Britskému Společenství ani po smrti královny rozpad nehrozí, přesto tendence jsou

Členy Společenství je 56 zemí světa, kromě Británie například Kanada, Austrálie, Indie, Pákistán či řada afrických států. Ve 14 členských zemích kromě Británie je britský panovník zároveň formální hlavou státu. Společenství sdružuje především bývalé britské kolonie a dominia.

V roce 1952, kdy Alžběta II. nastupovala na trůn, ještě platilo, že nad britským impériem nikdy nezapadá slunce - Británie měla přes 70 zámořských území. Už tehdy ale bylo jasné, že situace nevydrží, píše list The Washington Post. Britské jednotky v témže roce bojovaly s hnutími za nezávislost v Egyptě a Keni a v obou případech prohrály. Indie získala nezávislost už o pět let dříve.

Když v roce 1997 Británie předávala Hongkong Číně, označil to tehdejší princ Charles, nynější král Karel III., za "konec impéria". Posledním státem, který se odtrhl od Buckinghamského paláce, byl Barbados v roce 2021, a nyní se i ve zbytku Společenství ozývají hlasy volající po odchodu.

"Naše myšlenky jsou s její rodinou a všemi, kdo ji milovali. Austrálie ale teď musí pokročit vpřed," napsal v reakci na Alžbětino úmrtí šéf australské strany Zelených Adam Bandt, který patří mezi přední zastánce republikánského zřízení.

Podobná diskuse je slyšet také v karibské oblasti, kde Jamajka naznačila, že by mohla brzy následovat Barbados a ukončit své spojení s britskou monarchií.

"Tyto země v podstatě čekaly na novou hlavu státu, aby se mohly změnit v republiku... domnívám se, že další země budou příklad (Barbadosu) následovat," řekl serveru Aktuálně.cz bývalý zaměstnanec Buckinghamského paláce Ondřej Kubáček.

Názory odborníků na další vývoj podoby Společenství se nicméně různí.

"Karel III. nemůže přijet do Kanady, pokud ho federální vláda nepozve. Vláda sice není dost protimonarchistická, aby se odtrhla, nicméně může monarchii připravit o manévrovací prostor," řekl rozhlasové stanici NPR expert na globalizaci a mezinárodní politiku na univerzitě v Torontu Michael Valpy. V Kanadě podporuje setrvání v monarchii pouze 35 procent lidí.

Jako o dalším kandidátovi na odtržení od monarchie se hovoří o Novém Zélandu, kde tamní republikáni s heslem "resident for president" (rezident prezidentem) argumentují, že hlavou jejich státu by neměl být vzdálený britský monarcha, ale některý místní občan.

Bývalý politický šéfreportér listu The Guardian pro Nový Zéland Henry Cooke ovšem uvádí, že kromě průzkumů je důležitá i republikánská politická tradice, která právě na Novém Zélandu není silná. "Také se tam nekonalo žádné referendum (o odtržení) jako v Austrálii v roce 1999," napsal Cooke.

Podle průzkumu australské agentury Roy Morgan z minulého týdne si 60 procent Australanů přeje zůstat součástí monarchie, což je číslo o pět procentních bodů vyšší než v roce 2012.

Ačkoliv si historicky musela řada států odtržení od britské koloniální koruny vybojovat a Británie se moci nad nimi nevzdala dobrovolně, dnes se Buckinghamský palác snaží zdůraznit, že Společenství je dobrovolným svazkem národů.

"Uspořádání do podoby monarchie či republiky je záležitostí každého členského státu Společenství," řekl letos ve Rwandě politickým lídrům Společenství Karel III. ještě v pozici korunního prince.

Ústřední otázkou debaty o podobě Společenství je především budoucnost monarchie v Británii, k níž se stále více mladých Britů obrací zády - podle průzkumu společnosti YouGov z roku 2021 se názory na zachování konstituční monarchie v Británii silně liší napříč generacemi. Pro zachování je 41 procent Britů mezi 18 a 24 lety, ale 81 procent nad 65 let věku. Průměr je 61 procent.

Podle politologa Jonathana Eacotta z Kalifornské univerzity ale existuje hned několik důvodů, proč předpokládat, že monarchie v Británii v dohledné době nezanikne. Mezi ně patří mimo jiné popularita britské koruny ve světě a příjmy z turismu, které se k ní vážou, a doma v Británii zase kulturní dědictví a pocit nostalgie s ní spojený. Argumentem jsou i malé pravomoce britského panovníka, jenž nemá dost "politických svalů", kterými by se předváděl před britskou populací. Apriorní apolitičnost krále totiž nedává většině Britům mnoho motivace svádět o konec monarchie politický boj.