Francie čelí největší vlně studentských protestů za desetiletí. Jak se z malé stávky stala celonárodní krize?

Rychlost a intenzita, s jakou se protestní hnutí rozšířilo, zaskočila úřady i veřejnost. Od Lille na severu až po Marseille na jihu studenti blokují vchody do škol, stavějí barikády, zapalují popelnice a dostávají se do ostrých střetů s policií. Dosavadní bilance násilností je tragická. Vedle materiálních škod na více než stovce školních budov došlo k těžkým zraněním; jeden ze studentů ve městě Lens přišel o ruku po výbuchu granátu a další mladík v Tours utrpěl vážné poranění oka.

Původní impuls k protestům přitom vznikl 21. září na střední škole Saint-Exupéry na pařížském předměstí, kde žáci podpořili učitele požadující posílení personálu a zdrojů. Přestože ministerstvo školství požadavkům vyhovělo a chybějící pracovníky poslalo, jiskra již byla zažehnuta. Podle studentského lídra Manèse Nadela se odpor rozšířil jako lesní požár a vládní úřady byly náhlým rozsahem krize zcela zasaženy a přetíženy.

Hlubší příčiny nynějšího hněvu mládeže leží v dlouhodobě opomíjených problémech francouzského školství. Systém se potýká s přeplněnými třídami, nedostatkem vybavení i učitelského personálu. Demografický skok v porodnosti z roku 2010 přivedl na střední školy početně silné ročníky, avšak školství disponuje menším počtem učitelů než v roce 2008, ačkoli v systému přibylo na čtvrt milionu studentů. Výsledkem je, že v sedmdesáti procentech tříd veřejných škol dnes sedí více než třicet žáků.

Reakce policejních složek čelí ostré kritice za nepřiměřenou tvrdost. Vlnu pobouření vyvolal například incident z města Alençon, kde policista vůči dívce zachycené na kameru použil zakázaný hmat škrcení. Masové zatýkání tisíců mladistvých, z nichž přibližně dva tisíce skončily v cele během jediného dne, vyostřuje napětí mezi mladou generací a státní mocí, zatímco úřady varují před přechodem od studentských protestů k městskému násilí.

Vláda podle kritiků reagovala pomalu a nevstřícně, přičemž se soustředila především na policejní represi a vyčíslení škod, které jen v pařížském regionu dosáhly sedmi milionů eur. Páteční jednání ministra školství Édouarda Geffraye se zástupci studentů skončilo bez dohody, načež organizátoři vyzvali k ještě masovějším demonstracím. Kabinetu navíc svazuje ruce nepříznivá finanční situace státu a snaha prosadit úsporný rozpočet snižující deficit na pět procent HDP, kvůli čemuž výnosy francouzských desetiletých dluhopisů vzrostly na nejvyšší úroveň od roku 2002.

Nepokoje zároveň rozpoutaly ostrý politický boj před nadcházejícími jarními prezidentskými volbami. Do protestů se aktivně zapojila krajně levicová strana Nepodrobená Francie pod vedením Jean-Luca Mélenchona, která práva studentů na barikádách hlasitě obhajuje. Pro oslabenou vládní většinu představují protestující studenti zdroj nestability a nebezpečný tlak na státní rozpočet v té nejnevhodnější chvíli.

Současná vlna odporu evokuje vzpomínky na historické studentské bouře z května 1968, které tehdy přerostly v největší stávku ve francouzských dějinách. Dnešní protestující studenti však zdůrazňují zásadní rozdíl mezi minulostí a současností. Zatímco tehdejší generace požadovala radikální společenskou proměnu pod heslem žádání nemožného, dnešní mládež tvrdí, že bojuje o naprosté minimum – tedy o fungující vzdělávací systém, který jim vůbec umožní se důstojně učit.