Před třiceti lety, 26. prosince 1991, zanikl Sovětský svaz. Jednalo se o vyústění tendencí, které od konce osmdesátých let rozkládaly "první socialistický stát světa". Šlo také o nejpatrnější projev selhání politiky posledního sovětského vůdce Michaila Gorbačova, která podobný výsledek v žádném případě nesledovala. Uzavřela se jedna historická kapitola. Při její reflexi se ovšem ukazuje, že na ní plynule navázala kapitola další, která uzavřená ani zdaleka není. Její hlavní otázka zní: kam směřuje postsovětský prostor a především současné Rusko?
Deklarace horní komory Nejvyššího sovětu č. 142-H ohlašovala vznik volného Společenství nezávislých států. O den dříve složil Michal Gorbačov funkci sovětského prezidenta, v první polovině prosince byla podepsána a ratifikována takzvaná bělověžská dohoda, jejímž prostřednictvím klíčové sovětské republiky - Rusko, Ukrajina a Bělorusko - odmítly pokračovat ve snahách o záchranu společného státního útvaru po konci mocenského monopolu komunistické strany. Ty selhaly po neúspěšném srpnovém pokusu stoupenců tvrdé linie o svržení Gorbačova, jehož důsledkem byla i série proklamací nezávislosti ze strany tehdejších svazových republik.
Svaz sovětských socialistických republik existoval bez několika málo dní 69 let. V roce 1922 se zrodil z občanské války v Rusku, kterou vyvolalo uchopení moci bolševiky o pět let dříve. Jejich vítězství v následném krvavém konfliktu zahájilo nevídaný sociální a politický experiment, avšak s katastrofálními důsledky. Komunistická diktatura, především ve své nejextrémnější stalinské podobě, si vyžádala miliony obětí, na jejichž přesném počtu se historici dodnes neshodnou. Nespočet zmařených životů byl děsivou, neospravedlnitelnou cenou pokusu o radikální modernizaci zaostalého Ruska a přidružených oblastí.
Z dnešního pohledu jen těžko představitelná stalinská mobilizace dovedla Sovětský svaz k jeho pomyslné nejzářivější hodině: země odolala útoku nacistického Německa a zvítězila ve druhé světové válce. V tomto směru bychom neměli ohýbat historii podle aktuálních politických trendů z jakékoliv strany. Je pravdou, že s vojáky Rudé armády nepřišla do východní a střední Evropy svoboda, zároveň však nelze opomíjet, že bez enormního úsilí Sovětského svazu nebyla porážka nacismu možná. Stejně tak je nutné připomínat, co by vítězství hitlerovské rasové utopie znamenalo pro nezanedbatelnou část obyvatelstva zmíněného regionu. Dichotomie dobra a zla v dějinách zpravidla neplatí. Vývoj nemůžeme hodnotit ideální optikou, ale pouze srovnáním reálných alternativ.
Právě vítězství ve druhé světové válce přineslo do té doby víceméně ostrakizovanému Sovětskému svazu mezinárodní respekt, stejně jako nekritický obdiv milionů lidí po celém světě. Moskva v poválečných letech disponovala mimořádnou "měkkou silou", jaké už nikdy nedosáhla. Přitažlivost značně idealizovaného sovětského společensko-ekonomického modelu postupem času a tváří v tvář obnažující se realitě klesala. Přispěla k tomu nejen odhalení krvavých represí z meziválečného období, ale i konfrontace s neúprosnou skutečností, že i poválečný Sovětský svaz zůstával ze své povahy diktaturou. Navíc se stal mocností, která své zájmy bránila velmi nevybíravými, nezřídka násilnými způsoby, přičemž příliš nebrala ohled na suverenitu ostatních zemí či mezinárodní právo a závazky. Výmluvným příkladem je téměř stoosmdesátistupňový obrat sympatií české a slovenské společnosti vůči Moskvě po srpnu 1968.
Sovětský model ztrácel na atraktivitě i z dalších důvodů. Především se ukázalo, že tuhé centrální plánování nedokáže držet krok s modelem západním, ať už z pohledu životní úrovně obyvatelstva či na poli vědy a technologií. Není například náhodné, že hvězdné chvíle sovětského vesmírného programu skončily v šedesátých letech. Nejpozději od poloviny následující dekády byl Sovětský svaz pověstnou supervelmocí jen ve vojenském smyslu. S druhou tehdejší supervelmocí, Spojenými státy, se mohl skutečně měřit jen co do ničivosti zbraňového arzenálu. A i v této oblasti musel stále více dohánět své kvalitivní zaostávání kvantitou (až na výjimky, především v podobě raketové technologie).
Definitivní ránu Sovětskému svazu zasadil Gorbačovův experiment z druhé poloviny osmdesátých let, perestrojka. Liberalizace systému, který se nacházel v hluboké krizi, dále obnažila rozsáhlé dysfunkce, což spustilo vlnu nespokojenosti, a ta zase vyvolala nacionalistické démony. Gorbačov nechtěl vládnout drastickými metodami jako jeho předchůdci, zároveň ale nenalezl funkční alternativní způsob, jakým by odstředivé tendence zastavil. Nakonec se namísto hybatele událostí ocitl v pozici bezradného pozorovatele, který s hrůzou v očích sleduje, kterak jím odbrzděný vlak přejíždí výhybku na nezamýšlenou kolej.
Zaznívají hlasy, že reformy v Sovětském svazu jinak skončit nemohly, jelikož systém se nevyhnutelně hroutil. Nejsou však zcela přesvědčivé. Stačí se podívat na vývoj v Číně, která se v době zahájení reforem pod taktovkou Teng Siao-pchinga rozhodně nenacházela v lepší situaci. Můžeme pouze spekulovat, jakým směrem by se běh dějin vydal, pokud by v roce 1985 místo Gorbačova nastoupil do čela sovětkých komunistů někdo jiný.
Nostalgie po idealizované době
V kontextu výše uvedeného se může jevit jako překvapivé, že současný ruský prezident Vladimir Putin nedávno opět označil rozpad Sovětského svazu za tragédii. Ve skutečnosti to ukazuje, že za třicet let, které od jeho zániku uběhly, nebyla v postsovětském prostoru nastolena stabilní situace a region si nedokázal zvolit jasný směr.
Konec Sovětského svazu a státního socialismu sovětského typu na počátku devadesátých let vedl k myšlence, že nastal "konec dějin" symbolizovaný vítězstvím liberální demokracie a západního tržního hospodářství. Právě vývoj v postsovětském prostoru a především v Rusku samotném dávno ukázal iluzornost této myšlenky. V nově vzniklých státech, snad s výjimkou Pobaltí, se demokracii naneštěstí příliš nedaří, vítězí autokracie (smutným mementem budiž Bělorusko), případně oligarchické mocenské skupiny. Ani tržní hospodářství se zde nestalo univerzálním všelékem, mnozí naopak silně pocítili jeho vedlejší účinky.
Role Ruska coby nástupnického státu Sovětského svazu v mezinárodním systému zůstávala dlouho nejasná. Čekalo se snad na jeho zásadní transformaci v zemi západního standardu, která ale ne a ne přijít? Otázka, zda Rusko patří do Evropy, potažmo euroatlantického světa, nebyla zřetelně zodpovězena. Jen přijetí Ruské federace do Světové obchodní organizace trvalo dlouhých osmnáct let. Zdá se, že stávající ruský prezident Vladimir Putin se rozhodl nečekat na rozhodnutí druhých a odpověď začal psát sám. Naneštěstí tak činí prostředky, které stále více evokují nechvalně známé nástroje sovětské velmocenské politiky.
Situace v postsovětském prostoru, stejně jako v Rusku samotném, zůstává neutěšená, z ekonomického, sociálního i politického hlediska. Snad i z tohoto důvodu vidíme projevy nostalgie po sovětských časech. Je to však nostalgie po idealizované době. Její reálné atributy totiž nebyly v některých ohledech odlišné od současného marasmu, v mnoha ohledech byly naopak horší. Nevnímejme tedy volání po návratu Sovětského svazu jako důkaz předností tehdejšího systému, ale jako doklad nezvládnuté transformace postsovětského areálu. Pro značnou část tamních obyvatel totiž zůstává 26. prosinec 1991 příslovečnou promarněnou příležitostí.
Autor je historik
Související
Vrchol gerontokracie i projev hluboké sovětské krize: Před 40 lety nastoupil do čela SSSR Černěnko
Co patřilo carovi, náleží Rusku. Putin chce pátrat po majetku v zahraničí
Sovětský svaz , historie , Michail Gorbačov , Rusko , Komunismus
Aktuálně se děje
před 1 hodinou
TOP 09 má čtyři kandidáty, kteří mohou nahradit Langšádlovou, potvrdil Válek
před 2 hodinami
"Největší katastrofa v historii Palestiny." Invazi do Rafahu mohou zastavit jen USA, varuje Abbás
před 3 hodinami
Zelenskyj odsoudil ruské útoky na plynárenskou infrastrukturu země. Moskva hlásí další sestřelené drony
před 4 hodinami
Francie chce zabránit válce. Má návrh na vyřešení situace mezi Izraelem a Hizballáhem
před 5 hodinami
Evropa by se podle Macrona měla začít bránit jadernými zbraněmi
před 6 hodinami
Indonésii zasáhlo silné zemětřesení, bylo cítit i v Jakartě
před 6 hodinami
20 let od kauzy Abú Ghrajb. Mučení vězňů pomáhalo rekrutovat dobrovolníky do teroristických skupin, říká odborník
před 7 hodinami
Počasí v Česku dnes znovu ovlivní saharský písek. Může být chladněji, než se čekalo
před 8 hodinami
Letní počasí je zpět. Teploty příští týden vyrostou k 27 stupňům
včera
Do čela Sokola byl zvolen Martin Chlumský
včera
Vědce znepokojuje další nemoc. Ptačí chřipka se šíří u krav, přenesla se i na člověka
včera
Finský poslanec střílel opilý před nočním klubem. Policie ho zadržela
včera
VIDEO: Ukrajinci zaútočili na mezinárodní letiště v Moskvě
včera
Šéf ukrajinské armády přiznal, že situace na frontě se neustále zhoršuje
včera
Dopady změn počasí jsou stále ničivější. Prohlubují konflikty, ničí lidem životy, varuje UNHCR
včera
Kreml o mírových jednáních s Ukrajinou: Jednu věc je třeba vzít v úvahu
včera
WSJ: Putin pravděpodobně nenařídil vraždu Alexeje Navalného
včera
Dohoda, nebo útok na Rafah. Izrael dal Hamásu poslední šanci
včera
Misky vah se naklání. Rutte si získává podporu Turecka, v cestě do křesla šéfa NATO mu ale stojí další země
včera
Babišovo ANO opět prachsprostě lže. Tentokrát o důchodech
Zástupci hnutí ANO a kabinetu Petra Fialy (ODS) se shodli na nutnosti změn v prvním důchodovém pilíři, opoziční subjekt zároveň nezpochybnil nutnost zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu. To vyplývá z dokumentů zveřejněných prezidentskou kanceláří k březnové schůzce nad tématech důchodové reformy. Stojí za to připomenout, že onoho 28. Března se schůzky na pozvání prezidenta zůčastnili Karel Havlíček, Alena Schillerová a Aleš Juchelka. Celý zápis přidávám na konec tohoto článku. Závěr si z něj udělejte sami.
Zdroj: Petr Nutil