Největší bitva v historii Česka? Střet u Hradce Králové byl paradoxně revoluční pro Německo

Při téměř vyrovnaných silách dobyli Prusové vítězství díky lepší taktice a modernější bojové technice. Výsledek bitvy umožnil Prusku ovládnou Německý spolek (bez Rakouského císařství), který byl náhradou za Svatou říši římskou, a následné sjednocení Německa.

Rozhodující bitvě u obce Sadová nedaleko Hradce Králové 3. července 1866 předcházelo několik menších bitev na území východních Čech. Všechny až na střet u Trutnova skončily vítězstvím Pruska. Ustupující rakouská Severní armáda, vedená generálem Ludwigem Augustem von Benedekem, se soustředila na pravém břehu Labe na dohled od královéhradecké pevnosti. Přibližně 200.000 rakouských a saských vojáků zaujalo bojové postavení se středem na nevysokém kopci Chlum (proto je bitva někdy nazývána u Chlumu či u Sadové). Proti nim stálo asi 120.000 příslušníků pruské První a Labské armády, kterým formálně velel sám pruský král Vilém I. a fakticky náčelník generálního štábu Helmuth von Moltke. Dalších zhruba 100.000 vojáků pruské Druhé armády se blížilo od severovýchodu.

Bitva začala pruským útokem v půl osmé ráno. Prusům se sice nejprve podařilo zatlačit rakouské předsunuté jednotky ve středu bojiště, ale jejich další postup zastavila rakouská dělostřelba. Podobný vývoj měla i situace na pravém křídle pruské armády.

Nejlépe se Prusům dařilo na levém křídle, jehož jednotky po krátkém boji obsadily les Svíb. Ačkoliv byl lesík z vojenského hlediska málo významný, nechali se velitelé druhého a čtvrtého rakouského armádního sboru k boji o Svíb strhnout, aniž by měli od Benedeka k takovému postupu svolení. Střet muže proti muži mezi stromy se změnil v jatka. Rakouské armádě se nakonec podařilo les získat, šlo ale o Pyrrhovo vítězství. To si uvědomoval i Benedek, který dal pokyn k zaujetí původních pozic.

Krátce na to zaútočila na rakouské pravé křídlo pruská Druhá armáda, která celé dopoledne pochodovala k bojišti od Jaroměře. Prusům se podařilo rakouskou obranu, oslabenou bojem o Svíb, prorazit. Přibližně v tu dobu také Prusové obsadili dlouho nedosažitelný střed rakouských pozic na Chlumu. Rakušané se kopec pokusili dobýt bodákovým útokem, ale jejich pokus byl marný a přinesl pouze další těžké ztráty na životech.

Po šestnácté hodině byla již situace natolik vážná, že Benedek, čelící hrozbě obklíčení svých vojsk, vydal rozkaz k ústupu. Jen díky nasazení záloh a obětování části dělostřelectva se Rakušanům podařilo z pasti uniknout a zahájit ústup směrem k Hradci Králové a odtud dále na Moravu. Paradoxem bylo, že v první chvíli Prusové netušili dosah svého vítězství, neboť předpokládali, že proti nim stála pouze část Severní armády.

Ztráty rakouské armády u Sadové byly zdrcující. Statistiky hovoří o téměř 5700 mrtvých, 7500 pohřešovaných, stejném počtu raněných a více jak 22.000 zajatých. Spojenecký saský armádní sbor přišel o 1500 mužů, z toho 135 vojáků padlo. Ztráty na pruské straně byly výrazně menší: bezmála 2000 mrtvých, necelých 300 pohřešovaných a 7000 raněných.

Jako hlavní příčina rakouské porážky se často uvádí nemoderní výzbroj rakouské pěchoty, konkrétně použití pušek nabíjených zpředu. Prusové měli mnohem dokonalejší zadem nabíjené jehlovky zvládající šest výstřelů za dobu, kdy rakouský voják vystřelil a nabíjel. Rakouská armáda přitom ještě před bitvou odmítla návrh českého zbrojaře Sylvestra Krnky, který nabízel vyzbrojit vojsko svými moderními zadovkami.

Podle vojenských historiků však k neúspěchu vedlo více faktorů než horší výzbroj. Značný význam podle nich měla zastaralá taktika rakouského vojska, která sázela na pohyb vojáků v sevřených útvarech a na bodákové útoky. Velkou roli sehrála i špatná komunikace mezi Benedekem a jeho generály.

Prusko-rakouská válka měla pro budoucnost habsburské monarchie zásadní dopad. Prohra pro Rakousko, které bylo oslabeno souběžnými boji na jihu s Itálií, znamenala finanční krizi, ztrátu Lombardie a Benátska i vlivu na formující se Německo. A také vznik Rakouska-Uherska, tedy rozdělení monarchie na dva rovnocenné státní útvary spojené pouze osobou panovníka.