Lidožraví žraloci mají v oceánech svá oblíbená místa

Jedno z takových míst je ve východním Pacifiku mezi pobřežím Mexika a Havajskými ostrovy, kterému vědci říkají "Kavárna bílého žraloka". Další dvě taková místa, kde se žraloci bílí "schází", jsou u pobřeží Jižní Afriky a ve vodách mezi Austrálií a Novým Zélandem.

Pomocí elektronických čipů a satelitní navigace vědci více než osm let sledovali stovku žraloků a jejich cesty oceánem. K jejich překvapení zjistili, že žraloci bílí (Carcharodon carcharias) nejen že migrují stejnými cestami, ale že dodržují i "jízdní řád".

Mezi srpnem a prosincem žraloci bílí s oblibou loví tuleně a lachtany v pobřežních vodách Kalifornie. V lednu se pak žraloci vydávají na 4000 kilometrů dlouhou cestu na západ Tichým oceánem až k Havajským ostrovům, kde se ve velkém množství objevují mezi dubnem a červencem.

Studie amerických vědců, publikovaná v britském časopise Proceedings of Royal Society B, tak přináší nové znalosti o životě jednoho z nejobávanějších tvorů planety.

Ze 440 známých druhů žraloků jsou jen čtyři obecně považovány za skutečně nebezpečné člověku a žralok bílý lidožravý, který dorůstá délky až šest metrů a hmotnosti tři tuny, patří mezi ně. Možná i právě proto patří žralok bílý mezi 30 procent oceánských druhů žraloků, kteří jsou ohroženi vyhubením.

Hlavním viníkem úbytku žraloků je intenzivní rybolov. Žraloci jsou cenění pro jejich maso a v Asii zvláště pro jejich ploutve. Navíc jsou žraloci jakýmsi "vedlejším efektem" lovu tuňáků a mečounů, kdy se chytají na návnady určené komerčním druhům ryb.

Většině druhů žraloků navíc trvá mnoho let, než dosáhnou dospělosti, a navíc mají relativně málo mláďat. Vedle žraloka bílého a kladivouna patří mezi ohrožené druhy žraloků i liškoun velkooký, žralok veliký nebo oceánské druhy žraloků bělocípých.