Nahradí příměří mír, nebo nová válka? Profesor má o situaci v Koreji jasno

Důvody k pesimismu

Konflikt může skončit jedním z uvedených způsobů, nebo - de facto i de jure - oběma způsoby, připouští bývalý diplomat. Sám se však nedomnívá, že by se tak stalo v nadcházejících pěti letech a naopak soudí, že to, co platilo celé dekády za mír, může kdykoliv nahradit válka.

"Proč takový pesimismus?" pokládá si otázku Galluci. Přiznává, že vše nasvědčuje tomu, že v severovýchodní Asii panuje spíše stabilita a status quo, než aby docházelo k revolučním pohybům, Jižní Korea je prosperující a úspěšnou demokracií, zatímco Severní Korea zůstává chudou, nerozvinutou zemí, kde sice vládne totalitní režim, ale obyvatelstvo je odolné a dynastie Kimů stabilní.  

Sovětský svaz sice zmizel, ale Čína se stala dominantní ekonomickou silou, navíc politicky stabilní, zatímco Spojené státy zůstávají mocností v Pacifiku, která aktivně pěstuje své spojenectví s Japonskem a Jižní Koreou, nastiňuje politolog. Táže se proto, proč by první korejská válka měla vyústit ve druhou, co je zdrojem případné nestability a proč existují obavy z možného překvapivého útoku ze strany Pchjongjangu, Soulu či Washingtonu.

Klíčové je rozdělení korejského národa, konstatuje profesor. Jak upozorňuje, je dobře známo, že jde o důsledek severokorejského pokusu o sjednocení silou a ačkoliv se obě země ve výsledku hlásí k budoucímu sjednocení, jejich politické a ekonomické systémy jsou natolik odlišné, že jeho pokojná, dojednaná realizace je spíše mýtem než realistickou, blízkou možností.

Stav armád obou korejských států označuje Galluci za důkaz skutečných obav o vlastní bezpečnost a strachu z potenciálně agresivních záměrů druhé strany. Zdůrazňuje, že vývoj severokorejských a jihokorejských ozbrojených sil je také protkán desetiletími globálního americko-sovětského geostrategického soupeření a v poslední době i americko-čínským soupeřením v asijsko-pacifické oblasti.

Urovnání musí být důvěryhodné

"Ani Čína ani Spojené státy nechtějí konflikt na Korejském poloostrově, ale zároveň ani nechtějí, aby byl jejich spojenec poražen," pokračuje politolog. Dodává, že Washington vůči Pekingu nemusí nutně realizovat zadržovací strategii, ale nehodlá být vytlačen z regionu, zatímco Peking demonstruje, že je připraven bojovat, aby zabránil ztrátě nárazníkového státu na svých hranicích.

Případná změna na Korejském poloostrově tak musí být pečlivě provedená a brát v potaz nejen zájmy obou korejských států, soudí bývalý diplomat. Domnívá se, že hlavním zdrojem stávajícího napětí je snaha KLDR vybudovat si jaderný arzenál a získat schopnost udeřit na Spojené státy a jejich regionální spojence.

• Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Pchjongjang tvrdí, že jaderné zbraně jsou nezbytné pro odrazení Spojených států od pokusu  změnit severokorejský režim, ale z perspektivy Washingtonu představují mimořádnou hrozbu, nastiňuje Galluci. Poukazuje, že Kim Čong-un nedokáže garantovat, že je nakonec nepoužije, i kdyby to mělo být sebevražedné, nehledě na to, že severokorejské vlastnictví těchto zbraní oslabuje v očích amerických spojenců odstrašovací potenciál Spojených států a podrývá mezinárodní snahy o nešíření zbraní hromadného ničení.  

Americké administrativy se v posledních třiceti letech domnívaly, že mír na Korejském poloostrově si žádá, aby Washington normalizoval politické a ekonomické vztahy s Pchjongjangem, což odstraní severokorejské obavy z amerického úsilí o změnu tamního režimu, uvádí profesor. Doplňuje, že podle tohoto předpokladu by se pak KLDR vzdala jaderných zbraní.

"Ale pokud má být taková normalizace jakkoliv důvěryhodná, musela by přijít v návaznosti na změnu v severokorejském přístupu k lidským právům - zacházení s vlastním obyvatelstvem - stejně jako denuklearizaci," vyzdvihuje politolog. Soudí, že pak by věrohodně a přirozeně následovalo vzájemné sblížení obou korejských států. O tom, jak toho lze - a naopak nelze - dosáhnout, jsme se již dost naučili, uzavírá Galluci.