Čechy nelze pokořit silou? Bitva u Domažlic přinutila Řím k jednání

Vítězství u Domažlic nespadlo husitům do klína tak úplně bez boje, byť označit ho za bitvu je asi silně nadsazené. Husitský předvoj totiž narazil mezi Domažlicemi a hradem Rýzmberkem na vozovou hradbu, kterou pomáhali bránit Cesariniho italští žoldnéři. I když husité dokázali tuto překážku překonat vcelku bez potíží, zabralo jim nějaký čas.

Prorazili ji nejspíše však až v podvečer, což poskytlo dostatek času pronásledovaným na to, aby mohli uniknout. Zbytek vojska byl rozptýlen na rozlehlém území a zanechal za sebou poměrně bohatou kořist, jejíž shromažďování husity také zdrželo.

Úvahy, proč husité nepostupovali za křižáky přes hranice, jsou bezpředmětné i z toho důvodu, že unavená vojska sváděla lokální bitky s opožděnými jednotkami. Třebaže si Zikmund o několik dní později namlouval, že díky boží milosti většina křižáků z Čech unikla, veřejné mínění postižených měst a zemí porážku přijímalo jako katastrofu a krach veškeré dosavadní válečné konfrontace.

Zanedbatelné nebyly ani materiální škody, neboť většina bojových a zásobovacích vozů padla husitům do rukou. Vůbec nejdramatičtější byl ale dopad této bitvy ne bitvy na propagandu, protože husité mohli začít všude vyhlašovat bitvu za Boží soud a úprk křižáků za zásah boží prozřetelnosti.

Propaganda toho využila ale i prozaičtěji k tomu, aby dále šířila pověst o neporazitelnosti husitských vojsk. Není náhodou, že právě po fiasku u Domažlice se začal čím dál tím hlasitěji uvažovat o řešení náboženského sporu kompromisem s umírněnými Čechy.