Sudetští Němci požadují právo na vlast

Sudetoněmecký landsmanšaft ve svých "20 bodech" formuloval hlavní cíle své politiky, kterými jsou právo na vlast a sebeurčení a snaha řešit sudetoněmecký problém v rámci evropských politických struktur.

Ve "20 bodech" se například uvádí, že sudetští Němci byli v roce 1918 začleněni do Československa proti své vůli a právu na sebeurčení. Další křivdou podle sudetských Němců je vydávání tehdejšího Československa za národní stát Čechů a Slováků, ačkoliv v něm žilo pouze dva milióny Slováků proti 3,5 miliónům "menšinového" německého obyvatelstva. Sudetští Němci se podle tohoto dokumentu také nikdy nesmíří s "vyhnáním" ze "své staletí trvající vlasti".

V případě majetkových nároků sice požadavky sudetských Němců nejsou striktně dané, ovšem otázka odškodnění zůstává otevřená a záleží na každém představiteli ať už landsmanšaftu, nebo členech bavorské vlády (patrona sudetských Němců), jak otevřený v této otázce je. Například Edmund Stoiber, bývalý bavorský premiér, trval na tom, že česká vláda musí řešit odškodnění za "vyhnání".

V oficiálních dokumentech Sudetoněmeckého landsmanšaftu se používá termín "sudetoněmecký majetek". Ten však byl po druhé světové válce zkonfiskován jako nepřátelský majetek občanů "třetí říše" pro účely válečných reparací na základě Postupimské dohody. Lidé měli náhradu požadovat po německém státu.

Do roku 2001 bylo odsunutým Němcům podle zvláštního zákona z roku 1952, nazvaném Lastenausgleich, tedy "vyrovnání břemen", vyplaceno Spolkovou republikou Německo 145,3 miliardy marek. Odhaduje se, že sudetským Němcům z této částky připadlo kolem 30 procent.

Otázka majetkových požadavků sudetských Němců se otevírá i přesto, že se v roce 1997 v česko-německé deklaraci představitelé České republiky a Spolkové republiky Německo zavázali k tomu, že se vzájemné vztahy nebudou zatěžovat politickými a právními otázkami minulosti.