Válečné zóny jsou novými oblíbenými destinacemi turistů. Zvláště populární jsou mezi ženami

Japonec Koda vstoupil do Iráku v roce 2004, na vrcholu tamní americké války. Byl unesen a následně popraven místními milicemi. Colin Rutherford, jenž odcestoval v Afghánistánu v roce 2010, dopadl o něco lépe. Po šesti letech, co byl vězen Tálibánem, byl za pomoci Kataru osvobozen.

Copak tyto lidé nečtou noviny? Nejsou si vědomi rizik spojených s cestováním do míst konfliktu. Nemají žádný pocit odpovědnosti a neuvědomují si, že zatěžují své vlády, které v případě nouze za ně musí platit výkupné, případně, že poskytují skupinám nepřátelským vůči jejich národům hodnotné informace a že mohou též ohrozit místní pracovníky v oblasti cestovního ruchu za to, že jsou spojeni u těchto skupin či států nenáviděnými obyvateli Západu?

Podle Carmen Gentileové, reportérky z oblasti konfliktů, jsou mnozí z těchto turistů v Afghánistánu starší lidé, jenž mají zájem o historii a zároveň touží po dobrodružství. „Jsou to lidé, kteří už projeli Mongolsko nebo kráčeli po délce Velké čínské zdi a hledají další velké dobrodružství - dobrodružství, které by jejich přátelé rozhodně nebrali," vysvětluje Gentileová s tím, že tito lidé nakonec pořádné vzrušení nalézají v oblastech stiženým konfliktem.

James Wilcox, spoluzakladatel skupiny Untamed Borders specializované na dobrodružné cesty do nepřístupných oblastí, potvrzuje, že o tento druh zážitkové turistiky je poměrně velký zájem. Afghánistánem každý rok provede asi 60-80 turistů. V rozhovoru pro web Middle East Eye, Wilcox detailněji popsal své zákazníky. 25 až 40% tvoří ženy, věkem od 20 až 80 let. Ačkoliv nemusejí být velmi movití, netrpí nedostatkem. Někteří z těchto turistů jsou jakými sběrateli, kteří chtějí poznat všechny země na světě.

Wilcox vysvětluje, že získává informace od místních neziskových komunit, bezpečnostních organizací a místních, což mu umožňuje minimalizovat risk na „akceptovanou míru.“ Jelikož ale vzhledem k zmatku, co vládne v Sýrii, nemůže tyto informace získat, nepouští se tam, ačkoliv zájem by o destinaci byl.   

Temný turismus

Tento typ extrémního turismu lze zařadit pod širší kategorii tzv. „temného turismu“. Prakticky každá návštěva místa spojeného s katastrofou, neštěstím, válkou, masakrem, vraždami spadá pod tuto kategorii. Už z dob starověkého Řecka a Říma jsou známy případy turistů navěšujících „temná“ místa. Cestoval Pausaniás ve svém klasické cestopisu Cesta po Řecku částečně vyzývá, částečně varuje před návštěvou Maratónu, v němž mají strašit duchové mrtvých. V dnešním století takovými „oblíbenými“ turistickými místy jsou koncentrační či otrocké tábory, havarované jaderné továrny (jako Fukušima či Černobyl), případně brazilské falevy.

Nicholas Wood, bývalý zahraniční zpravodaj New York Times, který založil cestovní kancelář Political Tours zaměřenou  na tento segment cestovního ruchu, poukazuje na to, že dnešní turisté mají mnohem větší možnosti udělat si dovolenou na míru, bez velkých turistických operátorů. Následkem toho někteří turisté chtějí zažít to, čeho se jim od klasických turistických agentur nedostane – a to hledají právě na místech války.

Rozmanité motivy

Někteří z turistů chtějí také zažít na vlastní kůži to, o čem píší média a udělat si o věci vlastní obrázek. Oblíbenou z této perspektivy je např. KLDR. Okolo 5000 lidí ze Západu navštěvuje tuto problematickou zemi každý rok. Režim se zdá uvědomovat sílu temného turismu. Kin Jong Un prý udělat z místa, odkud odpálil jaderné střely, centrum turistického ruchu.

Někteří cestovatelé se však vydávají do konfliktem obtěžkaných míst nejenom z touhy poznat na vlastní kůži, co se zde děje. Martin Parnell např. se rozhodl běhat Maratón v Afghánistánu z sociálně aktivistických důvodů. Inspirovala jej k tomu prý první afghánská žena, která běhala tento maratón. Parnell se rozhodl její rozhodnutí podpořit a motivovat další ženy. Sám se nicméně necítí být odvážný natolik, aby dobrovolně a sám cestoval na nebezpečná místa. Jeho představa dovolená je ve Walesu na chatě.