ANALÝZA | Nikdo je už nikdy neuvidí. Systematická likvidace z rukou Asadova režimu zabila desítky tisíc lidí

Režim někdejšího syrského prezidenta Bašára Asada, jenž byl dlouhodobě obviňován z rozsáhlého a systematického porušování lidských práv, během více než třináct let trvajícího občanského konfliktu nechal zabít desítky tisíc lidí. Tato brutalita vedla ke vzniku mnoha míst po celé Sýrii, která dnes slouží jako masové hroby, z nichž jsou postupně exhumována těla osob označovaných za odpůrce režimu. 

Americký deník The New York Times lokalizoval pomocí satelitních snímků rozsáhlé masové hroby v oblasti al-Qutayfah a Najha u Damašku. Jde o desítky metrů dlouhé a hluboké zákopy, do nichž byly naváženy stovky mrtvých těl – často obětí mučení, poprav nebo neléčených zranění. Mnohá z těchto těl byla pohřbívána ještě v posledních dnech před kolapsem Asadova režimu.

Na základě dostupných svědectví a informací od osoby, jež byla pověřena ostrahou těchto míst, lze dovodit, že do těchto masových hrobů byla těla ukládána ještě v posledních dnech před bezprostředním kolapsem Asadovy vlády koncem loňského roku. Tato svědecká výpověď poskytuje klíčový vhled do metod, jakými režim systematicky likvidoval své odpůrce a následně se snažil zahladit stopy po svých zločinech.

NY Times prostřednictvím detailních map, satelitních záběrů a svědectví lokalizuje několik masových hrobů v okolí Damašku, zejména na pohřebišti Najha a v oblasti alQutayfah. Jde o rozsáhlé jamy – deset až dvacet metrů dlouhé, čtyři metry hluboké – které měly sloužit k ukládání stovek těl režimem zavražděných osob.

Způsob, jakým syrský režim tyto masakry prováděl, připomíná z hlediska organizace a techniky chladnokrevně fungující státní aparát smrti. V detenčních zařízeních, jako je nechvalně proslulá věznice Sajdnája nebo letecká základna Mezze v Damašku, se postupně rozvinul systém, který připomínal průmyslovou likvidaci oponentů. 

Zadržení civilisté, často bez obvinění či po fingovaném procesu trvajícím jen několik minut, byli podrobováni brutálním výslechům, během nichž byli systematicky mučeni, a následně popravováni. V některých případech byli oběšeni v rámci hromadných poprav, jindy se jednalo o střelbu nebo usmrcení jinými prostředky.

Organizace těchto vražd byla propracovaná do nejmenšího detailu. Podle svědectví bývalých dozorců, jako byl například Ahmad al-Nafih, byla těla usmrcených evidována čísly a administrativně zpracována. V některých věznicích fungovaly tzv. „solné místnosti“, kde byla těla posypána solí, aby se oddálil proces rozkladu a umožnil se pozdější převoz. Konečná fáze operace spočívala v tajném transportu ostatků. Záznamy ukazují, že chladírenské vozy, často určené k přepravě potravin, byly využívány k převozu mrtvých z věznic k masovým hrobům – někdy několikrát týdně.

Hroby samotné byly pečlivě lokalizovány mimo dosah veřejnosti, často v oblastech kontrolovaných vojenskými jednotkami a s omezeným civilním přístupem. Největší z nich se nachází v oblasti al-Qutayfah severovýchodně od Damašku. Podle odhadů může tato lokalita ukrývat desetitisíce těl. 

Satelitní analýzy ukazují, že v letech 2014 až 2019 se pohřebiště rozšířilo na dvojnásobek své původní plochy a bylo rozděleno do segmentů, do nichž se těla ukládala systematicky, často za pomoci těžké techniky. Zákopy dosahovaly délky až 120 metrů a byly překryty hlínou bez jakéhokoliv označení. Svědci uvádějí, že při zahlazování stop byly používány buldozery, které těla rovnoměrně rozprostřely a přitlačily, čímž došlo nejen ke zvýšení kapacity jam, ale také k destrukci identifikačních znaků.

Každá smrt byla oficiálně evidována, ačkoli příčina úmrtí byla zpravidla smyšlená – „srdeční zástava“ nebo „respirační selhání“ patřily k nejčastějším formulacím. Rodiny obětí se často o smrti svých blízkých dozvídaly až s mnohaměsíčním zpožděním a nebylo jim umožněno získat těla k pohřbu. V některých případech jim byly předány pouze úmrtní listy – mnohdy až poté, co zaplatily úplatek.

Hrůznou podkapitolou této politiky bylo využití vojenských nemocnic jako mezičlánku mezi mučením a smrtí. Fotografie, které v roce 2014 zveřejnil přeběhlík známý pod krycím jménem Caesar, ukazují stovky těl s viditelnými známkami mučení, popáleninami, vykleštěním a zlomeninami. Každé tělo bylo očíslováno a fotografováno, což nasvědčuje tomu, že režim nejenže tyto praktiky systematicky prováděl, ale zároveň je i evidoval a archivoval.

Nejednalo se přitom pouze o izolované incidenty. Svědectví z různých částí země – od Aleppa přes Homs až po jižní oblast Dará – ukazují na totéž schéma: svévolné zadržení, mučení, poprava, tajné pohřbení. 

Například ve městě Tadamon bylo v roce 2013 zdokumentováno, jak příslušníci bezpečnostních složek vedli civilisty k předem připravené jámě, kde je po skupinách popravovali střelbou do hlavy a následně zapálili jejich těla. V tomto jediném incidentu mohlo být zavražděno až 500 osob.

Role armády, především elitních jednotek loajálních prezidentovi, byla v této infrastruktuře klíčová. Transporty mrtvých zajišťovala vojenská logistika, bezpečnostní služby jako vojenská a letecká rozvědka organizovaly zatýkání a výslechy, a příslušníci vládních milicí se účastnili přímo poprav a pohřbívání. Celý tento systém fungoval na základě nepsaného souhlasu z nejvyšších míst.

Teprve po kolapsu režimu na konci roku 2024 se začínají odkrývat skutečné rozměry tohoto státem řízeného zločinu. Exhumace masových hrobů, svědectví bývalých strážců a satelitní snímky poskytují důkazní materiál, který může posloužit mezinárodním vyšetřovatelům. Zůstává však otázkou, zda se někdy podaří pohnat hlavní viníky před spravedlnost – a zda bude syrská společnost schopna se s touto temnou kapitolou své historie vyrovnat.

Továrna na smrt

Věznice Saydnaya, oficiálně označovaná jako „první vojenská věznice“, se během více než deseti let proměnila v symbol státem řízeného násilí, které nemá v moderních dějinách Sýrie obdoby. Izolovaný komplex severně od Damašku, obehnaný ostnatým drátem, se stal místem systematického mučení, poprav a mizení tisíců lidí. Až do samotného pádu režimu zůstával rozsah těchto zločinů veřejnosti skrytý. O činnosti věznice informoval americký list Wall Street Journal.

Každý měsíc, obvykle kolem půlnoci, se v Saydnaye opakoval stejný rituál. Stráže volaly jména vězňů, nasazovaly jim oprátky a následně odkopávaly stoly pod jejich nohama. Zvuk padajících těl a sípavého dušení se rozléhal betonovými zdmi jako mechanický doprovod státem organizovaného popravčího provozu. V březnu 2023 však podle svědků došlo k dramatickému zrychlení – během tří nocí bylo oběšeno až šest set lidí.

Tato vlna poprav přišla v době, kdy syrský prezident intenzivně usiloval o návrat Sýrie na mezinárodní scénu. Zatímco probíhala diplomatická jednání o opětovném přijetí do Arabské ligy, režim zároveň urychlil likvidaci zadržovaných osob. Později téhož roku skutečně zrušil vojenský polní soud, který posílal stovky vězňů do Saydnaye, a formálně zmírnil některé tresty smrti. Podle expertů šlo o taktické rozhodnutí – uzavřít brutální kapitolu ještě před otevřením nových mezinárodních kanálů.

Po prosincovém převratu, který vedl ke kolapsu režimu, vstoupily opoziční jednotky do Saydnaye. Zpřístupněné dokumenty – záznamy o převodech, soudní spisy, seznamy popravených a falešné úmrtní listy – ukázaly, že zabíjení bylo důsledně řízeno a evidováno. Na chodu věznice, postavené ještě za Háfize Asada a převzaté jeho synem, se podílel komplexní bezpečnostní aparát, který fungoval s precizní přesností.

Oběťmi se stávali vojáci, kteří odmítli rozkazy, civilní aktivisté, ale i lidé, kteří byli pouze v kontaktu s oponenty režimu. Zadržení byli vystavováni sadistickým metodám – bití železnými tyčemi, hladovění, úmyslnému šíření infekcí. Byli drženi v temných celách, zamořených parazity, a nesměli se dívat strážím do očí. Výpovědi přeživších popisují prostředí plné výkřiků a úzkosti, kde smrt přicházela velice pomalu.

Mezi těmi, kdo po pádu režimu veřejně promluvili, je i Mohammed Abdel Rahman Ibrahim. Bývalý učitel matematiky v roce 2013 dezertoval z armády. V roce 2018 uvěřil nabídce amnestie, domluvené údajně pod záštitou Ruska, a dobrovolně se přihlásil úřadům. Namísto propuštění však skončil v Saydnaye, kde strávil pět let bez jakéhokoli soudu. 

Podobné osudy zažili i další. Ali Ahmed Al-Zuwara byl zatčen za vyhýbání se vojenské službě, Othman Mohammed Al-Halbouni za účast na protivládních protestech. Oba strávili roky v izolaci, aniž by jejich rodiny věděly, zda ještě žijí.

V Saydnaye se neumíralo jen u šibenice. Tisíce lidí podle dostupných svědectví zemřely v důsledku podmínek, které lze označit za nelidské: hladu, nemocí, nedostupnosti zdravotní péče. Organizace Syrian Network for Human Rights odhaduje, že režim násilně zmizel více než 160 tisíc Syřanů. Mnohé rodiny dodnes netuší, co se s jejich blízkými stalo – nemají hrob, nemají tělo, nemají jistotu.

Vynutili přiznání k čemukoliv

Již v roce 2019 se začala postupně potvrzovat nejhorší podezření ohledně krutosti, s níž Asadův režim zacházel s jednotlivci, kteří se vůči jeho autoritě postavili. Jedním z těch, kteří přežili brutální zacházení ze strany syrských bezpečnostních složek, je i Muhannad Ghabbash, student práv pocházející z Aleppa. 

Ten se stal terčem represí kvůli své účasti na organizaci pokojných protivládních protestních shromáždění. Během výslechů ho agenti syrských bezpečnostních služeb vystavili extrémnímu fyzickému a psychickému násilí: byl pověšen za zápěstí, surově bit do krve, mučen elektrickým proudem a ponižován natolik, že mu do úst vkládali střelnou zbraň.

Ačkoliv Ghabbash pod nátlakem přiznal svůj skutečný „přečin“, tedy organizování nenásilných demonstrací, výslechy a mučení neustávaly. Tato nelidská forma zacházení pokračovala dalších dvanáct dní, dokud nebyl donucen podepsat vynucené a zcela smyšlené doznání, podle něhož měl plánovat bombový útok. Ghabbashův příběh je jen jedním z mnoha, které ilustrují míru brutality, s jakou režim likvidoval jakýkoli náznak občanského odporu.

Tím však hrůzný a otřesný příběh Muhannada Ghabbashe zdaleka nekončí. Poté, co byl po dlouhých dnech mučení převezen do nechvalně proslulé a přeplněné věznice nacházející se v areálu vojenské letecké základny Mezze v syrském hlavním městě Damašku, stal se obětí další vlny nelidského a systematického zacházení ze strany vězeňské stráže. Podle jeho vlastního svědectví byli vězni – včetně něj samotného – během chladných nocí doslova přivazováni nebo zavěšováni na oplocení, načež na ně dozorci vylévali studenou vodu.

Obzvláště brutálním způsobem se choval jeden z důstojníků, který si podle Ghabbashe nechával říkat příznačně „Hitler“. Tento muž údajně pravidelně nutil zadržené, aby předváděli různé zvířecí role – konkrétně se měli chovat jako psi, osli či kočky. Ti, kteří podle jeho názoru nezvládli „správně“ štěkat, hýkat či mňoukat, byli následně surově biti. Tato sadistická forma ponižování jasně ukazuje na míru svévole, s níž příslušníci represivního aparátu jednali se zadrženými osobami, a na naprosté popření lidské důstojnosti.

Ghabbash se rovněž stal svědkem události, která se odehrála ve vojenské nemocnici. Tamní sestra opakovaně fyzicky napadala muže, jenž přišel o končetinu, a který ji úpěnlivě prosil o podání léků proti bolesti. Namísto pomoci čelil bezcitnému násilí i v okamžicích, kdy byl naprosto bezbranný.

V jiném detenčním zařízení, kam byl Ghabbash následně převezen, zaznamenal další otřesné skutečnosti. Během jediného měsíce zde podle jeho svědectví zemřelo devatenáct spoluvězňů. Příčinami jejich úmrtí byly jednak neléčené choroby, jednak pokračující mučení a v neposlední řadě i chronické zanedbávání zdravotní péče a základních lidských potřeb.