Uplynulo 45 let od oficiálního zrušení monarchie v Íránu, čímž byla završena islámská revoluce vedená duchovním Rúholláhem Chomejním. Následný proces islamizace země postupoval velmi rychle a její ráz proměnil během několika málo let, uvádí Matouš Horčička v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Odborník na Blízký východ působící v Asociaci pro mezinárodní otázky v té souvislosti upozorňuje, že svržená vláda šáha Muhammada Rezy Pahlavího svou prozápadní a sekulární orientací neodrážela postoje velké části íránské společnosti, která byla tradičně a nábožensky laděná. Dále vysvětlil například to, proč uchopení moci Chomejním představovalo logické vyústění tehdejších událostí nebo jaké jsou nástroje, kterými z revoluce vzešlý systém udržuje v zemi dlouhá desetiletí status quo.
Íránská revoluce svrhla monarchii, konkrétně tehdejšího šáha Muhammada Rezu Pahlavího. Kde hledat zdroje krize, v níž se na konci sedmdesátých let jeho prozápadní, sekulární, přesto značně represivní vláda ocitla?
Jednalo se o kombinaci několika faktorů. Jedním z nich bylo určité odtržení od reality ze strany šáhova režimu, a to jak z kulturní, tak ekonomické perspektivy. Zmiňujete, že šáhova vláda byla prozápadní a sekulární – to je samozřejmě pravda, ale nelze říci, že by se s tímto postojem ztotožňovala velká část obyvatelstva. Naopak, podstatná část obyvatelstva Íránu v té době byla stále relativně tradičně a nábožensky laděná, svou kulturu vnímala značně odlišně od toho, jak ji prezentoval a vynucoval tehdejší šáhův režim.
Další perspektivou, kterou bych v tomto ohledu zmínil, byla perspektiva ekonomická. Zatímco elity šáhova režimu velmi bohatly díky příjmům z exportu ropy, většina obyvatel tento ekonomický trend pozitivně nepocítila na zvýšení své životní úrovně. Ač tedy šáhův režim vydával nezanedbatelné částky do modernizace dopravní infrastruktury či školství, redistribuce finančních prostředků byla spíše neefektivní. Venkov tedy zůstával stále chudý, přičemž tamní životní úroveň se pod vlivem různých šáhových politických rozhodnutí naopak ještě zhoršovala. Mnoho lidí odtamtud odešlo s vidinou lepšího života do měst, což se nicméně nejen nenaplnilo, ale šáhův režim těmto lidem navzdory svému téměř pohádkovému bohatství ani nezvládal pomoci. Jako další z faktorů je pak nutné zmínit represivní charakter šáhova režimu, který velkou část svých příjmů využíval k budování robustního systému tajné policie SAVAK, čímž si šáh u obyvatel důvěru také nezískal.
V opozici proti Muhammadu Rezovi Pahlavímu nestály pouze islamistické, ale také sekulární skupiny. V čem tkvěly hlavní příčiny toho, že revoluční události z let 1978 a 1979 vynesly k moci proudy okolo Rúholláha Chomejního?
Hned zkraje považuji za důležité zmínit, že Chomejního vůdcovství v rámci revolučních událostí představovalo logické vyústění jeho dlouhodobých politických aktivit a rozsáhlého, téměř celospolečenského vlivu. Lze tedy říci, že by byl revolucí pravděpodobně vynesen k moci tak jako tak. Otázkou ovšem v daném případě bylo, jaké státoprávní elementy by měly v nově vznikajícím státním zřízení převládnout – zda ty republikánské, či islámské. Od toho se pak měly odvíjet nejen Chomejního pravomoci, ale obecně role duchovenstva či islámu ve státě.
V tomto ohledu se často mluví o souhře několika událostí, které se odehrály zejména v první polovině roku 1979. Na jaře, tedy v době, kdy se do Íránu vrátil vůdce revoluce Chomejní a mnozí jeho spolupracovníci z exilu, panovala napříč spektrem revolučních skupin určitá shoda na návrhu ústavy, který byl považován za poměrně vyvážený a republikánský s některými islámskými elementy. Tento návrh ústavy byl připraven v Paříži ještě před Chomejního návratem, přičemž sám Chomejní znění tohoto návrhu schválil, byť tak podle některých údajů učinil spíše z taktických politických důvodů, než že by upřímně souhlasil se svou sice důležitou, ale ústavně omezenou rolí v novém státním zřízení. V té době ovšem také došlo podle některých informací k politické chybě na straně republikánů, kteří trvali na uspořádání voleb do ústavodárného shromáždění, neboť se domnívali, že přijatá ústava bude mít větší legitimitu, vzejde-li z orgánu zvoleného lidmi.
V čem spočívala chyba tohoto postupu?
Tento postup se stal původnímu návrhu ústavy osudným, neboť do realizace samotných voleb došlo mezi islamistickým a republikánským proudem k výrazným neshodám v tom, jak výrazně se bude moci původní návrh ústavy v rámci daného shromáždění měnit. Kvůli těmto neshodám se následně některé republikánské proudy rozhodly volby bojkotovat, takže ústavodárné shromáždění ovládli islamisté podporující Chomejního státoprávní vizi. Její prosazení do ústavy následně přineslo Chomejnímu mnohem více pravomocí a pozici prakticky dominující celému systému.
Zpravidla se uvádí – a Vy sám jste to již zmínil –, že Chomejní, který se od šedesátých let nacházel v exilu, měl značný respekt napříč íránskou společností. Můžete přiblížit, jak si jej získal?
Chomejní si respekt vydobyl několika záležitostmi. První z nich byla dlouholetá soustavná kritika směřující vůči šáhovu režimu a společenským jevům, se kterými byla šáhova vláda spojena. Chomejní se tak vymykal poměrům tehdejšího politicky neaktivního íránského duchovenstva, které naopak tiše akceptovalo šáhovy postoje, ať už byly jakékoli. Tím, že se Chomejní nebál šáhovi rétoricky postavit a pojmenovávat jednotlivá negativa, nepochybně získal obdiv u mnohých Íránců, kterým mluvil z duše. Vedle toho je také nutné zmínit fakt, že Chomejní se zabýval i státoprávními otázkami, přičemž definoval státní zřízení, které mělo být mimo jiné založeno na islámských základech, oproti šáhovu režimu mělo prosazovat kulturní rozvoj vedený islámským způsobem, mělo snížit míru nerovností ve společnosti a posílit roli státu v sociálních věcech. I těmito úvahami Chomejní mohl zaujmout některé společenské segmenty.
Měl Chomejní v rámci opozice reálné konkurenty, kteří si mohli nárokovat pozici hlavní tváře odporu proti monarchii?
Pokud jde o Chomejního případné konkurenty v rámci opozice, troufám si tvrdit, že žádný z nich nedosahoval jeho věhlasu a srovnatelného počtu aktivních příznivců. Ačkoli se jednalo o důležité osobnosti politického života íránské opozice s velkým intelektuálním kreditem a bohatým životopisem – například prvního ministerského předsedu Mehdího Bázargána či významného duchovního Muhammada Kázema Šarí’atmadárího –, které se Chomejnímu a jeho myšlenkám dokonce pokusily v prvních měsících revoluce vzdorovat při implementaci některých výrazných islámských státoprávních myšlenek, ani jeden z nich v měření sil s Chomejním a jeho příznivci neuspěl, načež byli oba politicky i společensky postupně marginalizováni.
Jak rychle postupovala po pádu monarchie 11. února 1979 islamizace politického a veřejného života země a jaké byly hlavní projevy tohoto procesu?
Prvním nejzásadnějším bodem tohoto procesu bylo v prosinci 1979 přijetí již zmíněné ústavy s mnoha výraznými islámskými prvky, které pomáhaly státu relativně rychle a úspěšně ovládnout veřejný i soukromý prostor a následně jej islamizovat. Daný proces ještě urychlilo vypuknutí války s Irákem v roce 1980, přičemž s válkou spojený stav legislativní nouze i celkový důraz na obranu státu pomohl proces islamizace postavit na úroveň veřejného zájmu a tím jej legitimizovat. Asi nejvýznamnějším příkladem této islamizace, který rezonuje dosud a na kterém je možné rychlost tohoto procesu ukázat, se stala ženská těla, konkrétně uzákonění jejich povinného zahalování. Ačkoli daná debata probíhala již v roce 1979, zpravidla se tvrdilo, že nový režim umožní obojí. Velmi rychle se však postoj státu vůči této záležitosti měnil. Už v roce 1980 byla zavedena státní opatření, která například znemožňovala nezahaleným ženám vstoupit do státních institucí, přičemž v roce 1981 bylo zavedeno povinné zahalování na veřejnosti a v roce 1983 byly do trestního zákoníku zaneseny tělesné tresty za jeho nedodržení. Jak vidno, daný proces postupoval velmi rychle a během několika málo let dovedl Írán výrazně proměnit.
Jedním z výsledků revoluce bylo zavedení zřízení, které je zpravidla označováno jako teokracie. To je poměrně široký pojem. Můžete popsat základní kontury vztahu mezi světskou a duchovní mocí, který se etabloval v porevolučním Íránu?
Ve zkratce se jedná o teoretickou kombinaci suverenity lidu a suverenity Boha, přičemž každou z těchto státotvorných složek reprezentují určité státní orgány. Zatímco instituce jako prezident či parlament jsou přímo voleny lidmi, a tudíž reprezentují vůli lidu, instituce s náboženským základem jsou zpravidla jmenovány a vybírány z vnitřních kruhů režimu spojených s íránským duchovenstvem. Daný systém rozhodně není vybalancovaný, v celkovém nastavení systému dominantní roli hrají instituce reprezentující suverenitu Boha, jinými slovy duchovenstvo a režim, které jsou pomocí různých systémových ústavních i mimoústavních nástrojů téměř vždy schopny zvrátit nebo alespoň omezit vůli lidu.
Jak se to projevuje v praxi?
Typickým příkladem jsou situace, kdy občané sice přímo volí prezidenta či poslance parlamentu, nicméně všichni potenciální kandidáti musí projít speciálním povolovacím procesem dozorovaným náboženskou institucí zvanou Rada dohlížitelů, který určuje, zda daní kandidáti splňují různé podmínky včetně vysokých mravních kvalit a islámské morálky. Jak lze tušit, jedná se o proces velmi arbitrární – v minulosti se stalo, že jím neprošli i někteří kandidáti na prezidenta, kteří už daný post dříve zastávali, například Mahmúd Ahmadínežád. Systém je tedy nastaven tak, aby sice připouštěl velmi omezenou vnitrorežimní politickou soutěž, ale disponuje takovými nástroji, kterými v případě nutnosti odrazí potenciální hrozbu a udrží status quo.
Ještě zpět k Rúholláhovi Chomejnímu. Mám pocit, že v tuzemském veřejném povědomí je íránská revoluce silně personifikovaná právě s jeho osobou. Jaké bylo Chomejního mocenské postavení po 11. únoru 1979 a měnilo se do jeho smrti v roce 1989?
Chomejního postavení fakticky neustále sílilo, a to téměř až do jeho smrti v roce 1989. V prvních revolučních letech Chomejní ještě připouštěl určité sdílení moci s různými ústavními orgány, nicméně již v roce 1981 byl se svými spojenci schopen odstranit lidem zvoleného prezidenta Banísadra, svého dřívějšího blízkého spolupracovníka, se kterým měl řadu neshod ohledně vedení války i řízení státu. Na sklonku své vlády pak byl prostřednictvím svého vlivu dokonce schopen prosadit výběr svého nástupce, nyní vládnoucího Alího Chámeneího, který v té době nesplňoval ústavou dané požadavky a kvůli čemuž bylo nutné ústavu novelizovat.
Závěrem se zastavme u vnímání událostí února 1979 v současné íránské společnosti. Jak se dívají na tehdejší svržení monarchie například Íránci, kteří jsou kritičtí vůči současnému režimu? Existuje elementární konsensus ohledně hodnocení vlády Muhammada Rezy Pahlavího, nebo jde o značně polarizující otázku?
Řekl bych, že daná otázka je spíše polarizující a odpovědi na ni ambivalentní. Někteří kritikové současného režimu by návrat monarchie viděli rádi, neboť se domnívají, že tehdejším režimem zvolená cesta byla ve své podstatě správná. Ovšem zatímco někteří z nich zároveň uznávají, že i šáhova vláda by bývala potřebovala určité demokratizační reformy a do budoucna by bylo tedy jeho vládě nutné nastavit určité ústavní limity, jiní zas na dobu monarchie vzpomínají nekriticky a přehlíží problémy, které šáhův režim v Íránu způsobil. Výrazná skupina Íránců kritických vůči současnému režimu by nicméně návrat monarchie nechtěla – mezi těmito lidmi naopak zaznívají názory, že by se Írán měl stát republikou, která ovšem bude republikou sekulární, tedy bez jakékoli role duchovenstva, které v té současné republice drží dominantní postavení.
Související
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ
rozhovor , ajatolláh Chomejní , Írán , Reza šáh Pahlaví , Alí Chameneí (íránský ajatolláh) , historie , Mahmúd Ahmadínežád , Matouš Horčička
Aktuálně se děje
před 50 minutami
Dohoda, nebo útok na Rafah. Izrael dal Hamásu poslední šanci
před 1 hodinou
Misky vah se naklání. Rutte si získává podporu Turecka, v cestě do křesla šéfa NATO mu ale stojí další země
před 2 hodinami
Babišovo ANO opět prachsprostě lže. Tentokrát o důchodech
před 2 hodinami
Hamás zvažuje izraelský protinávrh na příměří v Pásmu Gazy a propuštění rukojmí
před 3 hodinami
Ukrajinské drony údajně zasáhly dvě ruské ropné rafinerie
před 4 hodinami
Rusko údajně sestřelilo desítky dronů z Ukrajiny
před 5 hodinami
Biden se postaví Trumpovi? Chce se s ním setkat tváří v tvář
před 6 hodinami
OSN spočítala, jak dlouho potrvá renovace Pásma Gazy
před 7 hodinami
Rusové provedli další útoky na energetickou infrastrukturu Ukrajiny
před 8 hodinami
Bez Číny by invaze na Ukrajinu byla pro Rusko náročná, zní z USA
před 9 hodinami
Předpověď počasí: Bude tepleji a beze srážek, míní meteorologové
před 15 hodinami
Ukrajina dostane od Španělska rakety Patriot
včera
Počasí: Česko čeká poslední mrazivá noc. Pod nulou bude jen na západě
včera
Vinaři vyúčtovali ztráty. Mráz způsobil škody za více než dvě miliardy
včera
Policie večer evakuovala nádraží v Plzni. Někdo vyhrožoval bombou
Aktualizováno včera
Lipavský: Ruský imperialismus je největší hrozbou. Je v zájmu Evropy, aby se Ukrajina ubránila Rusku
včera
Biden poprvé prohlásil, že bude debatovat s Trumpem. Termíny už jsou známé
včera
Válek zmínil, jak české zdravotnictví těží z členství v EU
včera
Erdogan v květnu do Bílého domu nedorazí, potvrdili Turci
včera
Voráček pomalu zavírá dveře za svou hráčskou kariérou. Na 99 procent se na led nevrátí
Kariéra bývalého hokejového reprezentanta Jakuba Voráčka, během níž nastoupil k více než tisícovce zápasů v kanadsko-americké NHL, se nezadržitelně blíží ke svému konci. Samotný čtyřiatřicetiletý hokejista totiž v úterním rozhovoru pro CNN Prima News uvedl, že končí svou bohatou kariéru. Záhy ale svá slova mírnil, když pro server sport.cz řekl, že ještě není definitivně rozhodnut o svém konci, ale to, že se už mezi mantinely neobjeví, je podle něj na 99 procent jisté.
Zdroj: David Holub