Dají mu nebo nedají medaili? Poněkud trapný spor o Michala Davida

Pře o Davida odhalila jeden ze sporů, který u nás panuje: co je vlastně kultura, která si zaslouží ocenění? Je to interpret vyznávající vysokou kulturu, který má jen minimální publikum, ale o to více je vyznáván kritikou. Nebo je to například umělec, který dokáže vyprodat stadion, a hudební kritici si z jeho tvorby berou provaz a odcházejí hledat nejbližší statný strom? Otázka toť složitá!

Lidé, tvořící malou skupinku kulturních elit by samozřejmě byli rádi, pokud by oficiální místa oceňovala pouze zástupce jejich řad. Vždyť přeci jen a jen oni jsou nositelé té jediné kultury. A že je lid nechápe? Příští generace pochopí! Hlavně neoceňovat komerci. Třeba zlo jako je David! Jejich protipólem se stejnými zájmem jsou fanoušci komerčních umělců. Ti se pravidelně při udílení medailí ptají, kdo je mnohý ceněný umělec a proč to nedostal „náš Míša“. Vždyť nám přeci dal tolik radosti!

Překvapivě Michal David splňuje oboje. Nenáviděný popíkář je i skvělý jazzový pianista, který se stal v roce 1978 „Hudebníkem roku“ na Pražských jazzových dnech. Zároveň je to ovšem i jeden z českých nejúspěšnějších komerčních umělců. Hity Nenapovídej, Céčka, Non stop nebo Pár přátel znají i ti, kteří je nikdy poznat nechtěli. Jsou všudypřítomné a zlidovělé. Jen málo umělců si během koncertu může dovolit přestat zpívat a nechat místo sebe notovat publikum.

Když už překonáme výtky umělecké je zde nepřekonatelný odpor politický. David prý sloužil komunistickému režimu. Především píseň Poupata, při které se cvičilo při spartakiádě mnohým leží v žaludku. Problém je v tom, že spousta kritiků ocenění Davida má na hlavě podobné rudé máslo. Pokud chtěl někdo v 70 a 80. letech veřejně koncertovat musel být někým zaštítěn. A často to byly organizace typu SSM. O Antichartě mnohých už se radši nezmiňujme.  

Pak je tu samozřejmě osoba toho, kdo medaili uděluje. Miloš Zeman srdce mnoha umělců nezískal. A toto je dvousměrná cesta. Přes kritiku Zemana můžete udeřit na Davida a naopak. Tak například jedna zpěvačka se vyjádřila tak, že si David medaili nezaslouží. A pokud by ji dostávala ona stejně by jí nepřijala od toho, který sedí na Pražském hradě. Není třeba připomínat, že pozvána nebyla. Pro mnohé je to jen prezidentské ocenění pro fanouška. To je však také argument, který neobstojí. Každý prezident po roce 1989 oceňoval své známé a podporovatele. A to včetně Havla.

Z výše popsaného je jasné, že se z ocenění populárního muzikanta stalo čisté politikum. Lze skrze něj snadno útočit na prezidenta, a to je to oč tu nyní běží. Přitom ocenění by měl být každý, kdo pro společnost a Českou republiku něco pozitivního dosáhl. A je jedno zda to bylo na poli umění vysokého nebo komerčního. A tím Michal David nepochybně je. Jeho písně dělají spoustě lidí radost. A to je to hlavní. Medaile je uznáním, že David tu radost uměl dávat.