RECENZE - Poslední premiérou v brněnském Městském divadle, bylo v únoru drama podle románu L. V. Tolstého, Anna Karenina. Nedokázal jsem si představit, jak lze toto mohutné dílo přepracovat do dramatického tvaru, do jednoho večera. Román čítající více než osm set stran, s rozvětvenými příběhy, s mnoha osudy se přece nedá uvést na jeviště bez toho, aby nebyl výrazně okleštěn, nebo ochuzen.
Pražské Divadlo Na zábradlí uvedlo tento titul v roce 2013. Neviděl jsem tu inscenaci, ale noticka z divadla určitě něco naznačuje: „Slavný román vypráví o síle nesmírné vášně schopné prorazit hranice společenské konvence, která však vzápětí uvadá. Příběh líčí osudovou lásku mezi vdanou Annou Kareninou a mladým důstojníkem Vronským. Zpočátku se s ní seznamujeme jako s energickou ženou plnou síly, oslňující nadměrnou krásou i elegancí. Postupně se jí začíná hnusit její postavení nevěrné ženy, která vlastnímu muži lže, a přitom se tajně schází s jiným… Osmidílný román Anna Karenina uvádíme v nové dramatizaci předního německého dramatika a režiséra Armina Petrase. Rozsáhlý příběh redukovaný na sedm postav je opřen o moderní režisérské gesto, současnou scénografii, elektronickou hudbu přítomnou přímo na scéně. Inscenace místo pietního uctívání klasika nabízí paralely s dneškem. Věčné téma v současném pojetí.“
Věřím a doufám, že to byla zdařilá inscenace, ovšem lze ji nazvat převyprávěním Tolstého díla? Bude to asi parafráze, inspirována slavným románem.
Pak jsou tady filmové realizace. Je jich hodně. Tak jenom dvě skutečně zajímavé. Podle scénáře známého britského dramatika Toma Stopparda – vlastním jménem Tomáš Strausslera, narozeného ve Zlíně, natočil film Anna Karenina režisér Joe Wright v produkci Fokus Features, v roce 2012. Scénáře většiny filmů mají stejnou výstavbu – snad kopírovaly jeden od druhého, v tomto filmu však zaujme jeden detail, choreografie Sidi Labi Cherbaoua, ve které je pojat valčík zvláštním až dojímavým způsobem a se kterým se nesetkáváme, pokud vím, v jiných podobných filmech. Ale nádherně a vyplnil prostor v brněnské inscenaci. (Choreografie Aneta Majerová).
Druhým filmem, který stojí za pozornost je z britské produkce, v režii Brnarda Roseho, ve kterém, se setkáváme s téměř totožnou dějovou výstavbou. Oba filmy stojí za shlédnutí.
S takovými nejistými pocity jsem si sedl do hlediště v Brně a připravoval jsem se v duchu na zklamání. Nakonec v závěru inscenace, při dlouhém potlesku „ standing ovation“ jsem přemýšlel, kdo se zasloužil o tak obrovský úspěch. Je to asi dramaturg Jiří Záviš. Nejenom že přečetl Tolstého s pochopením všech nuancí hlubokého a komplikovaného pletence vztahů. Jemu se povedlo, i přes velké obsazení - pokud jsem se správně dopočítal, hraje zde 45 postav (!), dramaturgicky zvládnout celý ten monumentální příběh.
Netuším, inspiroval-li se filmovými distribucemi, nebo jednoduše došel ke stejným klíčovým momentům Tolstého díla, jako scenáristé výše jmenovaných filmů a není to ani důležité. Hlavní je citlivý přístup, který umožnil realizovat dílo ruského velikána do jevištní podoby. A jistě k tomu svým nemalým dílem přispěl i režisér Petr Gazdík, který u tohoto titulu znovu ukázal, že je nejenom výborný herec i zpěvák, ale také přemýšlivý režisér nelehkých titulů, který dokáže celý tým navodit na tu správnou emocionální vlnu, ze které může vzejít dobrá inscenace.Jen co se rozevře opona, jsme v (dá se říct) univerzálním prostoru, ve kterém se za vzdáleným sloupořadím objevují velmi realistické projekce.
V popředí jsou jednou židle, jindy postel, jenom náznaky dekorací a vůbec k výpovědi scén víc nepotřebujeme. Žádná komplikovaná přestavba tady není a nemusí být. Scéna je dílem Emila Konečného a sugestivní projekci připravil Petr Hloušek. Inscenace je plná krásných dobových kostýmů, skoro má člověk pocit, jako by se ocitnul v obrazech Renoira. Ona ruská šlechtická móda se v té pařížské ráda shledávala. Určitě se Eliška Lupačová Ondráčková s těmi kostýmy ráda pohrála. Světelný design, který bezchybně sledoval jednající postavy a světlem dokázal naplnit režijní koncepci, sestavil David Kachlíř. Ještě je snad vhodné připomenout hudební spolupráci Jiřího Topola Novotného, škoda že v programu nejsou alespoň zmínky o dílech, které v úryvcích zazněly. V uších mi cosi zní a nemohu se za ten svět rozpomenout, o jaká díla jde. Už jsem se zmínil, že v inscenaci hraje 45 postav. Všichni jsou, jako jsme zvyklí v činohrách Městského divadla, výborní. Nikdo není sunut do pozadí s replikou: „Paní přinesla jsem psaní.“ Všichni jsou ve svých postavách jasní, čitelní a výborně zapadají do režijní koncepce. Protože slovy Stanislavského: Není malých rolí…“
Zmínit se však musím o Ivaně Vaňkové, o Janovi Mazákovi a o Jiřím Machovi.
Role Anny Kareniny je klíčová. Herečka musí pochopit celou její hloubku a hlavně proměnu. Od paní domu, měšťačky a poctivé manželky významného úředníka, po zamilovanou a vzbouřenou ženu, která za sebou pálí mosty, obětuje vše. A k tomu to VŠE znamená, že se nechce, ale musí vzdát i svého milovaného syna. Těžká situace, těžká role. Ta se nadá hrát. Ta se na ty dvě hodiny na „deskách“ musí žít. A to Ivana Vaňková dokázala. Po první premiéře čekalo herce na druhý den, druhá premiéra. Nechápu, jak se to dá zvládnut. Já se úplně nedokázal vzpamatovat celý druhý den. Stále mi hlavou přecházela ta vášeň. Ta tragédie.
Totéž platí i pro roli Karenina, kterého hrál Jan Mazák. Mám dojem, že ten rozporuplný Tolstoj, který sám ve svém životě byl nositelem tolika protikladů, napsal Karenina, jako své Alter ego. Hrát vysoce postaveného carského úředníka, pro kterého je na prvním místě jeho společenský status a při tom má neskutečné trápení s manželkou, která jakýkoliv status stále poruše, to není jednoduché postavení. Tam se mísí emocionální záchvěvy. Panovačnost, která přísluší jeho postavení, s pochopením a lidským přístupem k manželce Anně.
U Tolstého nenajdeme negativní postavu. Nikdo není vysloveně zlý. A přece ve střetu zájmů se nutně řítíme do neštěstí. Takový je i osud fešáka a bonvivána, carského důstojníka, jakým je kníže Vronskij, Jiřího Macha. Tolstoj neměl moc v lásce carské důstojníky. To shledáme i v jeho Válce a míru. Ale tady má pochopení pro důstojnické manýry vysoké šlechty, kde je docela normální prolévat vodkou hrdlo a těla lehkých tanečnic, na druhé straně upřímně milovat křehkou bytost, jakou je Anna. Mach je už vzhledem předurčen k této postavě. (Mimochodem, kam se na něj hrabou postavy Vronského z obou jmenovaných filmů. ( Mach šetří gesty, spoléhá na vnitřní herectví, které z něj vyzařuje a dělá dobře. Divák mu prostě věří a chápe i komplikované zvraty, které ním lomcují.
Zvláštní kapitolou je společenská atmosféra Moskvy a Petrohradu 19. století. Tolstoj ji věnoval hodně stránek knihy. V inscenaci cítíme, jak to v těch kruzích chodí jenom náznakově, z poznámek postav, které se vyskytují v okolí hlavních protagonistů. Zdá se, že to stačí. Tolstoj by s tím asi nebyl spokojen. (V pozdější době jako stárnoucí slavný spisovatel vůbec s Kareninou spokojen nebyl.) Ale z literatury, z dramat Čechova, Turgeněva, Gorkého, máme představu, jaká byla atmosféra v carském Rusku za vlády Alexandra I., Mikuláše, i Alexandra II. Rozpor mezi starým konzervativním Ruskem a novými evropskými myšlenkami. To v té inscenaci je, i když v náznacích. Stačí to. Našinec ruskou duši chápe. Vždyť jsme jí měli čtyřicet pět let skoro doma.
Anna Karenina je výborná, vysoce profesionální inscenace po všech stránkách. Po čerstvém zhlédnutí dvou slavných filmů na stejné téma mohu napsat, že je po herecké i režijní stránce sugestivnější, než ty filmové verze. Možná mám ten pocit i proto, že je to živé divadlo. To žádný film nahradit nemůže.
Aktuálně se děje
před 43 minutami
MS v ledním hokeji 2024: Policie odhalila stovky falešných vstupenek
před 1 hodinou
Británie si připsala nejtěsnější prohru s Kanadou v historii MS, Kazaši přehráli Francii
před 1 hodinou
Pavel: Rusko bude pořád představovat hrozbu. Nespokojí se jen s částí Ukrajiny
před 2 hodinami
Švédové si v bitvě gigantů ostravské skupiny poradili s Američany, porazili je 5:2
před 2 hodinami
Izrael zřejmě využil americké zbraně k porušování mezinárodního práva
před 2 hodinami
Osa zla chce změnit současný světový řád. Evropa podceňuje ruské vlivové operace, varuje poslanec Exner
před 2 hodinami
Nizozemský zpěvák Joost Klein byl vyhozen z Eurovize pár hodin před finálovým večerem
před 3 hodinami
Největší solární bouře za 20 let narušila funkci družic Starlink
před 4 hodinami
Rusko tvrdí, že na Ukrajině obsadilo šest dalších vesnic
před 5 hodinami
OSN: Izraelský pozemní útok na Rafah by způsobil humanitární katastrofu
před 6 hodinami
Chtěli vzdorovat pandemickým opatřením, založili ozbrojenou skupinu. Teď Němci stanou před soudem
před 6 hodinami
Izraelská armáda vyzvala k dalším evakuacím z východní části Rafahu
před 7 hodinami
Izrael opatrně rozšířil operace v Rafahu, Nechce naštvat Bidena
před 8 hodinami
Bohatý Kuvajt se topí v politické krizi. Podle expertů zažívá historické chvíle
před 8 hodinami
Jakou má pivo ve skutečnosti trvanlivost? Experti našli odpověď
před 9 hodinami
Valné shromáždění doporučilo přijmout Palestinu do OSN. Česko bylo proti, Slovensko pro
před 10 hodinami
Polární záře v Česku: Zemi zasáhla nejsilnější geomagnetická bouře za 20 let
před 10 hodinami
Švýcaři si v úvodu bez potíží poradili s Nory, Němci dali Slovákům lekci z produktivity
před 11 hodinami
Předpověď počasí bez sluníčka. Teploty přesto půjdou přes 20 stupňů
před 17 hodinami
Češi vstoupili do mistrovství světa infarktovým zápasem. Finy porazili až v nájezdech
V zahajovacím duelu mezi Českem a Finskem na Mistrovství světa v ledním hokeji 2024 v Praze to byla bitva až do samotného konce. Ani v základní hrací době, ani v prodloužení nepadl jediný uznaný gól, a tak o vítězi rozhodly až samostatné nájezdy. Ondřej Kaše a kapitán Roman Červenka se blýskli góly, zatímco brankář Lukáš Dostál zůstal na stodesetprocent čistý.
Zdroj: Martin Hájek