Zabila dva lidi a stala se inspirací pro světový hudební hit. Proč dívka střílela?

O incidentu se pochopitelně hojně psalo a ve své době byl ostře sledovanou kauzou, čas od času se objeví jako připomínka děsivého činu. Bohužel ho také provází snůška výmyslů a polopravd, postupem let bobtnajících a rostoucích - pokusme se tedy nyní o co nejpřesnější připomínku události, která má bohužel v současné době až příliš mnoho ekvivalentů, a to v mnohem větším měřítku.

"Byla taková divná..."

Brenda Spencer se narodila 3. dubna 1962 a její dětství rozhodně nepatřilo mezi ta, která bychom nazvali šťastnými. Její rodiče se po několika letech rozvedli a dívka nadále žila s otcem v San Carlos, předměstí San Diega. Jejich příbytek vypadal spíš jako doupě, Wallace Spencer a jeho dcera měli jedinou matraci, spali na podlaze v obývacím pokoji a dle všeho byla hlava rodiny závislá na alkoholu, protože byt prý byl doslova zaplaven lahvemi, povětšinou prázdnými.

Nepříliš pohledná dívka s rusými vlasy byla známá svými podivnými sklony a především odporem k policii. Dokonce se tvrdilo (ovšem tato zpráva není potvrzena), že jednou na policistu zkusila vystřelit a mezi spolužáky rozhlašovala, že jednou udělá něco tak velkého, že se dostane do televize.Ve škole byla brána jako slabší žačka, která nejevila příliš velký zájem o výuku. Dokonce prý několikrát při vyučování usnula, nijak se do života třídy nezapojovala.

Předzvěst

V roce 1978 měřila pouhých 157 cm a její chování se zhoršovalo. Začala chodit za školu, podle učitelů občas měla sebevražedné sklony. Během léta toho roku byla několikrát přistižena, jak loví ptáky na pozemcích sousedících s jejich domem, byla vyšetřována pro drobné krádeže. Byla rovněž krátce uvězněna, protože se vloupala do budovy školy a střílela z jejich oken. 

Proto bylo nařízeno psychiatrické vyšetření, které v prosinci 1978 konstatovalo, že by Brenda měla být z důvodů přetrvávajíc deprese přijata do psychiatrické léčebny, ale otec k tomu nedal povolení. Naopak ještě nadcházející tragédii pomohl. Spolužáci vzpomínali, že jediná věc, která Brendu bavila, bylo fotografování, dokonce získala první cenu v soutěži Humane Society. Wallace Spencer jí však k vánocům 1978 nadělil dar dle své povahy - sám měl zálibu ve zbraních, takže jeho dcera dostala pod stromeček polautomatickou pušku Ruger 10/22 s teleskopickým zaměřovačem a pěti sty náboji. "Chtěla jsem rádio, on mi koupil pušku," konstatovala Brenda později.

Tragédie ve School Grover Cleveland

Bylo pondělí 29. ledna 1979, když Brenda z oken svého domu naproti základní školy Grover Cleveland začala pálit na děti, které se sešly před vchodem na dopolední vyučování. Když třiapadesátiletý ředitel Burton Wrag zaslechl střelbu, pokusil se otevřít hlavní vchod, ale dívka ho prakticky ihned zastřelila. Další obětí se stal šestapadesátiletý školník Mike Suchar, který se snažil jednoho z žáku odtáhnout do bezpečí.

Byla vyrozuměna policie a první muž zákona, který na místo dorazil, byl těžce zranění střelou do krku. Když Brenda vypálila tři desítky nábojů, opevnila se v bytě a nereagovala na výzvy policie. Když se s ní pokoušeli hovořit policejní vyjednávači, tropila si z nich posměšky a říkala jim, že pokud i nadále ze sebe budou dělat tak snadné cíle, bez váhání je odstřelí.

Během obléhání Brendě zavolal redaktor deníku The San Diego Union-Tribune Steve Wiegand, který se doslechl o událostech před školou. K jeho úžasu Brenda telefon zvedla a během krátkého rozhovoru mu sdělila na otázku, co jí vedlo k činu, slavnou větu: "Nemám ráda pondělky. Jsou pro každého otravné, tak jsem to chtěla trochu rozsvítit!" Po sedmi hodinách se dívka vzdala policii. Byla prý přesvědčena, že ji policisté zastřelí.

Proč se to stalo?

Jednání teenagerky se kromě mediálního zájmu stalo středem pozornosti i odborníků. Hned po jejím vzetí do vazby se objevilo několik indicií, které ovšem záhy zahynuly na úbytě. Brenda například tvrdila, že svůj čin spáchala pod vlivem drog a alkoholu, což prostředí bytu naznačovalo, ale toxická zkouška bezprostředně po uvěznění přítomnost těchto látek vyloučila. 

Hovořilo se také o možném sexuálním zneužívání dívky ze strany otce, což by potvrzovalo i rozhodnutí Wallace Spencera nedovolit umístit svou dceru do ústavu pro duševně choré, protože při první podrobnější prohlídce by se na to přišlo. Brenda se k této otázce nevyjádřila až do roku 2001, kdy podobné obvinění označila za čirou spekulaci a výmysl. Sama o sobě prohlašovala, že "... od narození byla vyvolena k homosexuálnímu životu...", i když nebyl znám jediný případ, že by měla nějakou důvěrnou přítelkyni.

Co však bylo potvrzeno, to bylo zranění mozkového laloku, k němuž došlo v blíže neurčené době před incidentem. Podle výpovědí a dalších náznaků došli soudní lékaři k názoru, že příčinou byl pád z kola, o němž se Brenda údajně doma vůbec nezmínila. Proto byla později ve vězení léčena kvůli depresím a rostoucí epilepsii.

Na svobodu to nevypadá

Pachatelka byla souzena jako dospělá za dvojnásobnou vraždu a pokus o vraždu v deseti případech. Soud jí vyměřil doživotní trest s možností požádat o podmínečné propuštění nejdříve po 25 letech. Brenda putovala do ženské věznice Chino (Kalifornie), kde tráví čas dodnes. V roce 1993 sice proběhlo slyšení ohledně možného propuštění, ale Brendino chování ve vězení vedlo k dalšímu prodloužení trestu. Jedna z později propuštěných žen uvedla, že Brenda rozhodně trpěla psychotickým chováním, prakticky vylučujícím propuštění. V roce 2001 si dokonce žena vydrásala do kůže na rukou slova "odvaha" a "hrdost", ovšem ona sama prohlásila, že jde o runové znaky znamenající "nepromíjející" a "sama". Poslední pokus o podmínečné propuštění byl zamítnut v roce 2009 s tím, že další žádost může podat po deseti letech.

Co inspirovalo Boba Geldofa

V prvních měsících 1979 trávila irská skupina Boomtown Rats turné v USA a tady se její frontman, zpěvák a skladatel Bob Geldof dozvěděl prostřednictvím při pobytu na Georgia State University. Podle jeho slov začal dálnopis vyťukávat zprávu o krveprolití a Geldof cestou do hotelu napsal první verš. Věta "Řekni mi proč?" prý byla inspirována titulky v novinách, které se obracely k pachatelce slovy: "Řekni proč jsi to udělala?"

Sám Geldof vždy tvrdil, že ho zaujala hlavně ona věta "Nemám ráda pondělky", píseň mající původně rytmus reggae nebyla pokusem něco vytěžit z tragédie. Navíc ještě během turné měla velký ohlas, takže ji Geldof místo původní B strany na singlu umístil na "áčko". Ve Velké Británii se I Don't Like Mondays vyšplhalo v červenci na první příčku a setrvalo tam čtyři týdny - v roce 1979 to byl šestý nejúspěšnější singl na Ostrovech.

Zajímavé je, že z tehdy šestičlenné skupiny písničku nahráli kromě Geldofa jen další dva členové - hráč na klávesové nástroje Johnnie Fingers a bubeník Simon Crowe. Smyčcovou pasáž složil Fiarcha Trench. Skladba byla prvním a pohříchu jediným hitem skupiny, která se v roce 1986 rozpadla. Comeback pak v téměř původním složení absolvovala v roce 2013 a příležitostně vystupuje dodnes.

Ačkoliv Geldof použil pouze Brendinu proslulou větu a jinak text neobsahuje žádné konkrétní jméno, místo ba ani přesný popis incidentu, oba rodiče Brendy se pokoušeli dosáhnout zákazu vysílání skladby v USA a ačkoliv neuspěli, některé státy, pochopitelně včetně San Diega, uvedení v rozhlasových stanicích omezovaly. I proto byla písnička v žebříčku Billboard Hot 100 nejvýše na 73. místě. Boomtown Rats ke skladbě natočili i klip, který je považován za jeden z prvních spojených s nějakým příběhem. Mezi posluchači není píseň hodnocena jako oslavování činu Brendy Spencer, spíš jako negativní pohled na svět násilí.

Bob Geldof později proslul jako organizátor akcí Band Aid (1984), kdy s 36 britskými umělci natočili skladbu Do They Know It's Christmas, jejíž výtěžek byl věnován hladovějící Africe. Na dvojkoncertu Live Aid (1985) zazpívali Boomtown Rats I Don't Like Mondays před natěšeným publikem i královskou rodinou a Geldof po verši "And school's out so early and soon we'll be learning and the lesson today is how to die" (Škola brzo skončí a my se budeme učit - dnešní lekcí je, jak umřít) zvedl levou ruku zaťatou v pěst a na dvacet vteřin ztichl. Toto gesto bylo poté různě vysvětlováno, Geldof ho označil jako úctu k Afričanům a symbol pomoci. Podobně se zachoval o 20 let později při akci nazvané Live 8.