Vlak svobody. Před 75 lety dopravil na západ stovku lidí z komunistického Československa

Žít pod vlivem totalitního komunistického režimu se v Československu rozhodně nechtělo všem obyvatelům. A tak se někteří z nich rozhodli pro útěk ze země. To nebylo vůbec jednoduché, protože hranice státu byly velmi přísně střeženy a povolení k výjezdu do zahraničí získal jen málokdo. I přesto se několika tisícům lidí podařilo z Československa uprchnout. Utíkali třeba v rámci povolených cest, z nichž se nevrátili, někteří jedinci prchali pěšky díky převaděčům a někomu se dokonce podařilo proklouznout hlídkám na hranicích v dopravním prostředku. To se povedlo i „vlaku svobody“ v září roku 1951.

Bylo 11. září roku 1951, krátce před desátou hodinou ranní, když z pražského hlavního nádraží vyrazil osobní vlak, který měl namířeno do Chebu. V této stanici se souprava rozdělila a jedna její část pokračovala do Aše, města na hranicích s Německem. Souprava z Chebu vyrazila krátce po druhé hodině odpoledne a na své trase zastavila ve Františkových Lázních. Vlak pak pokračoval na zastávku v Hazlově a následně do Aše, kde měl svou jízdu skončit. Vlak zde ale nezastavil a touto stanicí projel naopak velmi vysokou rychlostí. Někteří zmatení a šokovaní cestující, kteří o žádné naplánované útěkové akci vůbec nic nevěděli, se snažili vlak zastavit pomocí záchranné brzdy, ovšem neúspěšně, protože tu už iniciátoři útěku vyřadili z provozu. Vlak prorazil dřevěnou hraniční závoru a dojel až na území Německa, kde zastavil pár minut po třetí hodině odpoledne u malého strážního domku u pohraniční vesničky Wildenau. Ta se nachází jenom pár stovek metrů od hranice s Českem. Zde už na uprchlíky čekala skupinka mužů (včetně amerických voják), která jim poskytla německé finanční prostředky a další nezbytnosti. Vlak zde jízdu nedokončil a pokračoval dál do stanice Selb-Plöβberg. Byl na svobodě.

Zdaleka ne všichni cestující byli ale z toho, že se ocitli v Německu, nadšeni. Do zahraničí se chtěli dostat prakticky jenom tři muži se svými rodinami, a to strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa a lékař Jaroslav Švec, kteří celou jízdu přezdívaného „vlaku svobody“ pečlivě naplánovali a připravili. Ostatní se ale toužili vrátit domů – třeba studenti gymnázia z Chebu, lidé jedoucí za rodinami, příslušníci pohraniční stráže nebo národní bezpečnosti, kteří měli zrovna dovolenou. Proto také komunistická vláda v Československu využila událost ke své propagandě a veřejně prohlašovala, že vlak byl unesen do Německa skupinou teroristů se zbraněmi a nyní unesení cestující v cizí nepřátelské zemi trpí a nechtějí nic jiného, než se vrátit do svého milovaného komunistického domova, kde jsou podmínky k životu samozřejmě mnohem lepší. 

A většina cestujících z „vlaku svobody“ se do Československa skutečně brzy vrátila, ovšem radost z návratu moc neměl nikdo z nich. Prošli si totiž tvrdými výslechy, ať už z podezření na spoluúčasti na celé uprchlické akci, nebo lhostejnosti a neschopnosti zabránit nepřátelům v útěku přes hranice.