Proč vlastně zíváme?

Reportér serveru BBC ve svém článku píše: „Zrovna když jsem uprostřed rozhovoru s Robertem Provinem, zmocní se mě nutkání zívnout si. Čím více se ten pocit snažím potlačit, tím je silnější, až se nakonec dostanu do fáze, kdy nemůžu myslet na nic jiného. Jak bych to proboha mohl zastavit?"

„Provine mi ale řekne, že je to v pořádku, že se mu podobné věci stávají často", pokračuje reportér. Když přednáší, zívá prý dokonce více než polovina jeho třídy. Vzhledem k tomu, že ale přednáší právě o věcech jako je zívání, škytání a výbuchy smíchu, nevadí mu to."

Provine říká: „Až 50 % lidí, kteří si všimnou, že někdo zívá, zívne také. Je to dokonce tak nakažlivé, že si můžete zívnout jenom kvůli tomu, že zrovna čtete o tom, že někdo zívá. " Právě z tohoto důvodu se vědci domnívají, že zívání může být pozůstatkem nějaké primitivní lidské řeči. Pokud ano, jakou informaci ale zívání přenáší?

Jednou z možností je pokus o synchronizaci biologických hodin všech zúčastněných, protože lidé většinou zívají, když jsou unavení. Je to podle nich způsob, jakým se synchronizuje chování lidí v určité skupině – například tak, že jdou všichni spát ve stejný čas.

Lidé však často zívají i ve stresových situacích – jako to dělají například olympičtí sportovci. Provine si právě proto myslí, že zívání má daleko jednodušší účel – přimět člověka, aby se soustředil, a to ať už když je unavený, nebo když přemýšlí nad něčím jiným, než co právě dělá.

Zajímavým faktem je i to, že zívání stejně jako například sex končí uspokojivým vyvrcholením – i když samozřejmě v nižší míře. Když si zívneme, cítíme se příjemně – a proto podvědomě nechceme, aby naše zívání cokoliv přerušilo.