Ruský dezertér prozradil tajemství tamních jaderných základen

Podle jeho svědectví, které poskytl BBC z tajného úkrytu mimo Rusko, byla jeho jednotka od prvního dne konfliktu "uzavřena uvnitř základny", přičemž jejich jediným zdrojem informací byla ruská státní televize. Po několika týdnech byla pohotovost zrušena, ale Antonova výpověď naznačuje, že na začátku konfliktu existovala reálná hrozba použití jaderných zbraní.

Anton popisuje přísná opatření, která panují v ruských jaderných silách. Jedná se o vysoce kontrolované prostředí, kde jsou vojáci pravidelně prověřováni, podrobováni testům na detektoru lži a mají mnohem vyšší plat než běžní vojáci. Veškeré návštěvy rodin musely být schváleny ruskou bezpečnostní službou FSB s tříměsíčním předstihem.

Jeho odpovědností bylo zajišťovat, aby nikdo nenosil na základnu mobilní telefony, a sám byl součástí rychlé reakční jednotky, která měla na starosti ochranu jaderných zbraní.

Někteří západní odborníci spekulují, že ruské jaderné zbraně pocházející ze sovětské éry nemusí být plně funkční. Anton tuto tezi odmítá a zdůrazňuje, že údržba jaderného arzenálu probíhá nepřetržitě. Rusko disponuje přibližně 4 380 operačními jadernými hlavicemi, z nichž asi 1 700 je připraveno k okamžitému použití.

Během služby byl Anton konfrontován s "kriminálním rozkazem", aby svým vojákům přednášel propagandistické materiály, které označovaly ukrajinské civilisty za bojovníky, jež je třeba "zlikvidovat". Tento požadavek však odmítl jako válečný zločin.

Následně byl potrestán přeřazením do běžné útočné brigády, která bývá nasazována do předních linií bojů. Antonovi bylo jasné, že tato jednotka slouží často jako "kanónenfutr" a že je v bezprostředním ohrožení života.

Anton se rozhodl podepsat prohlášení, že se odmítá účastnit války, a uprchl s pomocí dobrovolnické organizace pro dezertéry. Po opuštění země se ocitl pod stálým dohledem a vyhýbá se jakémukoli kontaktu se svými bývalými kolegy, aby je nevystavil nebezpečí.

Organizace "Idite Lesom" (v překladu "Jděte lesem") uvedla, že počet ruských dezertérů, kteří vyhledávají pomoc, vzrostl na 350 měsíčně. Riziko pro ty, kteří prchají, však roste – někteří byli dopadeni a vráceni do Ruska, kde čelí soudům, nebo dokonce byli zabiti.

Anton nyní žije v obavách o svůj život, ale doufá, že jeho svědectví přispěje k odhalení vnitřního odporu mnoha ruských vojáků proti válce.