mezi monarchií a demokracií. Zásadní je, jeho názor, že by se jednotlivé složky moci měly navzájem kontrolovat a udržovat tak politický systém v rovnováze.

Není rovněž náhodou, že zakladateli amerických kolonií byli náboženští radikálové inspirování Kalvínem, kteří byli vyhnáni z Britského království. Jejich kolonie v Novém světě měly totiž poměrně značnou volnost ve samosprávě, která fungovala na volbě soudního shromáždění, které mělo na starosti soudní a zákonodárnou složku moci a kterým byl zvolen guvernér. Guvernér poté dosadil několik dalších úředníků, kteří spolu s ním představovali výkonnou moc.

Jedním z prvních, kdo myšlenku dělby moci zásadněji teoreticky rozpracoval a spojil s demokratickým zřízením byl filosof John Locke. Dospěl k názoru, že pro stát je dělba moci klíčová. Jeho koncepce ale byla od dnešního chápání poněkud odlišná, nepočítal totiž se samostatnou justicí, místo toho uznával jako třetí složku moc federativní, v podstatě zahraniční politiku. Klasický princip dělby moci navrhl až francouzský filosof Montesquieu ve spise O duchu zákonů, kde představil rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Základní myšlenkou je, aby se zajistila soudcovská nezávislost a výkonná moc byla omezena zákony, jež si nemůže dávat sama.

Významné rozpracování tohoto principu pak provedl James Madison v Listech federalistů. Tímto způsobem se princip dělby moci inspirovaný samosprávou kolonií v Americe vrátil oklikou do ústavy Spojených států Amerických, které byla velmi ovlivněna myšlenkami francouzských osvícenců. Nejzávažnější dokument Francouzské revoluce, Deklarace práv člověka a občana celý vývoj víceméně završila prohlášením, že „společnost, ve které není zajištěna záruka práv a vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“.

Vstupte do diskuze
Google+ Vytisknout Zašlete tip redakci na článek

Nebezpečné deodoranty? Lékaři popsali, co mohou udělat s lidským tělem

19.11.2018 12:27 Nizozemští lékaři vydali novou případovou zprávu, ve které se zabývají smrtí devatenáctiletého…

Mohla se biblická potopa světa opravdu odehrát? Podle vědců trvá dodnes,…

19.11.2018 11:41 První kniha Mojžíšova pojednává o mytickém pojetí nejstarších dějin lidstva. Obsahuje řadu známých…

Záhada sněhových vloček objasněna. Opravdu neexistují na celém světě dvě…

19.11.2018 09:21 Zima dorazila do Čech v plném proudu. I když většina lidí se při pobytu venku otřásá zimou, vadí…

Co se po druhé světové válce stalo s miliony nacistů?

18.11.2018 19:23 Dnes snad nenajdete nikoho, kdo by nevěděl, jaké utrpení přinesla druhá světová válka. Nacistický…

Související:

Zprávy odjinud

Právě se děje

Další zprávy

reklama
reklama