Bizarní Cotardův syndrom: Nemoc, která vás přiměje myslet si, že jste už dávno mrtví

Není to stav těžké deprese ani šok, ale neurologicky podmíněná porucha. Je velmi vzácná, dispozice k ní má méně než 0,5 procenta lidské populace. Nedokážete si kvůli ní nahmatat puls, máte pocit, že vaše srdce už dávno nebije. Zdá se vám, že ruce se s vámi dříve samovolně nesou, ale už je nemáte velmi pod kontrolou. Necítíte hlad a spánek, pokud se vám vůbec někdy podaří usnout, vám už dávno nedobíjí baterky.

Prostě máte pocit, že jste mrtví. Přesněji: živí mrtví. Ale pravda je o něco jednodušší. Jste plně při vědomí, jen trpíte vzácnou duševní poruchou, která nese jméno francouzského neurologa Julese Cotarda. Francouzský neurolog už v 19. století popsal syndrom u „slečny X“, která nakonec zemřela hladem.

Cotardův syndrom neboli syndrom chodící mrtvoly je vzácná duševní porucha, při níž si pacienti myslí, že jsou mrtví, neexistují nebo nemají krev proudící v těle či vnitřní orgány (jako např. mozek), a nemohou tak reagovat na žádné racionální vysvětlení, že jsou ve skutečnosti živí. Je to v některých případech doprovázeno pocitem viny, neklidem a negativismem. Ve velmi vzácných případech syndrom zahrnuje halucinace o nesmrtelnosti.

Tato porucha je velmi vzácná, dispozice k ní má méně než 0,5 procenta lidské populace. Studie dokazují, že toto onemocnění se více vyskytuje u starších pacientů s depresemi. Je také více pravděpodobné, že se tento syndrom objeví u lidí trpících schizofrenii, maniodepresivní psychózou, úrazem mozku, depresemi, mozkovým nádorem, migrénami a u pacientů s halucinacemi.

Jak to začíná?

V počáteční fázi onemocnění trpí lidé pocitem strachu, pak začnou věřit, že jsou mrtví a neexistují. Dokonce mohou cítit pach mrtvého těla. Lidé trpící touto poruchou nepoznají vlastní tvář a nemají žádný zájem o sociální aktivity či požitky. Jsou paranoidní a úplně zanedbávají osobní hygienu. Mají sebevražedné sklony či sklony k sebepoškozování. Ztrácí pojem o realitě a mají zkreslený pohled na svět.

Tito lidé často umírají v důsledku prodělaných zranění, kterým se nevyhýbají. Bát se pádu ze střechy nebo srážky s autem? Už to přece mají za sebou, znovu umřít nemohou. Ale většinou umírají hlady, protože odmítají přijímat potravu.

Jako příklad se uvádí případ veterána z prusko-francouzské války. Výbuch šrapnelu roztrhal všechny jeho kamarády, on jediný explozi přežil. Ale věděl, že má být mrtvý, a tak se i choval. Lidé s touto poruchou necítí potřebu pokračovat v další „posmrtné existenci". Odcházejí na hřbitov, pasivní se domáhají pohřbu.