KOMENTÁŘ: Gorbačov se zapsal do dějin díky tomu, že se jeho reformní projekt vymkl kontrole

Ve věku 91 let zemřel poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov. Během šesti let, které strávil ve funkci generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, ovlivnil světové dění jako málokterý politik dvacátého století. Přestože jeho reformní snahy přinesly mnoho pozitivního, při hodnocení úspěšnosti Gorbačovova působení nelze opomenout otázku, zda výsledky odpovídaly jeho představám a nakolik se mu podařilo naplnit jeho původní vize. Jen tak pochopíme, proč je „Gorby“ ve světě oslavován, zatímco doma zůstává jednou z nejkontroverznějších postav ruské historie.

Gorbačov pocházel z chudé venkovské rolnické rodiny žijící v Předkavkazku. V dětství zažil strasti vrcholného stalinského komunismu i hrůzy druhé světové války. Jako dospívající chlapec se angažoval se v Komsomolu, vykazoval dobrý prospěch a zároveň podával heroické výkony během zemědělských prací. Bylo mu tak umožněno vstoupit do komunistické strany a nastoupit na nejprestižnější vysokou školu v zemi, Moskevskou státní univerzitu. Během studia práv zažil první známky uvolnění sovětského systému, k němuž došlo krátce po smrti diktátora Josifa Stalina. Gorbačov se následně stal stoupencem destalinizačních snah Nikity Chruščova. Více než právničina jej lákala politika – vydal se na dráhu stranického funkcionáře. V následujících třech desetiletích vystoupal na pomyslném žebříčku mocenské hierarchie do pozice nejmocnějšího muže jedné ze dvou tehdejších světových supervelmocí.

Gorbačov si během dlouholetého působení v různých stranických patrech a funkcích postupně uvědomoval, že sovětský systém povážlivě stagnuje a hrozí mu otevřená krize. V březnu 1985, kdy byl po poměrně rychlém sledu úmrtí Leonida Brežněva, Jurije Andropova a Konstantina Černěnka coby energetický politik jednomyslně zvolen politbyrem do čela strany, však máloco nasvědčovalo tomu, že při hledání řešení zvolí nakonec dramatický postup, který vyústí v rychlý rozklad systému, zásadní oslabení mezinárodní pozice Sovětského svazu, rozpad jeho spojeneckých vazeb i jeho celkový zániku.

Ještě dlouho po svém nástupu do čela země zůstával Gorbačov přesvědčeným komunistou, který věřil ve většinu ideologických postulátů marxismu-leninismu. Nebyl sice nekritickým obdivovatelem prvního bolševického vůdce Vladimira Lenina, přesto s mnoha jeho myšlenkami souhlasil a celý svůj reformní program prezentoval jako „návrat k pravému Leninovi“, kterého „chybně interpretoval“ jeho nástupce Stalin. Gorbačov se zpočátku jevil dalším důležitým postavám v kremelském vedení jako konsenzuální politik; ostatně ujišťoval, že dosavadní kurz nehodlá z podstaty měnit. V květnu 1985 sice veřejně oznámil, že Sovětský svaz potřebuje hlubokou přestavbu, perestrojku (jednalo se o eufemismus pro tabuizovaný pojem reforma), měla se však týkat především hospodářské sféry. Mnozí domácí i zahraniční komunisté soudili, že Gorbačov pouze navazuje na program kontrolované vnitřní modernizace a racionalizace zahraniční politiky, který před svou smrtí zahájil jeho někdejší mentor Andropov.

Program prezentovaný novým „gensekem“ měl formálně tři hlavní body – modernizaci ekonomiky, růst životní úrovně a přehodnocení bezpečnostní politiky při zachování dostatečné obranyschopnosti. V praxi ale Gorbačovovo reformní úsilí získalo daleko širší rozměr a výrazně se dotklo i důležitých pilířů oslabeného sovětského systému. Odstartoval tak sled nečekaných událostí, které zasáhly nejen Sovětský svaz, ale i jeho zájmovou sféru v Evropě. Gorbačov soudil, že země se nachází na rozcestí, z něhož vedou tři cesty – konzervativní oživení, radikální reformy, nebo liberalizace systému. První možnost odmítal, jelikož v podání jeho předchůdců nepřinesla úspěch. Jako přesvědčený komunista nechtěl připustit ani druhou variantu, která by mohla vést k likvidaci základů státního socialismu, tedy obnově volného trhu a soukromého vlastnictví i ukončení politického a ideologického monopolu jedné strany. Zbývala tedy liberalizace, která v Gorbačovově podaní znamenala nový model postavený na domněle nejlepších prvcích sovětského socialismu a západního kapitalismu. Kremelský vůdce věřil, že takto reformovaný systém nadále vycházející z centrálně plánovaného hospodářství i „vedoucí úlohy“ marxisticko-leninské parteje dokáže zvítězit v mírové soutěži nad liberálním kapitalismem.

Právě skutečnost, že v jádru zůstával komunistou, vedla Gorbačova na cestu zcela neprozkoumaných změn, které postrádaly jasně definovaný cíl. Omezovaly se na mnohdy vágně naznačené vize, absentovala i jednoznačná strategie pro jejich naplnění. Reformní proces, který Gorbačov nastartoval, se brzy vymkl z jeho kontroly. Úvodní neúspěchy dovedly generálního tajemníka po dvou letech k názoru, že je nutné přejít od pozvolných reforem k těm radikálním. Tento posun však pouze prohloubil neshody mezi Gorbačovem a částí domácích i zahraničních komunistů, kteří perestrojku vnímali jako rétorický obal mírně pragmatičtější politiky. Urychlení reforem a sílící rozpory v nejvyšších mocenských patrech měly za následek, že dosavadní systém se začal hroutit, a to za situace, kdy chyběla jasná idea, co jej má vlastně nahradit. Platilo to nejen pro Sovětský svaz, ale i pro jeho sféru vlivu ve střední a východní Evropě.

Ve vztahu k uvedenému regionu podněcoval Gorbačov a jeho reformní spolupracovníci politickou i ekonomickou emancipaci tamních zemí na Moskvě. Cílem bylo především snížit cenu, kterou Sovětský svaz platil za udržování své zájmové sféry v tomto prostoru. Sovětský vůdce nicméně věřil, že změna bude oboustranně výhodná. Své vize ohledně budoucího uspořádání vztahu mezi Moskvou a jejími dosavadními spojenci ale opět jednoznačně nedefinoval a jejich realizaci neprosazoval dostatečně asertivně. Snaha o nastolení rovnoprávnějších a funkčnějších vztahů neměla zásadně proměnit geopolitickou realitu v regionu, ani ukončit existenci státního socialismu v tomto prostoru. Ve chvíli, kdy k takovému vývoji začalo docházet, se jej ale Gorbačov nepokusil razantněji zastavit.

Dodejme, že ne všechny motivy, které Gorbačova a jeho spojence vedly k tomu, že na sklonku osmdesátých let ponechali přelomovým událostem ve střední a východní Evropě volny průběh, byly vznešené a altruistické. Situace i kvůli Gorbačovově nečinnosti – a patrně také nezájmu – dospěla do bodu, kdy zachování integrální sovětské sféry vlivu a komunistického mocenského monopolu v regionu záviselo na užití síly. To neodmítal pouze Gorbačovův kruh; i mnozí stoupenci tvrdé linie v roce 1989 chápali, že na vojenský zásah je příliš pozdě. Násilná akce na záchranu státně-socialistických diktatur by zničila veškerou kredibilitu, kterou si Gorbačov svými reformami vybudoval na světové scéně a která vedla ke kýžené deeskalaci mezinárodního napětí, jež byla pro stabilizaci krize v Sovětském svazu nezbytná. Na rozdíl od minulosti se také Moskva v případě ozbrojené intervence nemohla spoléhat na automatickou kolektivních „pomoc“ stále nezávislejších spojenců. Následný živelný rozklad bezpečnostního a spojeneckého systému, který si Moskva budovala a udržovala více než čtyři desetiletí, nebyl v žádném případě cílevědomým naplněním Gorbačovovy vize.

Zdánlivě úspěšnější byl Gorbačov při prosazování svého zahraničního programu, pro který se vžil pojem nové myšlení. Přinesl zásadní posun v mezinárodních vztazích a výrazné snížení studenoválečného napětí, včetně rizika vypuknutí globálního jaderného konfliktu. Podle některých historiků právě Gorbačov učinil více než jakýkoliv jiný politik pro odstranění této hrozby. Cílem sovětského vůdce bylo ukončit studenou válku. V rámci této snahy postupně výrazně přehodnocoval dosavadní chápání zajištění bezpečnosti. Odmítl tradiční pohled na zbrojení a poměr sil mezi supervelmocemi a jejich spojenci. Naprostou paritu vojenské síly přestal vnímat jako stěžejní, ztotožnil se s principem tzv. rozumné dostatečnosti, tedy udržování ozbrojených sil na nejnižší úrovni postačující k účinné obraně vlastního území. Nešlo pouze o Gorbačovův obecně chladný vztah ke zbraním a násilí. Výraznou roli hrál ekonomický faktor. Generální tajemník si uvědomoval, že sovětská ekonomika není schopna vydržet tempo nákladných zbrojních programů a pokračování závodu ve zbrojení ji může zcela vyčerpat. Pro deeskalaci studené války tak neváhal činit podstatné, posléze i zcela jednostranné ústupky, které měly vyvrátit podezíravost Západu a zlepšit obraz Sovětského svazu v očích světové veřejnosti. Je zřejmé, že bez nich by konec studené války nepřišel tak rychle.

Bližší pohled nicméně odhalí, že ani v oblasti zahraniční politiky Gorbačov nenaplnil své vize. Přestože po roce 1989 opakoval naději, že nikdo snad nevěří „nesmyslu“ o vítězství jedné strany ve studené válce, jeho partneři, především ve Spojených státech, vnímali situaci a výsledné rozložení sil velmi odlišně. Po skončení studené války tak nedošlo k uskutečnění klíčové Gorbačovovy myšlenky „společného evropského domu“, tedy překonání rozděleného kontinentu prostřednictvím souběžného rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy a nastolení rozsáhlé politické a hospodářské spolupráce, jejíž by byl Sovětský svaz integrální součástí. Namísto toho nastala éra unipolárního světa, ve které se bývalí sovětští spojenci postupně integrovali do západních politických a bezpečnostních struktur.

Ústupky Gorbačovovi přinesly popularitu a obdiv v západním veřejném prostoru. Zůstává však nezodpovězenou otázkou, jak své kroky vnímal on sám. Nepochopil, že cílem západní nové pravice ve druhé polovině osmdesátých let nebyl kompromis, ale stupňování tlaku na Sovětský svaz a jeho zájmovou sféru, který povede k jejich kolapsu? Nebo si jako přesvědčený komunista zkrátka nepřipouštěl, že státní socialismus by mohl padnout, a proto věřil, že Západ nakonec ve vlastním zájmu přistoupí na takové urovnání studené války, které bude garantovat i existenci reformovaného státního socialismu ve východní Evropě?

Při všem, co bylo dosud uvedeno, je třeba přiznat, že Gorbačov nebyl při nástupu do čela Sovětského svazu v jednoduché pozici. Neexistovala osvědčená cesta jak reformovat a stabilizovat silně rozkolísanou a dosud tvrdě autoritářsky řízenou supervelmoc. Nikdo mu dlouho neoponoval, ani nepředložil alternativní ucelenější strategii. Gorbačov tak jednal intuitivně, zároveň ale projevoval malou rozhodnost, v důsledku čehož bylo mnoho jeho opatření polovičatých. Další zůstaly z podobných důvodů nedokončené. Často pouze spoléhal na „přirozené síly historie“, o nichž soudil, že vedou vývoj správným směrem.

Prakticky ve všech oblastech a všech fázích své vlády učinil Gorbačov rozhodnutí, která se z pohledu jeho záměrů nakonec ukázala jako destabilizující. Přiznejme si, že ke konci studené války i pádu komunistické moci ve střední a východní Evropě přispěl v první řadě tím, že oslabil schopnost Moskvy jednat jako supervelmoc. Michail Gorbačov tak zůstane v dějinách zapsán jako ambiciózní politik nenaplněných idejí. Jeho vláda je zároveň ukázkou, že nestačí přijít s přelomovou vizí, ale nutné je i důkladně promyslet způsob jejího uvádění do praxe.

Autor je historik.

Související

Ilustrační fotografie. Komentář

RVHP vznikla před 75 lety. Její srovnávání s EU je nepřípadné

Před 75 lety, 8. ledna 1949, skončila v Moskvě čtyřdenní konference, jejímž hlavním výsledkem bylo založení Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Organizaci, která představovala faktickou odpověď Sovětského svazu a jeho evropských satelitů na Marshallův plán a počínající ekonomickou integraci západního světa, zpočátku tvořilo šest zemí ovládaných komunistickými stranami, včetně Československa. Jedním z jejích hlavních úkolů bylo zbavit socialistické státy závislosti na dovozu klíčového vybavení, technologií a surovin ze Západu. Tento cíl, stejně jako mnoho dalších, se nikdy nepodařilo naplnit.
Michail Gorbačov Komentář

Projev, který ukončil studenou válku? Od vystoupení Gorbačova v OSN uplynulo 35 let

Historické události a procesy s oblibou rámujeme jasnými začátky a konci, přestože je to z odborného pohledu mnohdy nešťastné. Nejinak tomu je se studenou válkou. Přestože se historici dodnes neshodnou, jak přesně vymezit období, kdy lze tímto termínem soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem i jejich spojenci a satelity nazývat, můžeme se setkat s názorem, že na jejím začátku stál známý projev Winstona Churchilla přednesený v březnu 1946 ve Fultonu. Přistoupíme-li na tuto zjednodušující symboliku, na konec studené války můžeme dosadit jiný projev, konkrétně ten, který 7. prosince 1988 na zasedání Valného shromáždění OSN přednesl sovětský vůdce Michail Gorbačov. 

Více souvisejících

Michail Gorbačov Sovětský svaz studená válka Komunismus

Aktuálně se děje

před 9 minutami

před 1 hodinou

Petr Fiala

Čeští politici nevěří, že Putin nenapadne Česko

Ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek prohlásil, že nemá zájem napadnout Polsko či Česko. Čeští politici ale jeho slovům nevěří a připomínají osud Ukrajiny či někdejšího šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který zemřel za záhadných okolností při pádu letadla.

před 2 hodinami

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

včera

včera

FK Dukla Praha

Rada se na lavičce Dukly může objevovat ještě minimálně tři týdny. Osmiměsíční trest je nepravomocný

Hojně diskutovaný rekordní trest za rasismus pro trenéra fotbalové pražské Dukly není definitivní, protože odvolací komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) si vyžádala od disciplinární komise písemné odůvodnění toho, proč právě k tomuto trestu přistoupila. Protože se o Radově případu bude jednat až za tři týdny, do té doby se bude moct Petr Rada nadále objevovat na lavičce během druholigových zápasů.

včera

včera

Vladimir Putin

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

včera

Hokej, ilustrační fotografie.

Hokejisty Karlových Varů budou trénovat zlatí hoši z přelomu tisíciletí Patera a Moravec

Krátce po nedávném vyřazení Karlových Varů z předkola letošního extraligového play-off, v němž nestačily na České Budějovice, se potvrdila jména nových trenérů. Dosavadního kouče Energetiků Václava Eismanna, jenž působil na tamní lavičce od února, nahradí olympijský vítěz z Nagana Pavel Patera. Jeho asistentem pak bude další olympijský vítěz z roku 1998 a taktéž mistr světa z roku 2001 David Moravec. Dvouletou smlouvu s karlovarským klubovým vedením podepsal kromě nich i nový trenér brankářů Lukáš Mensator.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Putin se i týden po útoku odmítá setkat s rodinami obětí střelby

Vypadá to, že ruský prezident Vladimir Putin nemá v úmyslu setkat se s rodinami obětí nedávného teroristického útoku na předměstí Moskvy, při kterém přišlo o život 143 lidí. Kreml ve čtvrtek nejevil žádné náznaky ohledně takového setkání.

Zdroj: Libor Novák

Další zprávy