Paranoia se šíří Francií, lidé se bojí terorismu

Francie si minulý měsíc připomněla dvouleté výročí od jedny z nejhorších teroristických útoků v historii. V roce 2015 v sérii útoků na bary, společenské haly a sportovní stadiony zemřelo na 130 lidí. Od té doby je možné mnohem častěji vídat policisty v ulicích, lidé se však bezpečněji necítí. Naopak mají mnozí pocit, že vláda problém dostatečně neřeší.

Paříž žije v ulicích, kavárnách a má bohatý společenský život. Po útocích lidé drží období smutku, téměř okamžitě se však vrátí zpátky do ulic. Tohle je duch Paříže, který přitahuje miliony turistů ročně. Přesto je teď znát, že se něco od útoků změnilo. Město už není tolik lehkovážné a úsměv se pomalu z ulic vytrácí.

"Když jdu do kina, zbytečně se nezdržuji u vchodu, když jsem v restauraci, nechci sedět zády k oknu," svěřil se devětatřicetiletý rodilý Pařížan Aurore Humez, který tvrdí, že být v neustálém strachu je strašně. Není ovšem sám a psychologové bijí na poplach, že mezi Francouzi se šíří úzkost a strach je už každodenní realitou obyvatelstva, i když navenek se snaží předstírat, že je vše v pořádku.

Paříž nyní hlídá na 7000 policistů každý den, ti mají běžně neprůstřelné vesty a viditelně nosí zbraně. Lidé si zvykli na přísnější kontroly před koncerty nebo betonové zátarasy před školami a nákupními centry, které mají znemožnit útok v davu pomocí dodávek. Turisté si musí zvykat i na kontroly tašek, pokud chtějí vstoupit na ikonická místa, jako je Eiffellova věž nebo muzea.

Americký pár ve středních letech, Jeff a Lauren Stieritzovi navštívili Paříž poprvé před sedmi lety. Atmosféru města si zamilovali, proto se letos vrátili. Přesto přiznávají, že hrozba terorismu je s nimi stále přítomná, nedokáží vytěsnit obavy z hlavy. Taky se jim nelíbí zvýšený počet ozbrojených složek, nejsou prý na Blízkém východě.

Pro mnoho Pařížanů je to malá změna v myšlení, která má však dalekosáhlé důsledky. Například cesta metrem se pro mnohé mění v peklo, neustále se obávají bomb. Do toho rozhlas neustále nabádá cestující, aby byli v pozoru a nahlásili jakékoliv podezřelé opuštěné předměty. Šestapadesátiletý Stephan se přiznal, že často ve vlaku sleduje ostatní pasažéry a zkouší vytipovat jejich původ. Podle vlastní slov se za svoje chování stydí, protože to zavání rasismem, nedokáže se však uklidnit, dokud to neudělá.

Většina oslovených Pařížanů se přesto snaží pokračovat se svým běžným životem. "Samozřejmě mám strach, ale nechci, aby mě to omezovalo," řekla jednatřicetiletá Vivien Chazelle. Ta se prý snažila chovat jako nic, až nakonec neměla pocit, že by žila v nějak nebezpečnějším městě. Těžké probuzení do reality jí však čekalo, když její dlouholetí přátele zrušili plánovanou návštěvu s přespáním.