Jediný Američan, který studoval v KLDR, promluvil. Jak se žije pod Kimovou vládou?

Na rozdíl od většiny studijních programů v zahraničí musel sám zůstávat v luxusním hotelu Sosan v Pchjongjangu a pokud se vydal mimo něj, měl vždy povinně sebou dva „průvodce“. Nebyla to první cesta Jeppsena do KLDR. Navštívil ji již třikrát. Své vzpomínky shrnul do knihy, která právě v těchto dnech vychází v USA.

Bylo to však poprvé, kdy zde nějaký Američan studoval. S Jeppesenem studovali i dva další cizinci. Australan a Francouz. S jedním z nich sdílel pokoj v 28. patře luxusního hotelu. Byli jeho jedinými hosty.  

„Můj pokoj měl dvě zbrusu nové královské postele a třpytivý nový nábytek vyrobený v Číně, velkou šatnu, balkon s výhledem na město a vynikající klimatizaci," popisuje Jeppsen svůj dočasný domov. 

Severokorejci při pokusu o kontakt s nimi jen zděšeně utíkali. Pokud by mluvili s cizincem, čekal by je několikahodinový výslech na tajné policii. Navíc on byl Američan, a všichni obyvatelé KLDR se od mládí učí, že Američané jsou bastardi. Jeden z jeho spolužáků jej varoval, že by proti němu mohla být provedena nějaká provokace.

Nejvíc Jeppsen při pobytu nenáviděl severokorejský budíček. Den v KLDR totiž začíná v 5 hodin ráno, kdy ampliony v ulicích spustí pochodovou píseň oslavující věčného prezidenta Kim Ir-sena „Kde jsi, vážený generále?"

„Je to velmi, velmi strašidelné a velmi bizarní. Skoro to zní jako něco z filmu Davida Lynche. Je to jedna z věcí, která vám připomíná, že Milý vůdce je s vámi všude, kam jdete. Všude a kdykoliv," popisuje Jeppesen svoje pocity.

Školu navštěvoval Jeppesen od pondělí do pátku dvě hodiny každé ráno. Odpoledne a víkendy byly „věnovány domácím úkolům a výletům". I dvě studia hodiny však dokazovaly, jak je KLDR na tom špatně. Univerzitě často přerušovaly dodávky energie. Chyběly žárovky a toalety byly přímo děsivé. "Haly byly tmavé. V koupelnách nebyly žádné instalace. Pouze kbelíky. I nejhorší země třetího světa, které jsem navštívil, na tom byly lépe, " prohlásil.

Každý bytový blok má vlastního oficiální špicla zvaného inminbanjang.  Většinou je to žena středního věku. Pozoruje okolí a obyvatele a podává o nich zprávy úřadům. Jejích hlavním úkolem je "zvyšovat revoluční bdělost", jak popisuje jeden plakát propagandy, který se jejich činností zabýval.

„Dívá se pozorně na to, jak lidé přicházejí a odcházejí do svých bytů. Sleduje je až do těch nejmenších detailů. Dobrý inminbanjang přesně ví, kolik lžiček a jídelních tyček je v kuchyni každé rodiny, a pokud to potřeba, mohou tyto informace poskytnout úřadům," píše Jeppesen.

Časy se však mění. I KLDR se poměry uvolňují. V hovoru s jedním ze svých strážných se například dozvěděl že jeden zkorumpovaný inminbanjangs přivírá očí nad jednou ženou, a ta pronajímá druhou místnost svého bytu jako azyl pro milence. O zisk se pak dělí s agentem.

I móda se uvolnila. Muži často nosí košile s krátkým rukávem různých barev a vzorů. Mnozí mají dokonce na zápěstích falešné Rolexky. Ženy nosí čím dál kratší sukně a příležitostně i džíny a kalhoty, což bylo ještě před několika lety zakázáno. Nejnovějším trendem byly vysoké podpatky s ponožkami.

Bizarní zážitek byla i návštěva ZOO. Zde mají mít údajně 6000 zvířat. Většina z nich jsou ovšem psi a kočky. „V KLDR není zvykem mít domácí zvíře. Pokud máte rýži maximálně pro sebe a své dětí, mít zvíře je luxus,“ upozorňuje Jeppesen.

V zoologické zahradě byl také svědkem zatčení staré ženy prodávající zmrzlinu a sladkosti. „Snažil jsem se je sledovat,“ popisuje Jeppesen dramatickou situaci, „ale strážci mi v tom zabránili.“

Co se týče zábavy a zpráv, Jeppesen popisuje, že večerní zprávy byly monotónní přehlídkou denního rozvrhu Kim Čung-una, ke kterému hraje „veselá symfonická hudba". Při návštěvě u jednoho z policistů, kteří Jeppesena měli na starost, měl vysoký policejní důstojník vypnout zprávy a místo toho přehrát „pirátskou kopii DVD Zootropolis, kterou koupil na stánku".

Nejhůře na Jeppesena působilo neustálé hlídání. „Těžce to zapůsobilo na moji psychiku,“ popisuje severokorejský student, „po návratu domů jsem nebyl schopen komunikovat s rodiči a partnerkou. Navíc lidé v KLDR na vás, jako na jediného bělocha, v okolí neustále zírají.“

Jeppensen tvrdí že by se do KLDR ještě někdy rád podíval. Vzhledem k tomu že na cesty do KLDR platí není pro Američany zákaz, přání se zřejmě Jeppensenovi jen tak nesplní.