„Mučí tě, ale nenechají tě zemřít,“ vypráví představitel opozice o pobytu v ruském vězení

Byl jsem propuštěn díky tlaku občanské společnosti. Jak té ruské, tak i zahraniční. Zákon, kvůli kterému jsem se ve vězení ocitl a který omezuje naše právo nenásilně protestovat, je stále platný. Mé propuštění proto není žádné vítězství. 

Potom, co jsem se dostal z vězení, jsem protestoval proti mučení v Karelské republice na severu Ruska. Přítomný policista mi řekl, že nemám žádné právo tam stát, pokud mu neukáži svůj občanský průkaz. Podle ruské ústavy jsem oprávněn vědět, na základě čeho mám v průběhu protestu občanský průkaz předložit. Policie mě zadržela, tentýž den mě ale nechali zase jít.

Potřebu protestovat jsem cítil ze dvou důvodů. Za prvé jsem chtěl, aby vězeňská služba propustila ředitele karelských věznic a ředitele věznice, ve které jsem byl zadržován. Za druhé jsem požadoval, aby byla zaručena bezpečnost mých deseti bývalých spoluvězňů. Vím totiž, že je mučí a že je odsuzují ve stále nových a nových vykonstruovaných případech za pokusy informovat o mučení veřejnost. Chci, aby byli přesunuti do jiné věznice.

Ředitel věznice se všem neposlušným pomstí

Média přišla původně se zprávou, že ředitel mé bývalé věznice bude muset rezignovat. Takové zprávy se bohužel ukázaly jako předčasné. On to tam stále vede a já si jsem jistý, že se pomstí všem, kdo se pokusí mučení ohlásit. Myslím si, že to udělá později, až se situace trochu uklidní. Nikdo nemá zájem o prošetřování jeho postupů. Tato skutečnost dokazuje, do jaké prázdnoty se dostal kremelský systém, jenž nepřestává předstírat, že jsou zákony v Rusku dodržovány. 

Ředitel věznice a jeho muži mě začali mučit v září roku 2016. Často například nechávali vězně mrznout. To se mi přihodilo jako první. Dali mě do cely hned vedle východu ven a dveře naschvál nezavřeli, přestože mrzlo.

Když jsem zahájil protestní hladovku, čtyřikrát mi strčili hlavu do záchodové mísy a zbili mě. Drží tě v neustálém strachu. Nenechají tě umřít, ale postarají se, abys neustále trpěl. Nikdy nevíš, kdy to znovu začne. Často jsem přemýšlel o sebevraždě.

Kartáček na zuby? Pěkně jsem to schytal

Ve vězení tě nejen mlátí, ale upírají ti i právo na základní hygienu. Když jsem požádal o zubní kartáček, zbili mě a vyhrožovali mi znásilněním. K tomu sice nikdy nedošlo, ale jsem si jistý, že to někteří vězni zažili.

Také jsem hladověl. Nepocítíš to hned, ale kvůli chronické podvýživě ten pocit nakonec přijde. Snil jsem o tom, že přijde můj právník a přinese hamburgery. Za dva měsíce jsem zhubl ze 75 na 55 kg kvůli chladu, stresu a fyzické bolesti.

Po propuštění jsem okamžitě začal přemýšlet, jak se dostat ze země. V momentě, kdy jsem uslyšel o lidech z mého okolí, co si také prošli mučením, jsem se rozhodl v Rusku zůstat.

Věděl jsem, že bych se za hranice nakonec dostal, ale někteří lidé by byli mučeni dalších deset let, i více. Ve vězeních jsou skuteční zločinci, ale i nevinné oběti nefunkčního soudního systému. Někteří spravedlivě odsouzení si nezaslouží tak dlouhé tresty, natož pak mučení. Při vzpomínce na tyto lidi prostě nemohu utéct.

Chci, aby se z Ruska stalo lepší místo 

Mým prvním úkolem je bojovat proti mučení v Karelské republice. Chci vidět ty sadisty, co mě mučili, za mřížemi. Výsledky jsou možné dva. Buď je stát bude ochraňovat, což se stane jasným signálem ostatním věznicím, že jsme „mučili, mučíme a mučit budeme“. Nebo možná stát zasáhne a ukáže, že právo někdy skutečně funguje. 

Chci, aby Rusko bylo právním státem nejenom na papíře. Státní představitelé umožňují toto bezpráví a chtějí, aby lidé zůstali zticha. 

Obracím se k aktivní menšině, jež chce z našeho státu udělat lepší místo. Potřebujeme se sjednotit a bojovat proti tomuto zlu. Zbytku společnosti, většině, se bude dobře dařit, pokud její práva nebudou narušována.

Věřím všem dobrým a normálním lidem.