Společenské hry? Prozradí o nás víc, než si myslíme, říká psychoanalytik

30letý Samuel vzpomíná, jak hrál karty se svým dědečkem. "Byl náročný. Brzy jsem uměl hrát jako dospělý," vzpomíná. Jakmile se naskytne příležitost, zahraje si se svými přáteli. "Karty, strategické nebo reflexní hry, vždy si to užijeme. Důkazem toho je to, že se při hře nikdo nedívá na svůj mobil," říká.

Ve Francii se každých 38 sekund prodá jedna hra Monopoly. "Hra mobilizuje naše zdroje tváří v tvář problémům nebo výzvám, stejně jako v životě," uvádí psychoanalytik Saverio Tomasella. "Ovšem s jedním rozdílem: rámec hry umožňuje cítit se silnější, pokud jde o vlastní schopnosti a zkušenost, přispívá ke zvládání situací, zvyšuje pohotovost a posiluje pocit úspěšnosti a sebedůvěru," dodává.

Při hře prožíváme silné emoce, které však nemají dopad na náš život. "Neúspěch není reálný, nemá žádné důsledky, naopak uspokojení je nepochybné," tvrdí 31letý Benjamin, který je vášnivým hráčem. "Při kolektivní hře jde o to dosáhnout společně kýženého cíle. Překonáváme sami sebe, projevujeme svou soutěživost, aniž by šlo o destrukci druhého," říká.

Přistoupit na pravidla hry znamená i umět přijmout porážku. To je obtížné pro ty, kdo do hry vloží tělo i duši. "Až do mých dvaceti let mě to skutečně dokázalo rozzuřit," vzpomíná Samuel. 

"Lidé, kteří s obtížemi prohrávají, spojují svou osobní hodnotu s výsledkem hry. Jestliže uspějí, soudí, že mají vysokou hodnotu, naopak když prohrají...", míní Saverio Tomasella. Ať už jsme lhostejní ke hře, nebo vášniví hráči, soutěživí nebo dáváme přednost ustupování, všichni se nakonec chceme vrátit do hry, abychom se naučili lépe znát sami sebe.