Před dvaceti lety, 7. dubna 2003, obsadila koaliční vojska v čele s americkým kontingentem hlavní prezidentský palác v irácké metropoli. Fakticky tím svrhla režim diktátora Saddáma Husajna a splnila jeden z klíčových cílů celé invaze do Iráku. Rychlému dobytí města výrazně napomohl i rozklad irácké armády, jejíž kvalita byla na Západě ve své době přeceňována, konstatuje Jan Daniel v rozhovoru pro EuroZprávy.cz.
Vedoucí Centra pro studium globálních regionů na pražském Ústavu mezinárodních vztahů dále vysvětlil například to, proč následující fáze války neprobíhaly zdaleka tak hladce, v čem spočívaly hlavní chyby při pokusu o transformaci země a proč invaze destabilizovala širší region a z dlouhodobé perspektivy podstatně ovlivnila mezinárodní dění.
Vojenské akce Spojenými státy vedené koalice proti Iráku začaly 19. března. Hlavní prezidentský palác v Bagdádu byl obsazen za necelé tři týdny. Nedošlo tedy k tak zdlouhavým a vyčerpávajícím bojům, jak někteří před zahájením invaze očekávali. V čem spatřovat hlavní důvod?
V rámci výzkumu iráckého konfliktu se píše o tom, že irácká armáda byla v o dost horší formě, než koaliční plánovači očekávali. Početně byla velmi silná, nicméně nebyla příliš motivovaná. Během Saddámovy vlády docházelo k častým politickým zásahům do armády, což vedlo k tomu, že kvalita důstojnického sboru nebyla zase tak velká. Celkově plán obrany nebyl tak dobře připravený, jak se na Západě očekávalo. Dále se zmiňuje to, že Saddám invazi neočekával. Spíše očekával, že dojde k omezeným leteckým úderům, jak se stalo již v průběhu devadesátých let, také třeba k dalšímu jednání okolo sankcí, že Spojené státy budou chtít rozmístit své jednotky, ale nepůjde o skutečnou invazi. Takže se zaměřoval spíše na odvrácení invaze než na přímou přípravu obrany. Irácká armáda nebyla nakonec schopná provádět ani tolik operací v týlu, kterých se americká armáda obávala, a vlastně se poměrně rychle rozpadla. To je faktor na irácké straně. Co se týká koalice, ta poměrně rychle získala vzdušnou nadvládu a kompletní nadvládu nad, řekněme, informačním prostorem. Byla schopná v reálném čase vidět, co se děje a podle toho směřovat své útoky. Byla navíc schopná útočit z několika směrů.
Nakolik se v úvodním rychlém postupu koaličních vojsk projevovala relativně nízká podpora, kterou měla diktatura Saddáma Husajna u iráckého obyvatelstva?
Trochu jsem to již zmínil, když jsem mluvil o nízké motivaci irácké armády bojovat. Zároveň je dobré poznamenat, že Irák v té době byla spíše jakási schránka státu, který byl více než dekádu pod poměrně silnými sankcemi a trpěl dopady první války v zálivu. Irácký stát třeba vůbec neovládal kurdská území na severu země, která byla pod bezletovou zónou, a fungovala v té době již relativně autonomně. Irák v této době jako stát fungoval v řadě oblastí spíše omezeně a prorůstaly jím různé klientelistické sítě, nicméně nízká podpora, kterou Saddám disponoval, tomu určitě napomohla. V přinejmenším části irácké populace existovala podpora – nejspíše ne přímo pro invazi – ale pro odstranění Saddáma. Přece jenom v paměti velké části irácké populace bylo dosti krvavé potlačení šíitského povstání ze začátku devadesátých let, stejně jako krvavý postup vůči Kurdům, dost brutální postup vůči opozici a tak dále. Saddám tedy populární nebyl a ve své době to invazi pomohlo.
Jak byl pád Saddáma vnímán v blízkovýchodním regionu? Počítám, že tamní perspektiva se v mnohém odlišovala od, řekněme, hlavního euroatlantického pohledu.
Je dobré si připomenout, že válka nebyla populární ani na Západě. Byla podporovaná americkou vládou, byla podporována britskou vládou, později byla podporována Španěly a Italy. Nicméně velmi silně se proti ní postavily například Francie a Německo. Proti invazi byly jedny z největších protestů, které Evropa a Amerika pamatují. S euroatlantickým pohledem je to tedy komplikovanější, invaze byla velmi nepopulární, odpor nebyl omezený jen na nezápadní oblasti. Například Írán proti invazi samozřejmě vystupoval, nicméně v praxi íránskému režimu odstranění Saddáma coby dlouholetého rivala zase tolik nevadilo. Stejně pragmaticky se zachovala část států Perského zálivu, které sice válku oficiálně odsoudily, ale zároveň nechaly americké jednotky použít jejich základny k úderům (na Irák, pozn. redaktora). Podobně se k tomu postavily jiné vlády.
Nicméně mezi širokou populací na Blízkém východě, to bylo vnímáno jako útok Západu proti Blízkému východu jako takovému, proti arabské populaci, jako pokračování amerického imperialismu. Tohle přesně zapadalo do diskurzů, které na Blízkém východě cirkulovaly a cirkulují ohledně konstantního vměšování Ameriky do místních politických záležitostí. Bylo to bráno jako pokračování kolonialismu a západní nebo americké arogance, která si představuje, že může rozhodovat o politickém vývoji na Blízkém východě a navíc tam poslat armádu, aby změnila konkrétní režim. Je to doprovázeno celou řadou diskurzů, které tehdy pracovaly s tezí o střetu civilizací a násilném šíření demokracie, což samozřejmě taky bylo na Blízkém východě velmi nepopulární. Takže blízkovýchodní vlády s Američany různým způsobem spolupracovaly, ale mezi populací to bylo velmi nepopulární.
Jak víme, následný průběh iráckého tažení byl mnohem komplikovanější než jeho úvodní fáze. Byly dlouhé roky trvající boje koaličních vojsk s nejrůznějšími lokálními skupinami nevyhnutelné, nebo šlo o důsledek z dnešního pohledu zřetelných strategických chyb ze strany Washingtonu a jeho spojenců?
To je velmi těžká otázka. Samozřejmě nevyhnutelné není vůbec nic, ale myslím si, že ze strany Spojených států byla velmi silně podceněna komplexita Iráku jako země a toho, co bude třeba udělat, aby ta země začala fungovat jako demokracie, jako dobře spravovaný stát. Jednou z věcí, kterou je dobré zmínit, je to, že administrativa Spojených států vycházela v té době z informací od irácké opozice, která mluvila o tom, že existují elity schopné stát převzít a že populace bude změnu režimu podporovat. A ukázalo se, že to je trochu komplikovanější. Zadruhé, a to jsem již zmínil v jedné z předchozích odpovědí, Irák byl v té době hodně zmrzačený dlouhotrvajícími sankcemi, které se hodně podepsaly na tom, jakým způsobem byl schopen fungovat v období před invazí, a které velmi ovlivnily, co stát byl a nebyl schopen dělat . Zatřetí, představa, že dojde k násilné změně režimu, který následně bude fungovat, se ukázala jako obecně chybná.
Hodně se ale mluví také o celé řadě strategických a taktických chyb, které americká administrativa udělala po pádu Bagdádu a potom, co převzala kontrolu země. Jako klíčová chyba se zmiňuje snaha o debaasifikaci státu, kdy zaměstnanci státu, kteří měli něco do činění s vládnoucí stranou Baas, ať už v administrativě či armádě, byli propuštěni a bylo jim zakázáno působit v nových státních funkcích, podobně jako při denacifikaci Německa po druhé světové válce. To způsobilo, že irácká armáda se rozpustila mezi populací. Celá řada vycvičených vojáků se ocitla bez práce, což vedlo k začátku povstání a zároveň k tomu, že najednou nebyl nikdo, kdo by měl zkušenost s řízením státu a fungováním státní byrokracie. Američané se to částečně snažili nahradit svými lidmi, kteří samozřejmě neměli vůbec žádné zkušenosti s velmi odlišným kulturním a sociálním prostředím. Jednou věcí je tedy nedostatek expertizy, smazání všeho, co v Iráku do té doby fungovalo.
Dále se počítalo s tím, že budování státu bude trvat velmi krátkou dobu, během několika měsíců mělo vše začít znovu fungovat. Ukázalo se, že to není možné stihnout a připravit. Tolik k chybám, které nastaly při konkrétním provádění okupace a rekonstrukce. Nicméně chybná byla samotná představa, jak jednoduché to celkově bude.
Události po svržení Saddámovy diktatury jsou všeobecně známé. Irák se nestal prosperující demokracií. Zemí téměř dvě desetiletí zmítají násilnosti, sektářské a etnické spory, které v určitý čas dokonce přerostly v krvavou občanskou válku. V tomto prostředí se také zrodila extremistická organizace Islámský stát, která na několik let nastolila v rozsáhlých částech Iráku i sousední Sýrie svůj nechvalně známý samozvaný chalífát. Přesto, vidíte i nějaká výraznější pozitiva spojená s tažením proti Saddámovu Iráku?
Já osobně je příliš nevidím. Pokud někdo v současnosti obhajuje iráckou válku, mluví se o tom, že Saddám byl diktátor, který nebyl oblíbený u vlastní populace a který proslul dosti brutálními represemi vůči Iráčanům a že jeho konec vlastně nebyl špatný výsledek. Ve své době především Američané mluvili i o tom, že válka přinesla určitou páku na celou řadu dalších diktátorů v regionu. Došlo například k tomu, že Muammar Kaddáfí ve své době začal více spolupracovat se Západem a z jeho strany došlo k určitým vstřícným krokům. Do určité míry to vedlo i k tomu, že Sýrie ukončila okupaci Libanonu. Dlouhodobě ale těch pozitiv příliš není. Ukázalo se, že tento moment amerického triumfu byl krátkodobý a krátkozraký, navíc přinesl Iráku mnoho utrpení, například Vámi zmíněnou občanskou válku a další dopady, ať už jde o vznik a transformaci irácké al-Káidy, následně Islámský stát a tak dále. Zároveň přinesl dlouhodobou destabilizaci.
Irácká občanská válka nezůstala uzavřená v rámci samotného Iráku. Svého času se z Iráku stalo kolbiště, kde si vyřizovaly spory Irán, Saúdská Arábie a kde se začal rozvíjet radikální násilný islamismus. A sektářská nenávist šíitů vůči sunnitům, kterou ve své době spustila al-Káida v Iráku, se následně přesunula do zbytku Blízkého východu. Takže dlouhodobé ozvěny invaze jsou velmi negativní, i když odhlédneme od kompletního zničení Iráku a neschopnosti Američanů - a koneckonců celé koalice - nést odpovědnost za vývoj po invazi. Nedávno jsem četl poměrně zajímavý názor, že pokud by nedošlo k invazi do Iráku, vyhrocení střetu mezi Íránem a Saúdskou Arábií a nastolení velmi vyhrocené sektářské rétoriky, je otázka, jak by probíhal vývoj po arabském jaru v zemích jako Jemen nebo Sýrie, kde došlo k transformaci povstání do občanské války, ve které si vyřizovaly účty mimo jiné Írán a Saúdská Arábie a další státy Perského zálivu. Jejich spor v současné podobě do značné míry vychází z odstranění Saddáma Husajna, vytvoření určitého mocenského vakua v Iráku a strachu ze šíření buď saúdského nebo íránského vlivu.
Ano, v souvislosti s výše uvedenými negativními důsledky invaze do Iráku se často hovoří o destabilizaci celého regionu. Souhlasíte tedy s takovým hodnocením? Je Blízký východ dnes méně stabilní, než byl před březnem 2003, nebo jde o zavádějící interpretaci a oblast čelí pouze jiným, ale nikoliv závažnějším výzvám než tehdy?
Myslím, že oblast je rozhodně méně stabilní než v devadesátých letech, nicméně to se dá říct o světě jako takovém. Právě invaze do Iráku odstartovala určitý typ geopolitického soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem, které bylo následně interpretováno jako spor mezi sunnity a šíity, ačkoliv je to spíše geopolitický spor. V tomto ohledu rozhodně invaze region destabilizovala, protože vytvořila tento diskurz, který se následně promítl do celé řady dalších zemí regionu. Samozřejmě za to, že je Blízký východ nestabilní, nemůže jen invaze. Může za to i neschopnost místních států pracovat ve prospěch své populace. To jsme koneckonců viděli na příkladu arabského jara, které ukázalo neudržitelnost systému autoritářských vlád na Blízkém východě, byť spousta z nich funguje za podpory ať už Evropy nebo Spojených států a koneckonců i Ruska a dalších zemí. Takže zdroje současné nestability jsou i jiné, jsou i místní a není možné ze všeho vinit jen velmoci a velkou geopolitiku. Z nestability není možné vyviňovat místní vlády, které nejsou schopné reagovat na požadavky populace.
Podíváme-li se na závěrem ještě na dlouhodobější dopady irácké války, jakým způsobem ovlivnila mezinárodní vztahy v uplynulých dvaceti letech?
Irácká válka hrála naprosto zásadní roli. Na invazi do Iráku Spojené státy do jisté míry promrhaly kredit, který získaly po konci studené války, jakožto její vítěz. Zároveň promrhaly dobrou vůli, která vůči nim existovala ze strany mezinárodního společenství po útocích z 11. září 2001, kdy ostatní státy byly schopné podpořit Spojené státy například při invazi do Afghánistánu, kde existovala přímější vazba na al-Káidu. Invaze do Iráku delegitimizovala celou agendu šíření demokracie, do jisté míry delegitimizovala agendu šíření lidských práv, protože to byly argumenty, kterými ji Spojené státy ospravedlňovaly, tedy že z Iráku by se měla stát demokracie, byť to bude provedeno násilně.. Pro spoustu lidí byla invaze do Iráku mocenským, geopolitickým aktem, který byl za řeči o demokracii pouze schován.
To, že invaze byla provedena bez souhlasu OSN, také otevřelo dveře pro invaze ze strany jiných aktérů. Koneckonců, když se mluví o invazích Ruska, ať už je to do Gruzie či na Ukrajinu, vždy se nějaký hlas v diskuzi vrátí k tomu, že Američané udělali to samé v Iráku. Tím invaze otevřela cestu k mocenské politice dalších aktérů, protože vždy zde existuje argument: „Proč to mohou dělat ostatní mocnosti a my ne?“. Z ruské strany jej slyšíme velmi často. Invaze poškodila i Radu bezpečnosti OSN jako orgán, který má nějakou váhu. A rozhodně poškodila pověst Ameriky, jako někoho, kdo překračuje mezinárodní právo a následně není ani schopný provést transformaci k demokracii. Argument totiž také zněl, že pokud Irák bude demokracií, dojde k plné demokratizaci okolních států, což se nestalo. Stal se přesný opak. V tomto jsou dopady irácké války na mezinárodní vztahy dost zásadní.
Související
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ
rozhovor , Jan Daniel (expert na Blízký východ) , Irák , Americká armáda (U.S. ARMY) , USA (Spojené státy americké) , historie , Saddám Husajn , OSN
Aktuálně se děje
před 45 minutami
Dohoda, nebo útok na Rafah. Izrael dal Hamásu poslední šanci
před 1 hodinou
Misky vah se naklání. Rutte si získává podporu Turecka, v cestě do křesla šéfa NATO mu ale stojí další země
před 2 hodinami
Babišovo ANO opět prachsprostě lže. Tentokrát o důchodech
před 2 hodinami
Hamás zvažuje izraelský protinávrh na příměří v Pásmu Gazy a propuštění rukojmí
před 3 hodinami
Ukrajinské drony údajně zasáhly dvě ruské ropné rafinerie
před 4 hodinami
Rusko údajně sestřelilo desítky dronů z Ukrajiny
před 5 hodinami
Biden se postaví Trumpovi? Chce se s ním setkat tváří v tvář
před 6 hodinami
OSN spočítala, jak dlouho potrvá renovace Pásma Gazy
před 7 hodinami
Rusové provedli další útoky na energetickou infrastrukturu Ukrajiny
před 7 hodinami
Bez Číny by invaze na Ukrajinu byla pro Rusko náročná, zní z USA
před 9 hodinami
Předpověď počasí: Bude tepleji a beze srážek, míní meteorologové
před 15 hodinami
Ukrajina dostane od Španělska rakety Patriot
včera
Počasí: Česko čeká poslední mrazivá noc. Pod nulou bude jen na západě
včera
Vinaři vyúčtovali ztráty. Mráz způsobil škody za více než dvě miliardy
včera
Policie večer evakuovala nádraží v Plzni. Někdo vyhrožoval bombou
Aktualizováno včera
Lipavský: Ruský imperialismus je největší hrozbou. Je v zájmu Evropy, aby se Ukrajina ubránila Rusku
včera
Biden poprvé prohlásil, že bude debatovat s Trumpem. Termíny už jsou známé
včera
Válek zmínil, jak české zdravotnictví těží z členství v EU
včera
Erdogan v květnu do Bílého domu nedorazí, potvrdili Turci
včera
Voráček pomalu zavírá dveře za svou hráčskou kariérou. Na 99 procent se na led nevrátí
Kariéra bývalého hokejového reprezentanta Jakuba Voráčka, během níž nastoupil k více než tisícovce zápasů v kanadsko-americké NHL, se nezadržitelně blíží ke svému konci. Samotný čtyřiatřicetiletý hokejista totiž v úterním rozhovoru pro CNN Prima News uvedl, že končí svou bohatou kariéru. Záhy ale svá slova mírnil, když pro server sport.cz řekl, že ještě není definitivně rozhodnut o svém konci, ale to, že se už mezi mantinely neobjeví, je podle něj na 99 procent jisté.
Zdroj: David Holub