Komentář Petra Šulky – Zraky světa se v posledních dnech obracejí na Krym a mnozí v této oblasti předpovídají vypuknutí války. Daleko nebezpečnější krize, která se poslední době čím dál tím více vyhrocuje probíhá na druhé straně světa.
Čínsko-tchajwanský spor je jeden z nejdelších zamrzlých konfliktů na světě. Po vítězství komunistů na pevnině se sem v roce 1949 uchýlily zbytky nacionalistických sil pod vedením generála Čankajška, a je třeba říci, že to byli oni, kdo dlouho tahal za delší konec provazu. Například v OSN ostrov zastupoval celou Čínu. I přesto, že USA nikdy s Tchaj-wanem nenavázali plné oficiální diplomatické styky, měl přístup k nejlepším americkým zbraním, na ostrově byly americké základny a ostrovu se ekonomicky dařilo.
Politický a psychologický zlom nastal v 70. letech spolu s otvíráním rudé Číny světu. Tchajwanci se museli vzdát v roce 1971 ve prospěch Pekingu křesla v OSN. Největší facka přišla v roce 1979 od Washingtonů, který přerušil s Tchaj-pejem oficiální styky, stáhl poslední vojáky, uznal Peking jako jediné hlavní město a potvrdil mu nerozbornost země. Od té doby začal Tchaj-wan na mezinárodní scéně ztrácet. V první polovině 80. letech skutečně hrozilo, že Peking vystoupí proti ostrovnímu státu vojensky a připojí ho silou.
Přišla však 90. léta a situace se uklidnila. Už od roku 1987 mohli ostrované navštěvovat pevninu. Tchaj-wan s Pekingem navázal v roce 1992 obchodní vztahy a mezi ostrovem a pevninou místo dělostřeleckých granátů a hrozeb začaly létat dopravní letadla a investice. Pro obě strany to bylo vysoce výnosné. Neznamenalo to však, že krize nemůže kdykoliv znovu vrátit. Po vítězství nacionalistů ve volbách na Tchaj-wanu to v letech 1995-96 opět vypadalo na blízké vypuknutí konfliktu.
K absolutnímu politickému průlomu došlo v roce 2008, když se sešli zástupci komunistické strany a na ostrově vládnoucího Kuomintangu a dohodli oficiální navázání vztahů na nejvyšší úrovni. Zdálo se, že konečně nastal klid, a že oba státy budou v klidu koexistovat, i když si Peking bude hrát na to, že vládne i ostrovu. Bohužel, Peking na tuto hru nepřistoupil. Chtěl vládnout reálně. Neustálý tlak a agresivní a arogantní chování Pekingu na Tchaj-wan nakonec v roce 2016 vyústilo ve zvolení prezidentky Cchaj Jing-wen z Demokratické strany.
Ta prosazuje snížení závislosti na Pekingu a návrat k vlastní diplomacii nezávisle na přáních kontinentální Číny. Prezidentka prosadila Novou jižní politiku. Ta spočívá v tom, že Tchaj-wan místo do pevninské Číny investuje do jiných zemí. Jen za poslední dva roky to bylo 5 miliard dolarů. Největší problém a největší provokace pro Peking je však v tom, do jakých zemí Tchaj-pej začal investovat. Vedle Singapuru jdou peníze z ostrova i do Indonésie, Filipín, Malajsie, Vietnamu, Thajska a Indie.
Touto politikou se podařilo potichu Tchajwancům spojit většinu konkurentů Číny v regionu. Také se jim ovšem podařilo propojit do jednoho velkého gordického uzlu hned několik místních velkých sporů. S Indií vede Peking spor o více než 3500 kilometrů hranice. Pohraniční spor vede Čína i s Vietnamem. Ten je navíc s Filipínami, Malajsií, Thajském a Indonésií ve sporu s Pekingem o Jihočínské moře.
Jihočínské moře je dnes místem, kde je svět asi nejblíže další velké válce. Spor zainteresované země vedou nejen kvůli velkým zásobám ropy a zemního plynu, které se v oblasti nachází, ale především kvůli strategické výhodě, kterou by ovládnutí této oblasti přineslo. Stát, kterému by se to povedlo by tak mohl totiž nejen ohrozit pobřeží protivníka, z čehož má obavy především Vietnam, ale především kontrolovat dopravu na jedné z největších námořních dopravních tepen světa, kudy ročně proplují suroviny a zboží zhruba za 3 biliony dolarů. To do hry vtahuje i Američany a Japonce, pro které je volná plavba v této oblasti životním zájmem.
V boji o ovládnutí Jihočínského moře zatím vede Peking. Na Paracelských a Spratlyho ostrovech buduje vojenské základny, které jsou schopny vést úder raketami krátkého a středního doletu proti pobřeží Vietnamu, Filipín ba i Malajsie. Letos poprvé přistál na jednom z opevněných ostrůvků i těžký strategický bombardér čínského letectva, který je schopen nést nukleární bombu. Postup Pekingu se samozřejmě nezamlouvá Spojeným státům. Ty v oblasti posilují své síly a čím dál častěji dochází k drobným konfrontacím, které se však snadno mohou změnit ve velmi horké bitvy.
Spor mezi USA a Čínou prohlubuje i probíhající se celní válka. Washington začal proto v této situaci oprašovat vztahy s Tchaj-wanem. Byla podepsána nová smlouva o dodávkách zbraní ostrovnímu státu. Ba co více, Pentagon dokonce uvažuje o rozmístění jednotek na ostrově. Pokud by se tak stalo, nepochybně by to mohlo mít nedozírné následky nejen pro Tchaj-wan, ale i celý svět. Vojenské síla Pekingu v posledních letech enormně narostla.
Před několika lety mohl ostrov počítat pouze z invazí ze strany průlivu, který je dělí od pevninské Číny, a oceánské pobřeží mohlo zůstat volné pro případné připlutí americké vojenské pomoci. Dnes již však s takovýmto plánem Tchajwanci počítat nemohou. Se spuštěním dvou letadlových lodí a vybudováním velké námořní floty je schopen ostrov naprosto odříznout od světa. Pokud by se Američané Tchaj-wanu v takové stuaci rozhodli pomoci je nepochybné, že by byla jejich flotila ve značné nevýhodě vzhledem k blízkosti kontinentální Číny a značné vzdálenosti od vlastních základen.
Tchaj-wan a spory o Jihočínské moře se z naší středoevropské perspektivy mohou zdát až příliš vzdáleny, ale jakýkoliv vojenský konflikt o ně může vést nejen k zhroucení světové ekonomiky, ale přímo k další světové válce. Je proto v zájmu všech, a v první řadě především Číny, neeskalovat napětí. Pokud by totiž skutečně válka vypukla stala by se první zemí, která by pocítila následky konfliktu.
Zhroutilo by se totiž vše, na čem v posledních 40 letech Číňané pracovali a vedlo by to i k velkým sociálním otřesům. A to je to poslední, co si pekingští vládci přejí. Pokud by se však stalo, že by došli k závěru, že jsou až příliš zatlačeni do kouta a mohli by ztratit „tvář“, budou ochotni riskovat vše. A s tím musí zase počítat ti ostatní.
Související
USA nevidí, že by Čína chtěla spravedlivé ukončení války na Ukrajině
V Číně se zřítila dálnice. Zemřely desítky lidí
Čína , Tchaj-Wan , vietnam , Filipíny , Jihočínské moře , krize , USA (Spojené státy americké)
Aktuálně se děje
před 21 minutami
Teplé počasí vydrží i příští týden, mírně se ale ochladí
včera
Izrael po rozhodnutí Turecka hledá nové dodavatele. Zvažuje i Česko
včera
Rusko opět vyhrožuje: Odpovíme zničujícím odvetným úderem, pokud Ukrajina zaútočí na Kerčský most
včera
Hamás dostal od Izraele ultimátum: Máte týden, jinak jdeme do Rafahu
včera
Čekání na schválení vojenské pomoci americkým Kongresem mohlo způsobit vážné škody
včera
Chcete se nám mstít? ICC varoval před odvetou vůči soudu
včera
Evropa si v současné době hraje s ohněm, varuje Orbán
včera
Velmi důležité, velmi nebezpečné. Kreml zareagoval na návrhy Camerona a Macrona
včera
Rusko plánovalo útok na německém území, chtělo zničit vojenskou pomoc Ukrajině
včera
Tragická nehoda na Třebíčsku: Auto vyjelo mimo silnici, žena zemřela
včera
Putin pracuje na nejkrutější válečné zbrani Ruska, tvrdí experti. Systém promění bojiště v hořící peklo
včera
Putin má paranoidní strach, že Západ omezí moc Ruska. Moskva proto enormně zbrojí
včera
Tuleja ministrem pro vědu a výzkum nebude. Nominace se vzdal
včera
Ruská armáda dobyla na Ukrajině území o rozloze 547 kilometrů čtverečních, oznámil Šojgu
včera
Počet mrtvých výrazně vzroste, varuje WHO. Pro invazi Izraele do Rafahu má nouzový plán
včera
Turecko sdělilo podmínky, za jakých obnoví obchod s Izraelem
včera
Česko vyzývá Rusko, aby přestalo s kybernetickými útoky
včera
NATO míří k tomu, aby překročilo červené čáry na Ukrajině, varuje Maďarsko
včera
HRW: Ruská armáda popravuje ukrajinské vojáky, kteří se vzdávají
včera
Kuleba: Rusko bude možné zapojit do mírových jednání až po mírovém summitu
Ukrajinský ministr zahraničních věcí Dmytro Kuleba zastává názor, že Rusko bude možné zapojit do mírových jednání, ale až po mírovém summitu, který se v polovině června uskuteční ve Švýcarsku bez účasti delegace z Moskvy.
Zdroj: Libor Novák