KOMENTÁŘ: Moskva zkresluje historii. Vkládá do úst NATO tvrzení, která nikdy nezazněla

Vztahy mezi Ruskem a Západem se v posledních týdnech stále více točí okolo snahy Moskvy získat garance, že Severoatlantická aliance ukončí svou politiku otevřených dveří a nebude se rozšiřovat dále na východ, tedy o postsovětské republiky, v první řadě o Ukrajinu. V té souvislosti se opět objevilo tvrzení, že Západ krátce po skončení studené války tehdejším sovětským činitelům verbálně slíbil, že NATO nebude expandovat do východní Evropy. Jde o zavádějící interpretaci, která ovšem vychází z ruského dojmu, že západní postup po roce 1989 nebyl férový.

Kontext garance vylučoval

Slova o údajném porušení slibu nerozšiřovat NATO nejsou jen výkřikem bizarních postav ruské politické scény. V minulosti je pronesli i poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov a současný ruský prezident Vladimir Putin. Jelikož se otázka případného přijetí další členských zemí do Severoatlantické aliance opět stává výbušným tématem (bez ohledu na to, zda je v tuto chvíli reálně na stole), stojí za to přiblížit, co ve skutečnosti zaznělo během klíčových mezinárodních rozhovorů na počátku devadesátých let, na něž ruská strana zpravidla odkazuje.

Slib nerozšiřovat NATO dále na východ měl padnout v roce 1990 při jednáních o sjednocení Německa, které vedli tehdejší klíčoví sovětští, američtí a západoněmečtí představitelé. Jistou věrohodnost ruským tvrzením dodala podobná prohlášení některých vysloužilých amerických politiků a diplomatů z druhé poloviny devadesátých let a přelomu milénia. Avšak podíváme-li se na historický kontext i dostupné zápisy ze zmíněných jednání, zjistíme, že uvedený příslib z úst západních představitelů padnout nemohl, nebo alespoň ne v podobě a významu, jak je zpětně prezentováno.

Během jednání o budoucnosti Německa, která probíhala v první polovině roku 1990, byla otázka Severoatlantické aliance skutečně intenzivně probírána. Dva do té doby existující německé státy totiž patřily k odlišným vojensko-politickým organizacím – Spolková republika Německo byla členem NATO, Německá demokratická republika naopak Moskvou vedené Varšavské smlouvy. Je nasnadě, že případné sjednocení země s sebou neslo i její další bezpečnostní ukotvení.

Nemá smysl zatěžovat čtenáře podrobnostmi ze zdlouhavých a složitých jednání. Z pohledu aktuálního tématu je důležité, že tehdejší západoněmečtí představitelé v čele s kancléřem Helmutem Kohlem, stejně jako administrativa amerického prezidenta George H. W. Bushe od počátku striktně prosazovali, aby sjednocené Německo zůstalo členem Severoatlantické aliance. Klíčoví sovětští politici, Michail Gorbačov a jeho ministr zahraničí Eduard Ševardnadze, sice myšlenku sjednocení Německa z mnoha důvodů neodmítali, prosazovali však, aby tento státní útvar buď zaujal neutralitu, případně si zachoval příslušnost k oběma studenoválečným aliancím. Dlouhou dobu to vypadalo, že rozhovory míří do slepé uličky.

Gorbačov – k překvapení mnohých, včetně svých blízkých spolupracovníků – na květnovém sovětsko-americkém summitu ale na členství sjednoceného Německa v NATO přistoupil, přestože Moskva měla v této době účinné nástroje, aby takový vývoj zablokovala. V první řadě nezapomínejme, že na východoněmeckém území se nadále nacházelo přes 360 tisíc sovětských vojáků a neexistovala dohoda o jejich odchodu.

Projevilo se zcela odlišné uvažování Gorbačova a západních představitelů o povaze budoucího bezpečnostního uspořádání v Evropě. Sovětský vůdce vsázel na svou vizi „společného evropského domu“, která zahrnovala mimo jiné rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO a nastolení nového systému kolektivní bezpečnosti. Řešení tedy zřejmě chápal jako svým způsobem přechodné, přestože Bushova administrativa dávala jasně najevo, že Severoatlantickou alianci vnímá jako svou bezpečnostní kotvu v Evropě a nehodlá se jí vzdát.

Faktorem, který podle vzpomínek Gorbačovových spolupracovníků přiměl sovětského vůdce změnit postoj k začlenění sjednoceného Německa do NATO, měly být ústní záruky, které mu poskytl tehdejší šéf americké diplomacie James Baker. Ve vztahu k Severoatlantické alianci zahrnovaly přísliby, že organizace bude mít v budoucnu především politický charakter (takto ostatně uvažoval Gorbačov o nadále existující Varšavské smlouvě) a nerozmístí své vojáky na někdejším východoněmeckém území. To se však nerovnalo garanci nepříjímat do aliance další země.

O expanzi NATO do východní Evropy ve smyslu přijetí nových členů nebyla řeč. Vylučoval ji už jen dobový kontext. V první řadě v květnu 1990 v tomto prostoru stále existovala Varšavská smlouva a nepočítalo se s jejím zánikem v krátkém časovém horizontu. Iniciativa k její dezintegraci a následně i rychlému rozpuštění přišla později na přelomu léta a podzimu 1990, a to nikoliv ze Západu, ale ze strany středoevropských členských zemí, především Maďarska a Československa. Západ na zánik Varšavské smlouvy nikterak netlačil, mimo jiné z důvodu, aby na přetřes nepřišlo její souběžné rozpuštění s NATO, s jehož zachováním klíčoví západní politici jednoznačně počítali.

Jsou naopak zdokumentované pokusy západních představitelů brzdit tendence středoevropských členů Varšavské smlouvy o její rychlou demontáž. Stejně tak západní mocnosti dávaly v této době veřejně i na uzavřených jednáních jasně najevo, že rozšíření NATO o postkomunistické státy nepřipadá v úvahu, alianci vnímaly jako jistý „exkluzivní klub“, nikoliv organizaci s otevřenými dveřmi. Skutečné důvody, které vedly k přehodnocení tohoto stanoviska, budou muset historici teprve objasnit. Dá se však předpokládat, že k tomu přispěla neblahá zkušenost s válkami v bývalé Jugoslávii, poměrně rychlá politická transformace části zemí někdejšího východního bloku i nečekaný rozpad Sovětského svazu.

Vítěz a poražený studené války

Příslib, že NATO nebude rozšířeno o nové členy, tedy Moskva na počátku devadesátých let nedostala. Přední odborník na ruské dějiny Mark Kramer tvrzení neváhal označit za mýtus. Přesto je z dnešního pohledu zarážející, proč se Gorbačov spokojil s vágním slibem, že na bývalém východoněmeckém území nebudou rozmístěny jednotky NATO, nepožadoval bližší vyjasnění této formulace a neusiloval o zisk jakýchkoliv písemných záruk, že Západ bude respektovat zájmy Moskvy ve východní Evropě. Za zásadní ústupek - sjednocení Německa a jeho začlenění do západních struktur - tak Moskva nezískala žádné garance ohledně budoucí podoby evropského bezpečnostního systému a své roli v něm.

Gorbačovův životopisec William Taubman soudí, že sovětský vůdce byl v této době natolik zaměstnán krizovým domácím vývojem, že mu směr mezinárodního dění stále více unikal. Sám Gorbačov později argumentoval altruismem. Upírání jednoty „velkému německému národu“ prý považoval za morálně špatné, za politickou zradu svého reformního programu a potenciální katastrofu pro budoucnost sovětsko-německých vztahů.

Nabízí se ale i třetí vysvětlení v podobě značné naivity Gorbačova. Ten namísto standardních politických postupů vsázel na svůj optimismus, sebevědomí a pevnou vírou v „síly historie“, které považoval z podstaty za dobré a spolehlivé. Odmítal proto doporučení sovětského ministerstva zahraničních věcí, aby na sjednocení Německa přistoupil teprve ve chvíli, kdy se NATO a Varšavská smlouva změní v čistě politické aliance a dohodnou se na souběžném rozpuštění.

Gorbačov během jednání s americkou stranou vyjadřoval naději, že nikdo nevěří „nesmyslu“ o vítězství jedné strany ve studené válce. Šlo však o pokus poražené strany zachovat si tvář. Skuteční vítězové vnímali rozložení sil jasně. „K čertu s tím! My jsme vyhráli. Nikoliv oni. Nemůžeme dovolit Sovětům chňapat po vítězství z čelistí porážky,“ shrnul Bush lapidárně během jednání s Kohlem.

Moskva svou porážku ve studené válce nadále vnímá velmi hořce. Snad i z důvodu, že svou vstřícnou politiku ve druhé polovině osmdesátých let Západu vítězství usnadnila a na základě toho očekávala, že Západ s ní bude jednat jako s rovným partnerem, nikoliv jako s poraženým. Nutno dodat, že pocit zhrzenosti a z pohledu kremelských politiků nepříznivý mezinárodní vývoj nemůže jakkoliv ospravedlnit agresivní akce Ruska z posledních let, flagrantní porušování dohod, které Moskva podepsala, stejně jako pohrdání obecnými principy mezinárodního práva.

Slib, že NATO nepřijme nové členy, Gorbačov na počátku devadesátých let nedostal. Jde o zavádějící tvrzení, které přerostlo do propagandistické roviny. Chceme-li pochopit, proč Moskva o takovou právně závaznou garanci usiluje nyní, odpověď je nasnadě: bezprostředně po skončení studené války o ni Západ vůbec nepožádala.

Autor je historik

Související

Více souvisejících

NATO Rusko Německo studená válka Michail Gorbačov

Aktuálně se děje

před 25 minutami

před 40 minutami

před 1 hodinou

před 1 hodinou

Miloš Zeman

Miloš Zeman chce na Slovensko, ale zůstává v Motole. Zdravotní stav se zlepšuje

Dva týdny už je exprezident Miloš Zeman hospitalizovaný v pražské Fakultní nemocnici Motol. Podle lékařů se jeho zdravotní stav nadále zlepšuje, na odhad termínu propuštění je však brzy. Zeman přitom údajně koketuje s myšlenkou, že by se vydal na Slovensko a před druhým kolem tamní prezidentské volby podpořil Petera Pellegriniho. 

před 1 hodinou

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 3 hodinami

před 3 hodinami

Ilustrační foto

Dnes je Zelený čtvrtek, významný den spojený s Poslední večeří

Zelený čtvrtek, čtvrtý den Velikonočního týdne, je jedním z nejvýznamnějších dnů v křesťanském liturgickém kalendáři. Tento den má hluboký náboženský význam, připomíná události spojené s Ježíšem Kristem, zejména jeho Poslední večeři se svými učedníky a zahájení pašijového týdne, který vrcholí Velikonocemi.

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

před 5 hodinami

Vladimir Putin

Putin promluvil o napadení Česka a Polska

Rusko nemá žádné plány na útok na země NATO a nezaútočí na Polsko, pobaltské státy nebo Českou republiku, ale pokud Západ dodá Ukrajině stíhačky F-16, budou ruskými silami sestřeleny. Podle serveru euractiv.com to prohlásil ruský prezident Vladimir Putin při setkání s ruskými vojenskými piloty.

před 6 hodinami

včera

včera

včera

Ministerstvo shání další vakcíny proti černému kašli. Zájem je extrémní

V Česku v souvislosti s nárůstem počtu případů černého kašle v letošním roce výrazně stoupl zájem o očkování. Ministerstvo zdravotnictví ve středu na sociální síti X uvedlo, že probíhají jednání o dodávce dalších vakcín. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy