Psychologie útoku: Jak se vypořádat s terorismem?

Nevyhnutelně máme sklon stávat se více podezíravými, zároveň ale chceme zůstat racionální a neměnit své životní zvyky. Lidská bytost od věků žije se strachem a naslouchá mu, neboť jde o psychickou obranu před reálným nebezpečím. Zhodnotit objektivně rizika tváří v tvář strachu vyvolanému nepředvídatelnými atentáty je psychicky náročný úkol.

Když se traumatické události opakují, když se týkají lidí, které považujeme za bytosti jako jsme my, pak se zvládání strachu stává obtížnější i z neurobiologických příčin. Aktivují se totiž specifické oblasti mozku, jako je amygdala nebo hipokampus. Aktivují se také mediální části prefrontální kůry, která nám umožňuje racionálně uvažovat a která hraje roli v chápání strachu, ale ještě více v jeho překonávání, podotýká italský deník Corriere della Sera.

Dokázat zachovat racionální postoj může být namáhavé, ale je to možné: stačí si připomenout, že počet obětí teroristických útoků je velmi zdůrazňován oproti jiným příčinám smrti. Může se to zdát cynické, ale je to tak. I v zemích, které jsou zachváceny terorismem, jako je například Izrael, se počet týdenních obětí terorismu téměř nikdy nepřiblížil počtu obětí dopravních nehod. Je také velmi rozdílná psychická reakce těch, kteří byli nějakým způsobem vystaveni traumatické události, a těch, kdo se o ní dozvídají prostřednictvím médií. Ti tvoří většinu populace.

Zde je několik pravidel, která mohou pomoci občanům i úřadům pokusit se zmírnit psychologické efekty teroristických činů.

1. Oddělme strach od reálného nebezpečí. Snažme se uvědomit si, jak prezentují teroristické činy média a jaké je reálné nebezpečí pro jednotlivce.

2. Vraťme se co nejrychleji k normálnímu životu.

3. Neustupujme strachu. Hlavním cílem teroristických útoků je vyvolat strach. Je pak na vládách a zodpovědných činitelích, aby chránili veřejnost před strachem, nejen před reálným nebezpečím.

4. Je možné, že se ve chvílích těsně po tragické události projeví některé formy úzkosti, zejména somatické, jako jsou problémy se spaním či s kardiovaskulárním systémem. Lépe než sahat po lécích je omezit sledování médií. Tím snížíme nebezpečí, že si přivodíme posttraumatický stres, který může postihnout i toho, kdo nebyl přímo vystaven traumatické události, ale jen opakovanému působení médií.

5. Uvědomme si, že cigarety a přílišné holdování alkoholu představují pro jednotlivce mnohem vyšší ohrožení zdraví než terorismus.

6. Osamocení lidé by měli hledat psychickou oporu, ať už u sociálních služeb nebo u církevních společenství.

7. Zabraňme tomu, aby byly děti příliš vystaveny informacím o teroristických činech.

8. Zvyšme svou bdělost vůči situacím, které mohou být podezřelé a které by měly být oznámeny policii a úřadům.

9. Instituce by měly v případě vyhlášení poplachu jasně definovat typ hrozby, označit místo, které je ohroženo, a obyvatele informovat o tom, co mohou sami učinit.

10. Když instituce usoudí, že hrozba pominula, měla by to pokud možno jasně oznámit.