Před 45 lety, konkrétně 28. dubna 1978, proběhl v Afghánistánu mocenský převrat, při němž byl svržen a zabit autoritářský prezident Muhammad Daúd Chán. K moci se dostala Lidově demokratická strana Afghánistánu. Navzdory jejímu bezohlednému radikalismu nelze nový režim označit přímo za komunistický, spíše byl prosovětský a hledal specifický afghánský model socialismu, vysvětlují odborníci z Univerzity obrany v Brně Stanislav Polnar a Bronislav Prokop.
V rozhovoru pro EuroZprávy.cz mimo jiné potvrzují, že puč proběhl bez vědomí Moskvy, a popisují tehdejší neutěšenou realitu země pod Hindúkušem, se kterou se musely v pozdějších desetiletích potýkat sovětská vojska i jednotky NATO.
Muhammad Daúd Chán se k moci dostal v roce 1973, kdy v Afghánistánu došlo k vojenskému převratu. Jak velkou roli v těchto událostech osobně sehrál a jaký charakter měla jeho následná téměř pětiletá vláda?
Stanislav Polnar: Nástup Daúda k moci se odehrál v kontextu demontáže Afghánského království. Skupina antimonarchistických důstojníků svrhla v červenci roku 1973 z trůnu krále Záhira a oficiálně bylo ustaveno republikánské zřízení. Došlo k rozpuštění parlamentu a ohniskem státní moci se stal Ústřední výbor republiky, jemuž předsedal právě Záhirův bratranec Muhammad Daúd, jenž zároveň vykonával i prezidentský úřad. Ve skutečnosti však soustředil do svých rukou autoritativním způsobem všechny rozhodující pravomoci a směřoval tak k nastolení osobní diktatury. Oficiálně vyhlásil program sociálních reforem a zahraničněpolitickou neutralitu, avšak jednalo se spíše o nereálné sliby. Vláda tvořená pravicovými ministry se důslednému provádění reforem vyhýbala, hájila zájmy nejbohatších Afghánců a nutnou pozemkovou reformu prováděla pouze formálně a polovičatě. Afghánistán se pod Daúdovou vládou sice v městských aglomeracích modernizoval, ale venkov zůstával stále žalostně zaostalý.
To mě přivádí k další otázce. Jak vlastně Afghánistán v předvečer takzvané saurové revoluce vypadal? Byl ráz státních struktur a úroveň rozvoje tamní společnosti výrazným předpokladem pro události z dubna 1978?
Stanislav Polnar: Rozhodující moc drželi v rukou afghánští velkostatkáři, kmenoví vůdci a konzervativní islámský klérus, a to jak ve vládě, tak i v parlamentu. „Republikánská“ ústava z roku 1977 omezovala moc parlamentu a rozhodující zákonodárné, soudní a exekutivní pravomoci svěřila do Daúdových rukou. To vyvolalo v parlamentu sjednocený odpor pravicových i levicových poslanců. Ti všichni odmítali Daúdovy autoritářské praktiky, nicméně nenabízeli konstruktivní alternativy. To se týkalo i reálné zahraniční politiky, v níž Afghánistán vedle lavírování mezi Západem a Sovětským svazem setrvale posiloval vazby na konzervativní arabské státy a iránské císařství. Neutěšená politická situace nacházela nakonec podporu pouze v nejužším kruhu Daúdových věrných vazalů.
Jak byste charakterizovali Lidově demokratickou stranu Afghánistánu (LDSA), která se po odstranění Daúda chopila moci v zemi. Převládala v ní v roce 1978 již zcela jasně komunistická, nebo možná lépe řečeno marxisticko-leninská orientace?
Stanislav Polnar: LDSA lze dle evropských politických hledisek hodnotit pouze velmi rámcově a nepřesně. Afghánští komunisté překonali rozpory mezi jednotlivými frakcemi až v červenci 1977 a ve straně zesílily tendence k převzetí veškeré Daúdovy moci. Výraznými spojenci funkcionářů LDSA se stali marxisticky smýšlející armádní důstojníci a velitelé. Tato účelová aliance nakonec 27. dubna 1978 provedla vojenský puč, který znamenal Daúdův konec. Systém nastolený takzvanou saurovou revolucí nelze označit přímo za komunistický, a to přes jeho veškerý bezohledný radikalismus. Jednalo se spíše o specifický „afghánský“ model socialismu se silnou prosovětskou orientací.
Víme, jak velkou část afghánské společnosti – pokud o ni v této době lze vůbec mluvit jako o alespoň rámcově ucelené entitě – pučisté reprezentovali?
Stanislav Polnar: Pučistům jednoznačně chyběla širší podpora a jejich situaci lze s jistou dávkou zjednodušení přirovnat k pozici bolševiků v sovětizovaném Rusku v letech, zejména 1917 až 1918. Koalici LDSA a levicových důstojníků podporovalo pouze několik desítek tisíc stoupenců. Tehdy, stejně jako dnes, lze o afghánské společnosti hovořit pouze velmi rezervovaně. Afghánský národ v kulturním a etnickém slova smyslu neexistuje, stejně jako v pojetí státotvorném. V afghánském veřejném prostoru převládalo a stále převládá klanové či kmenové smýšlení ne příliš vzdálené feudálním poměrům. Jednotliví „warlordi“ disponovali ozbrojenými družinami či přímo soukromými armádami a usilovali o maximální nezávislost na centrální vládě v Kábulu. S těmito rysy afghánské reality se musela ostatně potýkat i vojska Severoatlantické aliance v letech 2001 až 2021.
Jak velkou roli sehrál v afghánských událostech z dubna 1978 Sovětský svaz?
Bronislav Prokop: Jak již zmínil Stanislav Polnar, Daúdův režim vládnoucí v zemi, která bývá označována za hřbitov velmocí, se všeobecné popularitě obyvatelstva netěšil. Systém vlády jedné strany často používal metody fyzické likvidace odpůrců. I přes pokračující vnitřní rozpory mezi svými dvěma frakcemi se LDSA dokázala shodnout na nutnosti provedení politického převratu, který byl připravován na konec léta roku 1978. Tento připravovaný převrat však získal vlastní dynamiku již 17. dubna, kdy došlo k vraždě předního představitele frakce Parčam, levicového intelektuála Mira Akbara Khybera. Jeho pohřeb přerostl v masové protivládní demonstrace a následně to afghánští komunisté využili spolu s vojenskými důstojníky 27. dubna k realizaci puče. Převrat proběhl podle dostupných archivních dokumentů bez vědomí Moskvy a Brežněv se o něm měl dozvědět až z rozhlasu. Výše uvedený závěr podporuje i fakt, že CIA sovětské zapojení do takzvané saurové revoluce nepotvrdila, a i proto Spojené státy i následně pokračovaly v poskytování omezené ekonomické pomocí Afghánistánu. Sovětský svaz však nově ustanovený režim v Kábulu okamžitě uznal, čímž ho částečně legitimizoval.
Závěrem mi dovolte spekulativní otázku. Jak se mohla vyvíjet situace v Afghánistánu, pokud by Sovětský svaz v prosinci 1979 vojensky neintervenoval ve prospěch tamního levicového režimu? Domníváte se, že by došlo relativně brzy k dalšímu převratu, který by alespoň dočasně nastolil nový status quo, nebo by země zabředla do zdlouhavé občanské války, jak se nakonec stalo po odchodu sovětských vojsk v devadesátých letech?
Bronislav Prokop: Otevřeně upozorňuji, že se jedná se čistou spekulaci. Po dalším převratu, který 14. září 1979 vynesl k moci Hafizulláha Amína a jehož součástí byla logicky i vražda dosavadního státního a stranického vůdce Núra Tarákího, Amín a jeho suita nejoddanějších rozpoutali v zemi nevídaný teror prakticky proti všem, vlastní straně, nezainteresovaným Afgháncům i opozici. Z tohoto důvodu si lze jen stěží představit, že by Amín v zemi pod Hindúkušem vládnul dlouhodobě. Jeho krutovláda by - bez ohledu na její trvání v zemi - zcela zdiskreditovala ideu socialismu a Moskva by s velkou pravděpodobností v Kábulu ztratila svůj „spřátelený režim“.
Z hlediska následného vývoje se lze proto důvodně domnívat, že by příslušníci nejpravděpodobněji ze strany Fronty národního osvobození Afganistánu, která již v roce 1978 vyhlásila tehdejší vládě džihád, dříve či později odstavili násilně Amína od moci. Její následná vláda by byla odvozena z islámu, byť ne tak extrémního výkladu, jako se tomu stalo následně. Zda by tato vláda byla stabilní zůstává otázkou, ale z důvodu, že ji podporoval i bývalý král a jeho příznivci, se přikláním spíše k odpovědi, že ano, čímž by vznikl nový status quo. Občanská válka, reálně boj o místní moc, by hypoteticky v některých provinciích vypuknout mohla, ale v porovnání s devadesátými lety by se jednalo o marginální jevy. Důvody jsou zřejmé - tedy absence geopolitického vakua, velký počet dobře vycvičených a boji zocelených válečníků, velká nasycenost země zbraněmi, ukončení vnějších programů financování pro tyto „bojovníky za svobodu“ a také absence jakýchkoliv pozitivních životních perspektiv, které by byly alternativou k vojenskému řemeslu.
Související
20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník
35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš
rozhovor , Stanislav Polnar , Bronislav Prokop , Afghanistán , Sovětský svaz , komunisté , historie
Aktuálně se děje
před 49 minutami
Před 20 lety se EU masivně rozšířila. Michel naznačil, kdy dojde k dalšímu přijímání států
před 1 hodinou
Tusk: Bezpečnost Evropy závisí na Polsku. Západ nás neochrání
před 2 hodinami
Netanjahu: Jdeme si pro vítězství. Izrael podnikne invazi do Rafahu bez ohledu na příměří
před 3 hodinami
Pálení čarodějnic komplikuje suché počasí. Začal platit zákaz rozdělávání ohně
před 3 hodinami
Do důchodu později. Vláda schválila odchod do penze po 65. roku života
před 4 hodinami
Muž s mečem zaútočil na lidi v Londýně
před 5 hodinami
Výrazně se sníží důchody, nebo porostou daně. Jurečka popsal, co bez reformy hrozí Česku
před 6 hodinami
S fake news se setkalo 45 procent Čechů. Kterým lžím lidé věří nejvíce?
před 7 hodinami
Jednotky izraelské armády porušují lidská práva, tvrdí USA. Zvažují sankce
před 8 hodinami
Statisíce lidí přijdou o práci, milion míst změní digitalizace, varuje Jurečka
před 9 hodinami
Při lyžování v rakouských horách zahynul Čech
před 10 hodinami
Výhled počasí na květen: Meteorologové řekli, zdali čekají další extrémy
včera
Česko podle Pekarové Adamové promarnilo správnou chvíli na přijetí eura
včera
Týdenní výhled filmů: Návrat sloního muže, brutálního Medvídka Pú a portrét frontmana Olympicu
Aktualizováno včera
Zelenskyj popsal Stoltenbergovi, jak Ukrajině uškodilo zpoždění dodávek pomoci
včera
Ukrajina míří do NATO a Moskva musí pochopit, že nemůže vyhrát, zdůraznil Stoltenberg v Kyjevě
včera
Západním bankám se u Putina daří. Přispěly mu na válku více než 800 milionů eur
včera
Rusové zasáhli Oděsu raketami. Čtyři mrtví, 20 zraněných
včera
Steinmeier na návštěvě Prahy jednal s Pavlem a uctil památku obětí střelby na FF UK
včera
Dnes je Mezinárodní den tance. Kdy a jak začali lidé tančit?
Tanec je starý tak jako samo lidstvo. Během dlouhé historie prošel tanec vývojem a mnoha proměnami. Vznikly jeho specifické podoby pojící se s obdobími v roce, důležitými okamžiky v životě člověka nebo nejrůznějšími rituály. Pomocí tance se vyjadřovaly emoce či národní identita. Jaká je historie tance, který má dnes svůj mezinárodní den?
Zdroj: Lucie Žáková