Kim to s mírem nemyslí vážně, varuje analytik

Kim nemůže následovat cestu Sadáta nebo Číny, aniž by nedospěl k závěru, že jeho severokorejský režim je v koncích. Čína se soustředila na změnu pověsti odklonem od maoismu a hospodářským pokrokem. Svojí roli hrála i hrozba nepřátelského Sovětského svazu a odhadli, že potřebují pomoc i z Washingtonu. Vzhledem k těmto okolnostem byli vyjednavači USA přesvědčeni, že Čína učiní politickou změnu a měli pravdu. Politika otevřených dveří byla jednou z největších diplomatických revolucí 20. století.

Pro Kimův kalkul je důležitější, že Maovi nástupci byli schopni zůstat u moci bez ohledu na „západní civilizační znečištění“, jak vývoj společnosti po otevření světu nazývá čínská komunistická strana, která infikovalo Čínu. Stejné „civilizační znečištění“ však zničilo Sovětský svaz a všechny jeho vazaly z východní Evropy. Kim těžko může věřit, že by podobnou „intoxikaci“ severokorejské společnosti přežil.  Je dostatečně inteligentní, aby to chápal. A stejně tak se s Čínou v zádech neodváží svoji bezpečnost opřít o USA. To by byl jeho konec.

Stručně řečeno, analytici nemají vůbec tušení, co Kim chce. Je tu možnost, že za denuklearizaci si bude žádat hospodářské ústupky a zapojení do globalizovaného světa. Dokáže však „Kimův svět“ přežít takový náraz? Kim vládne jen díky naprostému a totálnímu ovládnutí severokorejské společnosti. Metody, kterými toho dosahuje, jsou koncentráky, popravy, rozdělené rodiny. Doopravdy, pokud dojde, byť i jen k mírné liberalizaci to lidé Kimově dynastii odpustí a bude moci vládnout dál?  

Kdybychom vlastně měli začít brát Kima vážně, ptá se Dan Blumenthal? Podle něj by za prvé měl dát svým lidem a Jižní Koreji jasné najevo, že hranice Severní Koreje končí na 38. rovnoběžce a že Jižní Korea existuje jako samostatná země. Za druhé by měl přestat vyhrožovat Soulu a světu atomovou válkou. Za třetí změnit názor na Spojené státy a přestat je ve státní propagandě KLDR vykreslovat USA jako nepřátelskou říši, která se snaží udržet Koreu rozdělenou pro své vlastní účely. Místo toho by měl navrhnout záruky bezpečnosti, které by mu měly Spojené státy poskytnout, a svému obyvatelstvu by měl slíbit zlepšení životních podmínek, včetně zrušení pracovních táborů a demokratizaci země.

Ani jedno se však nestalo. Proto lze považovat Kimovu mírotvornou aktivitu za další bluf severokorejského režimu. Co tím Kim chce dosáhnout? Vedle posílení pozic na domácí scéně, kde by získal body jako USA odmítnutý mírotvůrce, tak především omezení sankcí ze strany Číny. Ta se bojí, že by se Kim dohodl s USA a Američané by se potenciálně dostali před její brány. Tyto omezené cele nepochybně Kimova strategie splní. Pro svět však bude i nadále nebezpečím a ani jeho režim nemusí na dlouho stabilizovat, varuje Blumenthal.