Hollande chce jít do války v Sýrii, Francouzi ho poslali k čertu

Francouzský prezident François Hollande v pátečním telefonickém rozhovoru se svým americkým protějškem Barackem Obamou zdůraznil, že Francie je pevně odhodlána reagovat na útok, který podle obou zemí bezpochyby provedl Asadův režim.

Dnes zveřejněný průzkum ukázal, že s francouzskou účastí nesouhlasí 64 procent Francouzů. Většina reprezentovaná 54 procenty respondentů průzkumu pak nevěří, že prezident Hollande akci francouzské armádě nařídí. Celkem 35 procent lidí pak dalo najevo obavy, že případný zásah může uvrhnout celý blízkovýchodní region do konfliktu.

Největší počet obyvatel Sýrie (74 %) tvoří sunnité. Z nichž se také rekrutuje drtivá část povstalců, včetně Syrské osvobozenecké armády (FSA). Druhou nejsilnější skupinou jsou Alávité (14 %), jenž tvoří jakousi odnož šíitského islámu. Na třetí příčce jsou s 10 % křesťané, následují s 9 % Kurdové. Menší skupiny pak tvoří sekty drúzové (3 %) a ismailité (3 %). V Sýrii žijí i malé komunity Židů.

Režim Bašára Assáda, vládní a vojenské špičky se hlásí právě k šíitským Alávitům. Není tedy divu, že Syrský vládní režim, přímo vojenský, podporuje šíitský Írán a rovněž šíitský Hizballáh. Oba aktéři v minulosti používali syrské území ke svým vojenským aktivitám a nemíní tuto výhodu nyní ztratit.

„Sektářsky" je rozdělena i náklonnost ostatních muslimských zemí. Syrský režim podporují šíitské státy, kromě Íránu to je především Irák a Libanon (Hizballáh). Naproti tomu sunitské povstalce podporují sunitské země Turecko, Saudská Arábie nebo Egypt.

Existuje důvodné podezření, že žádné muslimské zemi nejde o blaho Syřanů, ale o zastavení vlivu ideového protivníka a o posílení svého mocenského vlivu. Írán především využívá Sýrii jako svou základnu pro vyzbrojování Hizballáhu a jako základnu pro možný útok na Izrael, píšou armadninoviny.cz.

Naproti tomu Saudská Arábie, Jordánsko a Katar finančně a pomocí vojenské techniky přímo podporují sunitské povstalce. Turecko se zase otevřeně nepřátelsky staví k syrskému režimu a vyhrožuje mu vojenskou intervencí. V případě Turecka je to o to pikantnější, že do „muslimského boje o moc" vtahuje i Severoatlantickou alianci.