Před dvaadvaceti lety, 7. května 2000, byl ruským prezidentem inaugurován Vladimir Putin. Politik, který měl vždy velké množství obdivovatelů a postupem času stále více odpůrců, se v posledních třech měsících stal pro velkou část světa – přinejmenším euroatlantické civilizace – psancem a úhlavním nepřítelem, který je ve veřejném prostoru nezřídka srovnáván s nejkrvavějšími diktátory moderní historie. Bez okolků se dá říci, že pozorujeme naprosté selhání Putinova původního politického projektu.
Putinův raketový mocenský vzestup, který jej během pár měsíců katapultoval z pozice relativně málo známého politika a představitele tajných služeb do premiérského a následně i prezidentského křesla, není dodnes zcela jasně rekonstruován. Ponecháme-li stranou Putinovu od počátku devadesátých let budovanou loajalitu vůči okolí prvního ruského prezidenta Borise Jelcina a soupeření mocenských skupin, mezi něž tajné a bezpečnostní služby patřily, můžeme jeho nástup chápat jako důsledek transformačního chaosu devadesátých let.
Následky kolapsu diktatury komunistické strany byly pro státy rozpadnuvšího se Sovětského svazu v mnoha směrech složitější než pro ostatní země někdejšího východního bloku. Rusko nebylo výjimkou. Jeho transformace, přinejmenším ve svých prvotních fázích, probíhala v podmínkách nevídaného rozkladu státní moci i klíčových institucí. Ekonomický propad byl enormní – k růstu se ruské hospodářství vrátilo prakticky až na přelomu tisíciletí –, navíc se země ocitla v natolik hluboké politické krizi, že v roce 1993 balancovala na pokraji občanské války.
Putinovi se podařilo tento marasmus jelcinovské éry ukončit. Právě na stabilizaci a konsolidaci politicky i hospodářsky rozvrácené země dlouho budoval svůj étos. Ve srovnání s turbulencemi devadesátých let zaznamenala alespoň část Rusů růst životní úrovně a dostala možnost oddat se lákavým svodům konzumerismu (byť pochopitelně většina obyvatelstva nadále žila v podmínkách, které velmi výrazně zaostávaly za západním světem).
Ve světle nedávných událostí se poněkud zapomíná, že v politické sféře se Putin zpočátku neuchyloval k radikálním institucionálním změnám. Prvních osm let jeho vlády například nedošlo k jakékoliv, ani kosmetické úpravě jelcinovské ústavy z roku 1993. Právě ona totiž garantovala silnou, autoritativní pozici prezidenta v ruském politickém uspořádání. Putinův nástup v tomto směru neznamenal drastický přelom, který by snad ukončil jednoznačně demokratické směřování země, jak je občas zpětnou optikou prezentováno.
Demokracii jako takovou Putin dlouho verbálně neodmítal. Budoval však systém, který výrazně koncentroval moc do rukou státu a jeho institucí, a to v míře, která v západním pojetí demokracie není běžná. Nezapomínejme, že v ruské tradici jde ale o historicky zažitý prvek. Anomálií v tomto směru byla naopak poslední dekáda minulého století. Země předtím nikdy neměla větší zkušenosti s demokratickým zřízením a ryze tržní ekonomikou.
Putinovský model postupně vykrystalizoval v pochybný hybrid, který sám sebe označoval za suverénní demokracii. Mělo se jednat o systém, který nevychází ze západních liberálních hodnot, ale z praktického zadání udržet suverenitu Ruska, v politické i kulturní rovině. Ve skutečnosti zůstalo putinovské Rusko především oligarchií. Navzdory příslibům, že rázně zatočí s oligarchickou třídou zrozenou za vlády jeho předchůdce, nechal Putin tyto ekonomicko-mocenské struktury prorůst s posíleným ruským státem a vypěstoval si z nich loajální ekipu. Represivní zásahy byly vedeny proti těm oligarchům, kteří loajalitu odmítli.
Putin se dlouho jevil jako pragmatik, což se projevovalo i v zahraničněpolitické oblasti. Mnoho let se nebránil spolupráci se Západem, byť za podmínek, které Moskva považovala za sobě důstojné. Bylo přitom zřejmé, že Putinova vnější politika nehodlá rezignovat na postavení Ruska coby velmoci. Nutno přiznat, že tato strategie dlouho sklízela úspěchy, především ve srovnání s jelcinovskou érou. Snad i proto začal být Putin některými považován za geniálního geopolitického šachistu. Tím, ale ve skutečnosti nikdy nebyl, jak ostatně ukázal další vývoj.
Prvním náznakem, že putinovské Rusko se v budoucnu při prosazování svých cílů nebude zdráhat použít vojenskou sílu a nebude jednat dle liberálního (a v této době jasně unipolárního) mezinárodního řádu, byla intervence v Gruzii v roce 2008. Přestože k ní došlo ve chvíli, kdy Putina v prezidentském křesle účelově na jedno funkční období nahradil Dmitrij Medveděv, zpětným pohledem se zdá, že byla předzvěstí aktuálních událostí na Ukrajině. Snad díky mnohem omezenějšímu rozsahu a větší geografické vzdálenosti od evropských hranic ale tento konflikt nevedl k razantnějším mezinárodním akcím proti kremelskému vládci.
V budoucnu bude jistě zásadní analyzovat, jakých chyb se dopustila západní politika vůči postsovětskému Rusku. Momentálně je lákavé kritizovat ji z jestřábích pozic jako appeasement, případně z idealistické perspektivy tvrdit, že s Ruskem, které nikdy nesplňovalo standardy liberální demokracii, se mělo nakládat výrazně odlišně. Vedle toho bude ovšem nutné položit si otázku, zda existovala smysluplná západní strategie.
Nepřistupoval Západ vůči Rusku jako k ostatním transformujícím se postkomunistickým zemím a neignoroval přitom historické a geografické reálie, které Rusko z této řady vyčleňovaly? Existovaly dostatečné pozitivní pobídky, které by transformaci Ruska usměrňovaly, jakou v případě jiných východoevropských zemí sehrála vize jejich integrace do lukrativních politických, ekonomických a vojenských západních struktur? Jakákoliv hlubší a užitečná analýza se těmto palčivým otázkám s odstupem času jistě nevyhne.
Nic z toho není zlehčováním vývoje, k němuž v Rusku docházelo nejpozději od roku 2012, kdy se Putin vrátil do prezidentského úřadu. Putinova vláda stupňovala své autoritářské prvky. Ve stále větším měřítku se s ní pojily zcela zavrženíhodné atributy jako tvrdé potlačování domácí opozice, včetně fyzické likvidace nepohodlných osob (zřejmě i za užití zakázaných chemických zbraní), zužování mantinelů svobody slova, agresivní rétorika vůči sousedním zemím nebo pokusy o jejich ekonomické vydírání. Přestože si Putin udržoval – i díky značné kontrole médií – výraznou domácí podporu, volby v Rusku vykazovaly čím dál tím víc rysů neférovosti a manipulací.
Definitivní zlom v Putinově éře přišel letos v únoru. Vojenským úderem na Ukrajinu překročil kremelský vládce příslovečný Rubikon. Pakliže se svým předchozím působením vstoupil především do ruské historie, nyní je zřejmé, že bude výrazně zapsán i do světových dějin – jako politik, který poprvé v 21. století vrátil do Evropy válku. Válku, která se v jeho pojetí stala přípustným nástrojem, selže-li politika. Válku, o níž se mnozí Evropané domnívali, že patří do minulosti, respektive do jiných civilizačních okruhů.
Návrat k vojenské síle je především projevem selhání Putinova původního politického projektu, který předpokládal domácí i mezinárodní pozvednutí Ruska jinými prostředky. V jeho jádru ležela stabilizace, pragmatismus (třebaže cynický) a posun země do pozice silného, respektovaného partnera. Dvaadvacet let po Putinově první prezidentské inauguraci vidíme obraz zcela odlišný. Rusko je zemí s nevypočitatelným, tvrdě autoritářským vládcem, která se díky svému agresivnímu jednání ostrakizovala. A její obyvatelstvo namísto slibované prosperity zřejmě čekají těžké roky svízelného utahování opasků a všeobecné stagnace.
Autor je historik.
Související
Šojgu ztrácí vliv v Kremlu? Zatčení jeho náměstka něco signalizuje
Rusko řeší korupční kauzu na Šojguově ministerstvu. Putin o případu ví
Aktuálně se děje
před 11 minutami
Rusko chce rozprášit Navalného tým. Advokátům, kteří neuprchli ze země, prodloužilo vazbu
před 48 minutami
16letý chlapec slíbil věrnost Islámskému státu. Chtěl útočit během olympiády ve Francii
před 1 hodinou
Převáží zbraně mezi Ruskem a KLDR. Loď, na kterou USA uvalily sankce, kotví v čínském přístavu
před 2 hodinami
Letní počasí bude pořádně žhavé. Mohou padat teplotní rekordy, naznačují modely
před 2 hodinami
Macron vyzval k většímu zbrojení. Nemůžeme spoléhat na USA, Evropa je smrtelná, musí posílit obranu, prohlásil
před 2 hodinami
Španělsko se řítí do politické nejistoty. Pedro Sánchez zvažuje kvůli manželce rezignaci
před 3 hodinami
Změny počasí tvrdě dopadají na celou planetu. Jeden region ale trpí víc než jiné
před 3 hodinami
Inspekce obvinila policisty, kteří před pražským barem napadli několik lidí
před 4 hodinami
Ramzan Kadyrov je údajně nevyléčitelně nemocný. Jeho stav je prý beznadějný
před 4 hodinami
Na poslední rozloučení s Josefem Lauferem dorazili Soukup či Troška
před 4 hodinami
75 let od založení, 25 let od vstupu. V Česku proběhne největší akce NATO od summitu v roce 2002
před 5 hodinami
Mrazivé počasí na ústupu. Pod nulou bude v noci ještě dvakrát
před 5 hodinami
Mrtvá těla se svázanýma rukama? Bují podezření na válečné zločiny Izraele v Pásmu Gazy
před 5 hodinami
Totální invaze, která uškodí i Izraeli? Svět se obává operace v Rafahu
před 6 hodinami
Donald Trump ve vězení. Co by se stalo, kdyby ho soud odsoudil?
před 7 hodinami
Princezna Kate se věnuje rodině. Vyfotila nový snímek nejmladšího Louise
před 7 hodinami
Putin něco chystá, naznačil Pistorius. Má víc zbraní a munice, než kolik využije na Ukrajině
před 7 hodinami
Jaderné zbraně se přesunou na orbitu? Rusko vetovalo rezoluci o zastavení zbrojení ve vesmíru
před 8 hodinami
Ministryně Langšádlová se rozhodla podat demisi
před 8 hodinami
Masivní bezpečnostní operace, zákaz letadel, vzdušné taxíky. Francie se chystá na olympiádu
Během slavnostního zahájení olympijských her dne 26. července bude nad regionem Paříže po dobu šesti hodin uzavřena obloha v rámci rozsáhlé bezpečnostní operace. Oznámilo to vedení pařížských letišť, uvedla agentura AP.
Zdroj: Libor Novák