Nikdy se odsud nedostaneme? Vědci prozradili, co by se stalo s lidmi, kdyby chtěli opustit Zemi

Před stovkami let byla cesta do vesmíru něčím nepředstavitelným. Před desítkami let s se bou každá taková návštěva nesla nepředstavitelná rizika. Dnes má lidstvo už několikátou vesmírnou stanici v řadě a plánuje kolonie na nejbližších planetách. Dalším logickým krokem je tedy objevování nejvzdálenějších končin naší galaxie, to s sebou nese ale jeden zásadní problém.

Spolu s novými technologiemi se lidem otevírají nové možnosti. A jednou z nich je takzvaný vesmírný turismus. Než ale lidé začnou hromadně cestovat do vesmíru, měli by počkat na výsledky studií, které zkoumají vliv pobytu ve vesmíru na lidské tělo. Zatím se totiž zdá, že lidské tělo by dlouhodobý pobyt ve vesmíru nevydrželo.

Vědci zkoumali, jaký efekt měl pobyt ve vesmíru na myši během posledního letu raketoplánu Atlantis v roce 2011. Podle studie, o níž informoval server Science Alert, myši po 13,5 dní dlouhém pobytu ve vesmíru utrpěly poškození jater.

Vědci uvádí, že i krátký pobyt ve vesmíru u myší aktivoval speciální jaterní buňky, které mohou způsobit zjizvení a dlouhodobé poškození jater. Další zkoumání odhalilo, že se v játrech vesmírných myší ukládalo více tuku a jejich hladina retinolu, zvířecí verze vitamínu A, byla nízká. Snížila se také jejich schopnost rozkládat tuky.

Jak server vysvětluje, myši tedy v podstatě trpěly nealkoholickým ztučněním (steatózou) jater a vykazovaly příznaky, které by mohly znamenat rané fáze fibrózy.

Oproti předchozím studiím, které zkoumaly, jaký vliv má kosmické záření na mozek myší, se v tomto případě vědci nedomnívají, že kosmické záření je pachatelem. Za poškozením jater podle nich zřejmě stojí nedostatečná gravitace, která negativním způsobem ovlivňuje metabolismus.

Ačkoliv se pro zjištění přesných dopadů na lidský organismus musí provést další testy a negativní dopady cesty do vesmíru by se mohly kompenzovat technologickými opatřeními, vědci varují, že než přijdou delší cesty do vesmíru jako například lidská mise na Mars, je třeba pečlivě zvážit rizika.

Tyto vědecké teorie ale už nyní lze podložit praxí, i když z odlišné oblasti. Je totiž známo, že kosti a svaly na oběžné dráze řídnou a ubývají, což dokládá i případ Scotta Kellyho, který strávil ve vesmíru necelý rok. Za tu dobu dokonce o pár centimetrů povyrostl. A scéna, při níž jsou astronauti z přistávacích modulů vynášeni, protože nejsou schopni sami skoro vůbec chodit, také není ničím výjimečná.

Pokud se tedy budeme chtít vydat ke vzdálenějším planetám, je potřeba přijít s vesmírnými loděmi, které umožňují vznik umělé gravitace. To není teoreticky nijak složité a s návrhy na například rotační válec si pohrává nejeden autor science fiction. V praxi ale něco takového zatím příliš použitelné není.