Rozloučení s generálem Sedláčkem provázely jeho oblíbené moravské písně

Na úvod smutečního ceremoniálu, který začal v deset hodin dopoledne, zahrála vojenská hudba skladbu Largo od Antonína Dvořáka. V plném sále pietě přihlížely stovky lidí, většinou vojáků, politiků, členů Československé obce legionářské a Sedláčkových příbuzných. Před samotným památníkem čekaly další desítky lidí, které se do sálu nedostaly. Sedláček zemřel v pondělí 27. srpna ve věku 94 let v Praze.Smutečních projevů se ujali prezident Václav Klaus, ministr obrany Alexandr Vondra, náčelník generálního štábu Petr Pavel a předseda Československé obce legionářské Pavel Budinský. Všichni ocenili Sedláčkovy občanské i vojenské ctnosti a také to, že byl i ve svém pokročilém věku veřejně aktivní a přispíval k tomu, aby se nezapomnělo na oběti, kterými byla česká svoboda vykoupena.Mezi jednotlivými projevy zazněly generálovy oblíbené písně "Když jsem já šel z Hradišťa" a "A já taká čarná" v podání Vojenského uměleckého souboru Ondráš. Nechyběla ani slavná píseň "Tipperary" a skladba "6. července na Strahovských hradbách".Na generálovu počest také čestná stráž vypálila tři čestné salvy. Poté se všichni v průvodu vydali před samotný památník na Vítkově, kde vojáci rakev s generálem naložili do pohřebního vozu. Tradičně sebou vojáci nesli také Sedláčkovy vyznamenání, medaile a řády, které ilustrovaly jeho bohatou kariéru, jelikož bylo potřeba hned pět členů čestné stráže, aby je nesli.Smuteční ceremoniál však nebyl posledním loučením s Tomášem Sedláčkem. Od 15 hodin totiž začíná rodinný pohřeb s vojenskými poctami, který bude přístupný veřejnosti v krematoriu v Praze-Strašnicích.Za 2. světové války se Sedláček vydal "Balkánskou cestou" do Francie, kde se připojil k 1. československé pěší divizi. Když říšská armáda Francii dobyla, uprchl do Velké Británie, kde vstoupil do Československé smíšené brigády a prošel i parašutistickým výcvikem. V roce 1944 se přesunul do Sovětského svazu, kde v uniformě československé paradesantní brigády bojoval v Karpatech i při Slovenskému národnímu povstání, kde byl shozen jako parašutista.Po konci války byl povýšen a absolvoval Vysokou školu vojenskou v Praze. 21. února 1951 však byl zatčen a odsouzen za údajnou velezradu a špionáž. Prošel si "Domečkem" i věznicemi ve Valdicích, Mírově, Leopoldově a byl také poslán do uranových dolů. Na svobodu se dostal v květnu 1960, poté pracoval jako skladník. V roce 1992 se dočkal rehabilitace a byl jmenován do hodnosti generálmajora. V roce 2008 dosáhl na nejvyšší vojenskou hodnost – armádního generála. Byl také předsedou Československé obce legionářské.