Bělobrádek a Filip se přeli o Ukrajinu. Kdo v duelu nemluvil pravdu?

Filip: „Ne. Ne. Ona selhala (EU) právě v tom, že v té asociační dohodě jim (Ukrajině) říkala, musíte si vybrat nás nebo Rusko."

Výrok Vojtěcha Filipa hodnotíme jako nepravdivý na základě informací z Rady pro zahraniční věci Evropské unie a zpravodajských portálů. Celý text asociační dohody Evropské unie a Ukrajiny je navíc dostupný například na stránkách Evropské služby pro vnější činnost.

Na tiskové konferenci z 16. prosince 2013 po jednání Rady pro zahraniční věci v Bruselu Vysoká představitelka Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová uvedla, že je podpis dohody plně kompatibilní s existujícími obchodními dohodami, Rusko bude profitovat a Ukrajina může mít dobré vztahy se všemi svými sousedy.

Kompatibilitu, tedy vzájemnou slučitelnost, asociační dohody i Euroasijské celní unie potvrdil také předseda Evropské rady Herman Van Rompuy na tiskové konferenci z 28. ledna 2014 po summitu EU-Rusko.

V neposlední řadě ve svém proslovu proneseném již 20. září 2013 v Jaltě hovoří o problematice asociační dohody a ruských obav i eurokomisař Štefan Füle. Mimo jiné uvádí, že "asociační dohoda přináší benefity nejen Evropské unii a Ukrajině, ale i dalším zemím, mezi nimiž bude definitivně i Rusko." Vyjádřil přání, aby byla tato asociační dohoda a zóna volného obchodu, kterou zavádí, viděna jako příležitost k vytvoření zóny volného obchodu od Lisabonu až po Vladivostok a zmínil se i o snaze překonat nekompatibilitu.

Filip: „...Ukrajina svým způsobem je tak, jak má současné hranice, umělý stát, protože musíme si připomenout více než 300 let existence v rámci Ruska carského, musíme si uvědomit, že pokud jde o Zakarpatskou Ukrajinu a Halič, nikdy k Ukrajině nepatřily do roku 45. A to nemluvím o Krymu, který v dobách socialismu byl darován Ukrajině tehdejším generálním tajemníkem."

Ukrajinský historik Serhy Yekelchyk (Ukraine: Birth of a Modern Nation. New York: Oxford University Press, 2007, 147) shrnuje poválečné teritoriální změny hranic Ukrajinské sovětské socialistické republiky tak, že na základě jednání v Jaltě v únoru 1945 byly v rámci změn hranic Polska k Ukrajině přičleněny oblasti východní Haliče, západní Volyně a část Polesí.

SSSR dále získal severní část Bukoviny původně patřící Rumunsku a původně československou Podkarpatskou Rus. Autor dochází k závěru, že to bylo vůbec poprvé v moderní historii, kdy jednotlivá území obývaná etnickými Ukrajinci byla zahrnuta do jednotného státního útvaru.

Poloostrov Krym byl k Ukrajině připojen v roce 1954. Mezi roky 1919 a 1945 měl Krym status autonomní republiky v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky, přičemž později došlo k jeho překlasifikování na "autonomní oblast". Jeden z historických výkladů dokonce skutečně interpretuje připojení Krymu k Ukrajině jako "dar" Nikity Chruščova (Taras Kuzio, Ukraine: State and Nation Building London: Routledge, 1998, 106-107).

Z našich poznatků vyplývá, že argumentace obsažená ve výroku koresponduje s výkladem historiků zabývajících se vznikem a vývojem Ukrajiny, a proto jej hodnotíme jako pravdivý.

Bělobrádek: „...i když to rozdělení (Ukrajiny) je evidentní už dlouhá léta i podle volebních výsledků, konečně i podle jazykového rozdělení."

Na základě dostupných údajů o jazykovém rozložení obyvatelstva na Ukrajině a analýz zabývajících se volební geografií hodnotíme výrok jako pravdivý.

Přiložené mapy přehledně shrnují oba aspekty výroku, přičemž levá horní mapa zobrazuje procentuální podíl ruského obyvatelstva na základě dat ze sčítání lidu v roce 2001. Na pravé horní mapě je pak patrné rozdělení země podle jazykového klíče na spíše ukrajinsky mluvící západ a spíše rusky mluvící východ.

Dvě spodní mapy následně srovnávají geografické rozložení výsledků druhých kol prezidentských voleb 2004 a 2010. I zde vidíme zřetelné rozdělení podpory jednotlivých kandidátů mezi východ a západ země.

Podobné rozdělení volební podpory bylo zaznamenáno též v parlamentních volbách v roce 2007. Přetrvávající rozdělení Ukrajiny potvrzují i výsledky parlamentních voleb konaných v roce 2012. I zde při aplikaci smíšeného volebního systému tvořil jádro volební podpory Strany regionů východ země, naproti tomu situace v západní části byla již méně jednoznačná. Slabší podpora Strany regionů v této oblasti přesto zůstává zřetelná.

Bělobrádek: „Vidíme i v těch předcházejících sporech, které se tady vedly na území kontinentu, že k tomu (k neschopnosti udržet územní celistvost země) občas dojde."

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože jedním z příkladů neschopnosti udržet územní celistvost země může být rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie počínající rokem 1991. Postupně vyhlásilo nezávislost Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie (1991), Bosna a Hercegovina (1992), Černá Hora (2006) a Kosovo (2008). V případě Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova se jednalo o násilné konflikty s významnými ztrátami na životech, vyhlášení samostatnosti Slovinska provázely v porovnání např. s Chorvatskem menší konflikty. Vyhlášení nezávislosti Černé Hory naopak probíhalo relativně poklidně.