Rey Koranteng promluvil o bulváru!

Říká se o vás, že jste nesmělý. Musel jste se s tím prát – už vzhledem k profesi?

Když to někomu řeknu, tak mi samozřejmě nevěří, ale já jsem opravdu ostýchavý. Jsem ten typ člověka, který když přijde do restaurace, zaleze si někam do rohu. Nesnažím se být středem pozornosti. Ono to je asi dané tím, že jsem pozornost vždycky přitahoval tím, jak vypadám, takže jsem ji nemusel vyhledávat, protože jsem ji měl. I když ne vždycky o ni stojíte.

A teď jste středem pozornosti dvojnásob.

No to nevím, jestli dvojnásob... Nechci si stěžovat, v žádném případě. Ale jsem stydlivý člověk, třeba mi dlouho trvá, než se někomu skutečně otevřu. Nejsem příznivcem takových těch hurápřátelství: teď jsme kamarádi, protože se známe tři hodiny. To tak není. Mám kamarády, které znám dvacet a déle let, od dětství.

Před kamerou Novy se objevujete bezmála dvacet let. Baví vás to ještě?

Zpravodajství mě zatím baví, i když se to nezdá, pořád se vyvíjí, za poslední dobu prošlo dynamickou změnou. Zprávy jsou delší, je tam spousta živých rozhovorů, což mě baví. Jsou nepřipravené, nikdy nevíte, co respondent odpoví, jak zareaguje, klade to na vás další nároky, mluvíte se spoustou zajímavých lidí...

Začínal jste moderovat jako mladíček, máte na to období nějaké humorné vzpomínky?

Bylo mně devatenáct let, když jsem začal moderovat počasí. Bylo to v roce 1994, kdy Nova začala vysílat. To byl jiný svět, byl jsem vykulený, o televizi jsem nevěděl vůbec nic. Byla tady celá řada velkých profíků, které jsem znal v televize, teď najednou to byli mí kolegové. Začali mi tykat, říkali mi Tykej ty mně, dávali mi rady. To už nikdo nikdy nezažije, v tom byla ta doba specifická a výjimečná. Humorných situací byla celá řada, měl jsem obrovskou trému, povedly se mi občas legrační přeřeky... Ale spíš to byla atmosféra plná entuziasmu, Nova se nastartovala raketovým úspěchem, to byly hezké časy.

Jak jste si zvykal na popularitu? Najednou jste byl: Ten z televize. Válčil jste s tím?

Zjistil jsem, že lidé znají moje jméno, moji profesi, na to jsem si musel zvykat. To je pro člověka, který začne pracovat v televizi, rizikové období. Lidé, pokud vás přijmou, vám začnou lichotit, to je v pořádku. Ale někteří podlehnou dojmu, že jim patří svět. Já měl naštěstí v té době kolem sebe spoustu lidí, kteří mi říkali: To nebude dlouho trvat, musíš být připravený, že to zase skončí... Drželi mě nohama na zemi, takže jsem se s tím obdobím popral docela v pohodě. Zasáhne to každého, vidím to na některých lidech, kteří dneska přijdou do televize. Říkám: Á jé, už ho to má, už ho to omámilo!

Nikdy jste se neopájel představou, že vám patří svět?

Troufám si tvrdit, že ne. Čtenář si možná řekne, že kecám, ale mám pro to jeden důkaz. Mám kamarády, které znám od deseti, patnácti let. Tehdy jsem ani netušil, že budu někdy pracovat v televizi, a jsme kamarádi dodneška. Říkám jim: Hele, kdybyste měli pocit, že už jsem se zbláznil, dejte mi vědět.

Starší dcera je v choulostivých letech. Je to horor?

Ona je zlatá. Asi je po nás (směje se). Manželka je taky zlatá. Dcera je úplně v pohodě, kdyby byl každý sedmnáctiletý člověk takový jako ona, tak je ten svět zase o něco lepší. Vůbec to s ní nemává, je mentálně vyzrálejší než na sedmnáct let, což říkají i její profesoři. Ona je moudrý člověk

Chlubila se někdy, že má slavného tatínka?

Ne, vůbec. Myslím, že tím trošičku trpí. V tom je to zrádné. Kromě toho, že vás všichni poznávají, na vás mají přísnější měřítka. Já jsem si tu profesi ovšem vybral, moje žena věděla, koho si bere. Ale děti s tím neměly šanci souhlasit, nebo nesouhlasit. Vanesa když řekne své příjmení, všem v této zemi dojde, o koho se jedná. Ona to nikdy neřekla, ale vím, jsem si jistý, že chce mít soukromí a chtěla by taky trošičku anonymity, kterou nemá.

Ženil jste se velice mladý, mnozí vám jistě prorokovali, že vztah dlouho nevydrží...

Recept nemám vůbec žádný a o manželství nerad mluvím, protože vždycky, když ho pochválíte, najde se někdo z dnešních bulvárních novinářů, kteří řeknou: Je to všechno jinak. Pak se s nimi musíte soudit.

Což jste udělal.

Což já jsem udělal, a byť jsem ten soud vyhrál, tak stejně to už ve výsledku je jedno, špína už byla hozena. Říkám jediné: Ožeňte se a proste boha o slitování.

Jste pyšný na to, že jste se s bulvárem soudil a vyhrál?

To bylo hrozně zajímavé období. Nevěřím na něco, čemu se říká národní mentalita, vždycky jsem byl toho odpůrcem, ale něco na tom skutečně je. Zatímco mí čeští kamarádi říkali: Hele, na to se vybodni, koho to zajímá, mí kamarádi cizinci, ať už to bylo z jakéhokoli kouta světa, říkali: No a jak se budeš bránit? Oni vůbec nepřipustili myšlenku, že bych se nebránil. A tak zatímco mí čeští kamarádi říkali: Vykašli se na to, kamarád Rus říkal: A jak se budeš bránit? To samé řekl kamarád, který je Američan, to samé řekl německý kamarád. Polský kamarád mi řekl: Co s tím budeš dělat?

Takže jsme z toho jako národ vyšli špatně...

Nevím, jestli jsme z toho vyšli špatně. Tak jsem prostě řekl: No jasně, musím s tím něco udělat. Protože mě to moc rozčililo, ten zásah do soukromí rodiny byl tak veliký, že jsem to sám vyvolal, říkal jsem: A chci se soudit! Asi nikoho nenapadlo, ani ty dotyčné, že bych se soudil. Každému to můžu jenom doporučit: Pokud je pravda na vaší straně, nemá cenu ohýbat hřbet. Nenávidím fňukání v hospodě nad pivem, tam jsou všichni chytří, tam se staví přehrady a staví se tam paláce a dělá se svět spravedlivým. A pak vyjdou z hospody ven a neděje se vůbec nic.