Rusko usvědčeno? Separatista přišel se šokující zpovědí

Artur Gasparyan (24) byl v květnu najat ruskou armádou v Moskvě poté, co na jednom internetovém fóru vyjádřil svůj názor o požáru budovy odborů v Odeše, při kterém zahynulo 42 proruských separatistů. Za ním a dalšími devíti muži přišel voják slovanského původu oblečený v civilním oblečení a vyptával se ho, zdali umí zacházet se zbraněmi.

Artur vzpomíná na to, co jim muž řekl: „Varoval nás, že nás pošlou do východní Ukrajiny, do města jménem Slovyansk. Řekl, že nás čeká jistá smrt a upozornil nás, že za drancování se vojáci na místě popravují. Věděl jsem, že mluví pravdu – v Ukrajině jsem už několikrát byl. Dva muži po jeho proslovu okamžitě odešli."

Muž budoucím vojákům neslíbil peníze ani žádnou jinou odměnu. Řekl jim, že pokud budou s prací souhlasit, dostanou pouze jídlo, oblečení a zbraně – a že pokud zemřou, odvezou jejich těla do Rostova na Donu, kde si je budou moci převzít jejich blízcí. Poté dodal, že aby mohli nabízenou pozici dostat, musí zrušit všechny své internetové účty a smazat veškeré osobní informace, které kdy poskytli na sociálních sítích.

Poté, co Artur neznámému muži vše odsouhlasil, byl převezen do kempu poblíž Rostova. Nevěděl, kde přesně je – dobrovolníkům nebylo dovoleno vlastnit mapy. V kempu Artur zůstal asi dva týdny. Podstoupil tvrdý výcvik bez možnosti odpočinku, jehož náplní bylo i naučit se různé signály pomocí gestikulace, aby vojáci mohli komunikovat bez vydání jediné hlásky.

Artur říká: „Neznal jsem jména instruktorů ani mužů, kteří tam byli se mnou – pouze přezdívky. Ani teď nevím, jak se jmenovala většina z těch mužů, co kolem mě v tom šíleném pekle umírali."

Nově vycvičení vojáci překročili ukrajinskou hranici 24. května a Artur byl povýšen na velitele jednotky, která měla pracovat s kulomety. Za hranicemi se vojáci setkali s představiteli samozvané republiky Doněčk a poté byli ubytováni v kasárnách.

V noci o den později se rozezněl poplach. Arturova skupina byla naložena do civilních autobusů a odvezena na letiště, které separatisté později obsadili. Nováčkům bylo sděleno, že půjde o jednoduchou akci, při které možná ani nebude potřeba používat zbraně. Ukázalo se však, že opak byl pravdou. Začalo se střílet těžkých zbraní a z Arturovy skupiny byl Artur jediný, kdo útok přežil.

V polovině akce dostali přeživší vojáci rozkaz nasednout do aut a střílet na všechno, co se pohne. Artur nastoupit nechtěl, jeho velitel mu ale řekl, že když nenastoupí, tak ho zastřelí. Artur proto nakonec poslechl.

Komentář v původním znění si můžete přečíst zde.

Autem vojáci přejeli asi pět kilometrů, celou dobu byli nuceni střílet všude kolem sebe. Poté do kabiny řidiče přiletěl granát a vojáci tedy museli vůz opustit. Artur popadl zraněného muže, kterého si po vystoupení z auta všimnul, a utíkal s ním pryč.

Artur muže dokázal donést do bezpečí. Zdravotníkům pak řekl, kde byla auta nucena zastavit, a ti se vydali zachránit přeživší. Bylo to celé jeden velký zmatek, vzpomíná Artur: „V televizi říkali něco o tom, že milice převážela neozbrojené zraněné muže pod znamením Červeného kříže a že na ně zaútočily ukrajinské jednotky. Já si ale nejsem jistý, mám podezření, že na nás střílely naše vlastní jednotky."

„Nevěděli jsme, co máme dělat", říká Artur. „Rozhodli jsme se v noci utéct a vrátit se zpátky do Ruska. Našli jsme nějaké civilní oblečení, do kterého jsme se převlékli, vzali jsme si nějaké zásoby a opustili jsme svojí jednotku. Jeden řidič říkal, že má za Doněčkem strýce, tak se nás tam šest vydalo. Strávili jsme tam noc, ráno nás ale probudily výkřiky. Zjistili jsme, že za námi poslali jednotku."

„Nevím, jak nás našli – možná nás někdo zradil. Nechali jsme tak všechno, co jsme měli, a utekli jsme. Neměli jsme žádné peníze ani dokumenty. Potom jsme ale přišli do nějakého města a na kontrolním stanovišti jsme řekli, co se nám stalo. Odvezli nás do Horlivky k veliteli, kterému říkali Ďábel. Tam jsme potom strávili dva týdny, protože jsme nevěděli, jak se odtamtud dostat pryč."

„Zúčastnili jsme se několika dalších operací – byly lépe organizované, než náš první zásah. Ďábel byl fajn chlap, řekl nám, že nás neudá, a že kdo chce dál bojovat, tak může, ale nemusí. Já se rozhodl vrátit."

„Ďábel dodržel své slovo. Poděkoval nám, dal nám na cestu peníze a poslal nás domů. Poté, co jsme přejeli hranici, nás odvezli do Rostova – skončili jsme tedy v té samé stanici, ve které nás cvičili. Dali nám zpět naše věci a poslali nás domů."

Na otázku, proč bojoval a byl ochoten zemřít za cizí zemi, Artur odpověděl: „Nepovažuji Rusko za cizí zemi, smýšlím stejně, jako jeho občané. Můj děda bojoval za Sovětský svaz a já za něj proto bojuju také."