Vědci prozkoumali praptáka archeopteryxe. Závěry jsou nečekané

Předchůdci ptáků prý již před 150 miliony let tokali. Neměli sice namlouvací rituály tak propracované jako dnešní ptáci, "ale v nějaké formě je již zřejmě provozovali," konstatoval podle DPA spoluautor studie Oliver Rauhut z Mnichovské univerzity Ludvíka Maxmiliána.

Paleontologové podrobili výzkumu jedenáctou nalezenou fosílii archaeopteryxe, která byla objevena teprve v roce 2011. Zachovalost tohoto exempláře umožnila dosud nejlepší výzkum tělního pokryvu zástupců tohoto rodu.

Bádání ukázalo, že praptákovi rostlo peří po celém těle a že se původně nevyvinulo k létání. Paleontologové ovšem našli také náznaky, že archaeopteryx létat mohl.

"Zvlášť zajímavá jsou postranní pera na ocase, která jsou aerodynamicky tvarována, a mohla hrát tedy důležitou roli při schopnosti létat," doplnil podle DPA další spoluautor článku Christian Foth.

Mediální masáž Jurskými parky a televizními pořady o dinosaurech ve většině z nás vytvořila představu, že i zubatý archeopteryx byl větší, zvláště když se v učebnicích dočteme, že se živil i malými savci. Pravdou je, že na délku měl skoro půl metru, ale jinak to byl střízlík. Nevážil ani tolik, co půlka dnešní slepice. Na jídelníčku měl nejspíš rybí potěr, korýše a bezobratlé. Mluvit u něj o létání je nesmysl a dokonce ani s tím plachtěním to nejspíš nebylo moc slavné, jak vyplynulo z nedávného podrobného zkoumání pozůstatků čínského teropoda kaudipteryxe. Ten v mnohém, co se peří týče, archeopteryxovi jako by z oka vypadl.

Na Archeopteryxe se nám dochovalo jen asi jedenáct artefaktů, některé jsou sporé a představují třeba i jen otisk jednoho pera. Ještě před několika lety jsme si mysleli, že proces mineralizace na nich vše zničil a že z původních tkání se nezachovalo zhola nic. Ne jedna, ale rovnou dvě nedávno vyvinuté metody naše názory v tomto směru rychle mění. Na „dinokuřatech" toho jsme schopni určit čím dál tím více.

Hned na prvním exempláři, které kameníci v litografických vápencích u města Solnhoen v Bavorsku nalezli již v roce 1860, a který je vědeckému světu znám pod přezdívkou „otisk pera", se podařilo zjistit, že na peří se střídala tmavá a světlá místa. Pírko bylo převážně světlé a tmavé bylo jen po okraji. Špičku také mělo černou, informuje osel.cz.