Historické události a procesy s oblibou rámujeme jasnými začátky a konci, přestože je to z odborného pohledu mnohdy nešťastné. Nejinak tomu je se studenou válkou. Přestože se historici dodnes neshodnou, jak přesně vymezit období, kdy lze tímto termínem soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem i jejich spojenci a satelity nazývat, můžeme se setkat s názorem, že na jejím začátku stál známý projev Winstona Churchilla přednesený v březnu 1946 ve Fultonu. Přistoupíme-li na tuto zjednodušující symboliku, na konec studené války můžeme dosadit jiný projev, konkrétně ten, který 7. prosince 1988 na zasedání Valného shromáždění OSN přednesl sovětský vůdce Michail Gorbačov.
Na podzim 1988 se Gorbačov rozhodl, že na nadcházejícím jednání mezinárodního společenství shrne své myšlenky a kroky, které realizoval v předchozích třech letech z pozice nejmocnějšího muže jedné ze dvou studenoválečných supervelmocí. Zároveň hodlal představit své vize budoucího světa. Podle svých zpětných tvrzení chtěl v projevu ukázat, že lidstvo se nachází na prahu nové éry, kdy dosavadní mezinárodní řád postavený na rovnováze sil a rivalitě nahradí principy spolupráce a vzájemně prospěšného rozvoje.
Kremelský vůdce ve svém vystoupení stavěl do popředí „společné zájmy lidstva“, z nichž měla vycházet i zahraniční politika Moskvy. Z pohledu zemí střední a východní Evropy, kde přes čtyři desetiletí držely mocenský monopol komunistické strany, jejichž diktaturám v několika případech prodloužily život sovětské vojenské zásahy, bylo klíčové Gorbačovovo ujištění, že každá země bez výjimek má právo zvolit si vlastní cestu a osud. Ačkoliv dnes víme, že Sovětský svaz vyřadil ozbrojené intervence z palety nástrojů pro správu své sféry vlivu již v roce 1981 během krize v Polsku. Trvalo dalších sedm let, než to jeho nejvyšší představitel deklaroval veřejně.
Patrně největší překvapení vyvolaly Gorbačovem oznámené záměry Sovětského svazu ve vojenské oblasti. Aby podtrhl nejen „humanizaci“ sovětské ideologie, ale také její demilitarizaci, oznámil Gorbačov krok, o kterém se za zavřenými dveřmi nejvyššího sovětského politického vedení diskutovalo již mnoho měsíců: v následujících letech mělo z členských států Varšavské smlouvy, včetně Československa, odejít na půl milionu sovětských vojáků, a to bez jakékoliv analogické reakce na straně Západu, kterou v minulosti Moskva podobnou redukci podmiňovala.
Rozruch, který Gorbačovova slova ve své době vyvolala, byl enormní. Bývalý vrchní velitel sil NATO v Evropě, americký generál Andrew Goodpaster například označil takto jednostrannou redukci zahraniční sovětské vojenské přítomnosti za nejdůležitější mezinárodní událost od založení Severoatlantické aliance v roce 1949. Západní tisk neváhal projev sovětského generálního tajemníka srovnávat s tak důležitými kroky amerických prezidentů, jakými byly prezentace čtrnácti bodů Woodrowa Wilsona pro uspořádání světa po první světové válce nebo zveřejnění Atlantické charty společného americko-britského boje proti nacismu.
Paralela s projevem, v němž bývalý britský ministerský předseda Churchill použil slova o železné oponě, která rozdělila Evropu, není neopodstatněná. Sám Gorbačov svým spolupracovníkům zdůrazňoval, že jeho záměrem je přednést antitezi k fultonskému vystoupení, napsat tečku za studenou válkou, o jejíž ukončení se v přechozích letech silně zasazoval.
Z tohoto pohledu je zarážející, jak málo rezonuje Gorbačovovo vystoupení na Valném shromáždění OSN v prosinci 1988 v českém veřejném historickém povědomí. Přitom prohlášení, že země má právo zvolit si vlastní osud, se o necelý rok později ukázalo jako platné. Stejně tak v nadcházejících měsících skutečně započalo stahování sovětských vojsk ze střední Evropy. Malá známost Gorbačovova projevu dost možná přispívá k tomu, že odsun sovětských kontingentů z regionu bývá zpravidla pojímán jako otázka, která přišla na přetřes prakticky výhradně v důsledku pádu diktatury KSČ. Ve skutečnosti se úvahy ubírající se tímto směrem objevily již ve druhé polovině osmdesátých let v souvislosti s Gorbačovovou snahou o deeskalaci studené války, dohodu o podstatném snížení stavů ozbrojených sil v Evropě i proměnu sovětské zahraniční politiky.
Jistě, po roce 1989 nabral odsun vojsk zcela jiný rozměr a dynamiku. Především měl být celkový a podstatně rychlejší, než se do té doby uvažovalo. Neměli bychom však opomenout, že v době, kdy se v zemích Varšavské smlouvy dostávali k moci nekomunističtí představitelé, se o problému v sovětském politickém vedení i na aliančních fórech již několik let jednalo. Dá se předpokládat, že tato skutečnost přispěla k tomu, že se Československu a Maďarsku – a následně i Polsku – podařilo rychle dojednat dohody o stažení kontingentů. Zajisté nešlo o jediný faktor. Výraznou roli hrála asertivita nových nekomunistických činitelů při jednání s Moskvou a především hluboká defenziva na mezinárodní scéně, v níž se ocitl kolabující Sovětský svaz.
Gorbačovův projev na Valném shromáždění OSN byl ze symbolického hlediska důležitý. Jeho obsah se v mnoha směrech naplnil. Země sovětské zájmové sféry vlivu si mohly samy zvolit cestu, třebaže ta nebyla z pohledu Moskvy zdaleka žádoucí. Z regionu odešli sovětští vojáci. Studená válka skutečně skončila, ač mezi historiky nepanuje shoda na tom, kdy se tak stalo. Svět, ve kterém převládá princip vzájemně výhodné spolupráce, však zůstal pouhým Gorbačovovým snem. Snad tomu tak bylo i z důvodu, že Gorbačov nakonec přiznal, že neměl žádný jasný a dlouhodobý plán, který by mu umožnil takový koncept naplnit.
Autor je historik.
Související
Nový světový řád je nevyhnutelný. Je to historicky přirozený proces, plyne z rozhovoru s Tomášem Řepou pro EZ
Před 40 lety si „druhá studená válka“ vzala 269 životů. Sestřel letu KAL 007 nelze bez kontextu pochopit
studená válka , Michail Gorbačov
Aktuálně se děje
před 30 minutami
Moskva se chlubí ukořistěnou západní vojenskou technikou ve válce na Ukrajině + VIDEO
včera
Vstup Česka do Evropské unie byl výhrou, i když EU není bezchybná, řekl Pavel
včera
USA oznámily obří balík sankcí proti Rusku a zemím, které pomáhají jejich vojenskému průmyslu. Včetně Slovenska
včera
Blinken: Odmítnutím dohody Hamás ukáže, že se o Palestince „nestará“
včera
Nová bilance: V Pásmu Gazy zemřelo přes 34 500 lidí
včera
„Udeřte je do obličeje,“ radí Lukašenko běloruským sportovcům před olympiádou
včera
Většina Američanů věří, že Čína využívá TikTok k ovládání občanů v USA
včera
V Německu se převrhl traktor s vlečkou. 30 zraněných, 10 lidí bojuje o život
včera
V Pásmu Gazy se nachází více válečného odpadu a trosek než na Ukrajině
včera
Diskuse, koncerty i výstavy. Česko slaví 20 let v EU, odstartuje Týden Evropy
včera
Evropou prošly prvomájové demonstrace. V Německu a Francii zasahovala policie
včera
V Číně se zřítila dálnice. Zemřely desítky lidí
včera
Rusko ještě víc zvýší výrobu zbraní. Kvůli americké podpoře Ukrajiny
včera
Počasí narušilo lodní dopravu v Panamském průplavu, zjistili vědci. Region postihlo rekordní sucho
včera
Rusko tvrdí, že provedlo útok na štáb operačního velení ukrajinských ozbrojených sil
Aktualizováno včera
Zemřel zakladatel a výrazná osobnost ODS Miroslav Macek
včera
Génius Newey končí v Red Bullu. Zamíří k Ferrari?
včera
Žoldáci z Nepálu ve velkém dezertují z ruské armády na Ukrajině
včera
Boj proti Green Dealu i migraci. Hnutí ANO zahájilo předvolební kampaň
včera
Svátek práce se slaví již 135 let. Jak se za tuto dobu proměňovala jeho podoba?
Na první květnový den připadá Svátek práce, který není jenom státním svátkem, ale i tím mezinárodním. Jeho historie sahá až do roku 1889, kdy byl jiný, než se prezentoval v dobách komunistického režimu. Povinné prvomájové průvody doprovázené budovatelskými slogany, oslavami pracovních úspěchů a stranickými představiteli na tribunách měly s původní myšlenkou svátku pramálo společného.
Zdroj: Lucie Žáková