Jak si komunismus vynucoval poslušnost? Češi okusili tvrdost režimu nejen v uranových dolech

PTP byly v letech 1950-1954 součástí armády. PTP byly sice založeny v roce 1950, ale už o dva roky dříve u několika ženijních pluků fungovaly speciální silniční prapory, do nichž rukovali "politicky nespolehliví" branci. Obdobnou funkci plnily i Vojenské báňské oddíly, které existovaly na Kladensku a Ostravsku. První čtyři PTP vznikly v září 1950, dostaly pojmenování lehké a byly určeny především pro stavební práce. O měsíc později začaly vznikat i těžké prapory vypomáhající například při těžbě uhlí.

Rukovali k nim především branci nepohodlní vládnoucímu komunistickému režimu. S černými výložkami na uniformách tak končili duchovní, studenti bohosloví, zemědělci odmítající kolektivizaci, či příslušníci šlechtických rodů. Spolu s nimi byli do PTP odesíláni také mnozí Němci, Maďaři a Romové.

Kromě domnělých i skutečných odpůrců komunismu byli k PTP později zařazováni také lidé s kriminální minulostí, alkoholici, analfabeti a rovněž branci, kteří ze zdravotních důvodů nemohli absolvovat klasickou službu. Část příslušníků PTP tvořili i běžní odvedenci s kvalifikací pro práci v dolech a na stavbách, kteří plnili úlohu instruktorů.

Služba u PTP spočívala v tvrdé a často nebezpečné práci. "Pétépáci" byli nasazováni na stavbách silnic, železnic, domů či na práci v dolech, lesích a kamenolomech. Vyčerpávající fyzická práce spolu s různými formami ponižování měla tyto lidi "převychovat" v duchu komunistické ideologie. Výjimkou nebyly těžké úrazy, mnohdy smrtelné.

Podle informací na stránkách Svazu PTP ČR bylo do roku 1953 zřízeno celkem 18 PTP a těmito útvary prošlo více než 40 tisíc lidí. Podle odhadu některých historiků to ale bylo 60.000 osob, z nich 22.000 z politických důvodů.

Mnozí z členů PTP sloužili ve Vojenských táborech nucených prací (VTNP) až 40 měsíců, přičemž původně nastoupili na dvouletou základní vojenskou službu nebo mimořádné cvičení. Na mimořádná vojenská cvičení byli povoláváni vybraní muži ve věku od 17 do 60 let, a to včetně nevojáků. Často šlo o syny rolníků odmítajících vstoupit do JZD, a proto se praporům, kde byli nasazeni, říkalo "kulacké".

V průběhu roku 1953 se PTP začaly postupně transformovat na Technické prapory. Šlo o důsledek změn společenského klimatu, který nastal po smrti Josefa Stalina a Klementa Gottwalda. Poslední čtyři PTP zanikly v dubnu 1954. Jejich příslušníci mohli odejít do civilu, v řadě případů se ale museli zavázat k práci v hornictví nebo stavebnictví.

O existenci Pomocných technických praporů a o podmínkách, jež v nich panovaly, se veřejně nemluvilo ještě řadu let po jejich zrušení. Zlom nastal až v souvislosti s uvolněním politických poměrů koncem šedesátých let. Pokus bývalých "pétépáků" o založení sdružení, které by je reprezentovalo, ale ukončila invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Druhý ustavující sjezd svazu se konal v únoru 1990.

Alespoň částečné satisfakce za utrpěné křivdy se členové PTP dočkali po pádu komunismu. Kromě rehabilitace bývalí "pétépáci" dostali také finanční odškodnění.

Fenomén PTP vstoupil do širšího povědomí díky knize Miroslava Švandrlíka Černí baroni (poprvé vyšel v roce 1969, podruhé mohl vyjít až v roce 1990). Satirický román však podává zkreslený obraz reality, s níž se příslušníci těchto útvarů obvykle setkávali. Švandrlík sloužil u nástupnických Technických praporů, kde byly poměry již mnohem snesitelnější.