Důkaz o reinkarnaci? Záhadu převtělených dvojčat Pollockových dodnes nikdo nevysvětlil

V anglickém Hexhamu 5. května 1957 došlo k tragické autonehodě, při níž zemřely sestry  Joanna a Jacqueline. Děti rodičů Johna a Florence Pollockových měly 11 a 6 let. Rodiče byli pochopitelně zklamání, ale rozhodli se mít ještě jedno dítě.

Narodila se jim identická dvojčata, které pojmenovali Gillian a Jennifer. Jenže kolem dcer se začaly objevovat nevysvětlitelné odkazy na sestry, které nikdy nepoznaly. Jennifer měla stejné mateřské znaménko, jaké rodiče znali od mladší ze zesnulých sester Jacqueline.

Když dvojčata měla pouhé tři měsíce, jejich rodiče se rozhodli přestěhovat jelikož nechtěli bydlet v místě připomínající tragickou událost. Když dvojčatům byly dva roky, začaly se chovat podivně. Rodiče před nimi nikdy nemluvili o tragicky zesnulých sestrách. I přesto však chování dvojčat mrtvé děti podezřele připomínalo.

Dvojčata znala jména zděděných hraček, i když je jim rodiče neřekli. Bála se blížících se automobilů a křičela v obavě, že je chtějí přejet. Děsivé byly scény, kdy si holčičky hrály na autonehodu, ale vůbec se při tom nebavily. Křičely bolestí a zmiňovaly, že jim krvácejí oči. Jedny z nejpodezřelejších aktivit se odehrály při návštěvě původního bydliště rodičů. Dvojčata poznávala místa, která nikdy nenavštívila a líbily se jim stejné lokality jako starším sestrám.

Jako se podivné náznaky objevily, stejně náhle i zmizely. Když byly dcery starší pěti let již nikdy na tragickou událost neupozorňovaly.

Případ zaujal psychologa z Univerzity ve Virginii  Dr. Iana Stevensona. Zabýval se projevy reinkarnace u dětí, jelikož u dospělých tyto projevy nejsou příliš věrohodné (např. hovoří o tom, co četli, aniž by si to uvědomovali). Podle jeho zkoumání se projevy dětí dají považovat za určitou podobu reinkarnace.

Jenže každá záhada vzbuzuje jisté otázky po její důvěryhodnosti. I když Stevensonova zkoumání jsou položena na vědeckých zásadách práce, o problému se psycholog dozvěděl až později a nikdy nebyl svědkem chování dvojčat do jejich pěti let, tudíž evidence o podezřelém chování dvojčat pochází jen od jejich rodičů a jejich známých.

Obrovským otazníkem je především otec John, který v reinkarnaci věřil dlouhodobě a o převtělení mrtvých dcer byl přesvědčen ještě před tím, než se narodily. Náhodný náznak pak mohl být v jeho vyprávění interpretován, jako důkaz převtělení, i když hra na autohavárii není až tak neobvyklým jevem u děti.

Také se nedá ověřit jestli rodiče a jejich známí před malými dětmi o události nikdy nehovořili. Například v době kdy děti ještě neuměly příliš mluvit. Podobnost chování se dá také přičíst genům.

Celá událost tak vzbuzuje mnohem více otázek než odpovědí. Asi už nikdy se nedovíme jestli šlo o důkaz zázračného převtělení nebo realitu zdvojila jen fantazie rodičů, otřesených tragickou zkušeností.