Zapomeňte na Krym. Válka hrozí jinde
Komentář Petra Šulky – Zraky světa se v posledních dnech obracejí na Krym a mnozí v této oblasti předpovídají vypuknutí války. Daleko nebezpečnější krize, která se poslední době čím dál tím více vyhrocuje probíhá na druhé straně světa.
doporučujeme
Lékaři přiznali, že se v otázce infarktu spletli. Chyba zasáhla celou populaci
Lavina ve švýcarském středisku českého miliardáře: Lyžař natočil bílou smrt
Závadné hovězí se salmonelou z Polska patří patří Animalcu z Agrofertu
Co je podstatné u pojištění aut a proč neplatit za zbytečnosti?
Nevycházíte s penězi? Stát vám může dávat na bydlení až 20 tisíc korun
Nepřiznali jste nemovitost? Co hříšníkům hrozí?
"Obírají stát, žijí ze sociálních dávek." Mají se Romové tak dobře, že nemusí pracovat?
Důchody v roce 2020: Doba blahobytu končí, seniory čekají zásadní změny
Čínsko-tchajwanský spor je jeden z nejdelších zamrzlých konfliktů na světě. Po vítězství komunistů na pevnině se sem v roce 1949 uchýlily zbytky nacionalistických sil pod vedením generála Čankajška, a je třeba říci, že to byli oni, kdo dlouho tahal za delší konec provazu. Například v OSN ostrov zastupoval celou Čínu. I přesto, že USA nikdy s Tchaj-wanem nenavázali plné oficiální diplomatické styky, měl přístup k nejlepším americkým zbraním, na ostrově byly americké základny a ostrovu se ekonomicky dařilo.
Politický a psychologický zlom nastal v 70. letech spolu s otvíráním rudé Číny světu. Tchajwanci se museli vzdát v roce 1971 ve prospěch Pekingu křesla v OSN. Největší facka přišla v roce 1979 od Washingtonů, který přerušil s Tchaj-pejem oficiální styky, stáhl poslední vojáky, uznal Peking jako jediné hlavní město a potvrdil mu nerozbornost země. Od té doby začal Tchaj-wan na mezinárodní scéně ztrácet. V první polovině 80. letech skutečně hrozilo, že Peking vystoupí proti ostrovnímu státu vojensky a připojí ho silou.
Přišla však 90. léta a situace se uklidnila. Už od roku 1987 mohli ostrované navštěvovat pevninu. Tchaj-wan s Pekingem navázal v roce 1992 obchodní vztahy a mezi ostrovem a pevninou místo dělostřeleckých granátů a hrozeb začaly létat dopravní letadla a investice. Pro obě strany to bylo vysoce výnosné. Neznamenalo to však, že krize nemůže kdykoliv znovu vrátit. Po vítězství nacionalistů ve volbách na Tchaj-wanu to v letech 1995-96 opět vypadalo na blízké vypuknutí konfliktu.
K absolutnímu politickému průlomu došlo v roce 2008, když se sešli zástupci komunistické strany a na ostrově vládnoucího Kuomintangu a dohodli oficiální navázání vztahů na nejvyšší úrovni. Zdálo se, že konečně nastal klid, a že oba státy budou v klidu koexistovat, i když si Peking bude hrát na to, že vládne i ostrovu. Bohužel, Peking na tuto hru nepřistoupil. Chtěl vládnout reálně. Neustálý tlak a agresivní a arogantní chování Pekingu na Tchaj-wan nakonec v roce 2016 vyústilo ve zvolení prezidentky Cchaj Jing-wen z Demokratické strany.
Ta prosazuje snížení závislosti na Pekingu a návrat k vlastní diplomacii nezávisle na přáních kontinentální Číny. Prezidentka prosadila Novou jižní politiku. Ta spočívá v tom, že Tchaj-wan místo do pevninské Číny investuje do jiných zemí. Jen za poslední dva roky to bylo 5 miliard dolarů. Největší problém a největší provokace pro Peking je však v tom, do jakých zemí Tchaj-pej začal investovat. Vedle Singapuru jdou peníze z ostrova i do Indonésie, Filipín, Malajsie, Vietnamu, Thajska a Indie.
Touto politikou se podařilo potichu Tchajwancům spojit většinu konkurentů Číny v regionu. Také se jim ovšem podařilo propojit do jednoho velkého gordického uzlu hned několik místních velkých sporů. S Indií vede Peking spor o více než 3500 kilometrů hranice. Pohraniční spor vede Čína i s Vietnamem. Ten je navíc s Filipínami, Malajsií, Thajském a Indonésií ve sporu s Pekingem o Jihočínské moře.
Jihočínské moře je dnes místem, kde je svět asi nejblíže další velké válce. Spor zainteresované země vedou nejen kvůli velkým zásobám ropy a zemního plynu, které se v oblasti nachází, ale především kvůli strategické výhodě, kterou by ovládnutí této oblasti přineslo. Stát, kterému by se to povedlo by tak mohl totiž nejen ohrozit pobřeží protivníka, z čehož má obavy především Vietnam, ale především kontrolovat dopravu na jedné z největších námořních dopravních tepen světa, kudy ročně proplují suroviny a zboží zhruba za 3 biliony dolarů. To do hry vtahuje i Američany a Japonce, pro které je volná plavba v této oblasti životním zájmem.
V boji o ovládnutí Jihočínského moře zatím vede Peking. Na Paracelských a Spratlyho ostrovech buduje vojenské základny, které jsou schopny vést úder raketami krátkého a středního doletu proti pobřeží Vietnamu, Filipín ba i Malajsie. Letos poprvé přistál na jednom z opevněných ostrůvků i těžký strategický bombardér čínského letectva, který je schopen nést nukleární bombu. Postup Pekingu se samozřejmě nezamlouvá Spojeným státům. Ty v oblasti posilují své síly a čím dál častěji dochází k drobným konfrontacím, které se však snadno mohou změnit ve velmi horké bitvy.
Spor mezi USA a Čínou prohlubuje i probíhající se celní válka. Washington začal proto v této situaci oprašovat vztahy s Tchaj-wanem. Byla podepsána nová smlouva o dodávkách zbraní ostrovnímu státu. Ba co více, Pentagon dokonce uvažuje o rozmístění jednotek na ostrově. Pokud by se tak stalo, nepochybně by to mohlo mít nedozírné následky nejen pro Tchaj-wan, ale i celý svět. Vojenské síla Pekingu v posledních letech enormně narostla.
Před několika lety mohl ostrov počítat pouze z invazí ze strany průlivu, který je dělí od pevninské Číny, a oceánské pobřeží mohlo zůstat volné pro případné připlutí americké vojenské pomoci. Dnes již však s takovýmto plánem Tchajwanci počítat nemohou. Se spuštěním dvou letadlových lodí a vybudováním velké námořní floty je schopen ostrov naprosto odříznout od světa. Pokud by se Američané Tchaj-wanu v takové stuaci rozhodli pomoci je nepochybné, že by byla jejich flotila ve značné nevýhodě vzhledem k blízkosti kontinentální Číny a značné vzdálenosti od vlastních základen.
Tchaj-wan a spory o Jihočínské moře se z naší středoevropské perspektivy mohou zdát až příliš vzdáleny, ale jakýkoliv vojenský konflikt o ně může vést nejen k zhroucení světové ekonomiky, ale přímo k další světové válce. Je proto v zájmu všech, a v první řadě především Číny, neeskalovat napětí. Pokud by totiž skutečně válka vypukla stala by se první zemí, která by pocítila následky konfliktu.
Zhroutilo by se totiž vše, na čem v posledních 40 letech Číňané pracovali a vedlo by to i k velkým sociálním otřesům. A to je to poslední, co si pekingští vládci přejí. Pokud by se však stalo, že by došli k závěru, že jsou až příliš zatlačeni do kouta a mohli by ztratit „tvář“, budou ochotni riskovat vše. A s tím musí zase počítat ti ostatní.
Trump zamíří do Japonska, jako první zahraniční státník se setká s novým…
20.02.2019 16:59 Americký prezident Donald Trump pravděpodobně vykoná koncem května státní návštěvu Japonska,…
V Hanoji vypuklo šílenství, lidé se nechávají stříhat na Trumpa a Kima
20.02.2019 13:17 Vietnamskou metropoli Hanoj zachvátilo před schůzkou amerického prezidenta Donalda Trumpa a…
Ve Venezuele vypukne "hudební bitva", u hranic s Kolumbií bude horko
20.02.2019 11:56 Dění ve Venezuele se soustředí k její hranici s Kolumbií, kde vrcholí přípravy na páteční "hudební…
Oběť klimatických změn: Na seznam vyhynulých druhů bylo připsáno další…
20.02.2019 11:25 Australská vláda oficiálně zařadila mezi vyhynulé živočišné druhy krysu s latinským názvem Melomys…