Janukovyč se Putina bál. Každý akt ruské agrese vede k hlubší integraci Ukrajiny do EU, ukázal krvavý Euromajdan

Protesty probíhaly od listopadu 2013 a původně byly mírné. Vše rozpoutalo rozhodnutí ukrajinského prezidenta Janukovyče nepodepsat Asociační dohodu s Evropskou unií. Bod zlomu nastal až v úterý 18. února 2014, tedy přesně před deseti lety. Janukovyč na popud ruského prezidenta Vladimira Putina proti protestujícím vyslal ozbrojené síly. Kreml snahy demonstrantů o svržení prezidenta označil za „fašistický převrat“.

Jak ale potvrzuje například britský deník Guardian, účastníci byli především otráveni Janukovyčem a zapojily se všechny vrstvy ukrajinské společnosti. Kdo se mezi protestujícími našel? Byli to liberálové, socialisté, křesťané, ateisté, dělníci, IT pracovníci a vedle všech těchto ohromně početných společenských vrstev také řádově méně početní ukrajinští nacionalisté.

Protesty až do řečeného 18. února probíhaly poměrně poklidně, násilných protestů s obětmi na životech do toho dne bylo pouze málo. Toho dne vtrhla pořádková policie do hlavního protivládního tábora v centru Kyjeva. Demonstranti schytávali rány obušky. Zemřelo přes deset lidí. Během jediného dne ale zemřelo na sedm desítek demonstrantů. Jen víkend předtím se objevovaly určité náznaky kompromisu, kdy protestující souhlasili s vyklizením obsazených vládních budov. Boje v ulicích se vyznačovaly vysokou brutalitou ze strany ozbrojených sil i demonstrantů – nejenže zahynuly desítky protestujících, ale i řada policistů.

Dne 21. února došlo k podpisu dohody mezi Janukovyčem a parlamentní opozicí, jejími mediátory byla Evropská unie a Rusko. Janukovyč měl zůstat prezidentem až do předčasných voleb, nicméně hned další den uprchl do Ruska. Z následujících prezidentských voleb vzešel jako vítěz Petro Porošenko, který Asociační dohodu už podepsal.

Měl Janukovyč strach z ruské asertivity?

Právě Janukovyč se dostal k nejvyššímu úřadu v zemi značně neobvyklým způsobem. Když se roku 2004 po Oranžové revoluci chtěl ucházet o tento post, selhal. A to i přesto, že získával finanční podporu ukrajinských oligarchů, konkrétně od nejbohatšího muže Ukrajiny Rinata Akhmetova. Několik let se zdálo, že Janukovyč od svého snu být ukrajinským prezidentem upustil. Roku 2010 ho už ale při kandidatuře podpořil americký republikánský politik, hliníkový magnár a lobbista Paul John Manafort.

Manafort nejenže podporoval Janukovyčovu kandidaturu, ale také se aktivně účastnil politiky a podpory bývalého filipínského diktátora Ferdinanda Marcose, bývalého diktátora Zairu (dnešní Demokratické republiky Kongo) Sese Seky či angolského vůdce partyzánů Jonase Savimbiho. Manafort ale nepůsobil pouze v zahraničí, nýbrž i na domácí půdě v USA. Právě tento muž vedl první kampaň bývalého prezidenta Spojených států Donalda Trumpa pro prezidentské volby 2016 proti demokratické kandidátce Hillary Clintonové. Manafort už dříve vedl kampaně prezidentských kandidátů Geralda Forda (1976) a Boba Dola (1996).

Nutno dodat, že Janukovyč se k moci dostal prostřednictvím demokratických voleb, když porazil zhruba o 3,5 % protikandidátku Julii Tymošenkovou. Zatímco Janukovyč ovládl především východní a jižní části země, Tymošenková získala Kyjev a celý západ a sever země, od Lvova až po Černihiv. Podporovatelé kandidátky na prezidentku opakovaně prohlašovali, že volby byly zmanipulované. Mezinárodní pozorovatelé ale uvedli, že volby proběhly transparentně, nezaujatě a byly působivou ukázkou demokracie.

Janukovyčův úkol se zdál jasný: Ukrajina se roku 2009 stala součástí iniciativy Evropské unie Východní partnerství, kam zamířila většina postsovětských evropských zemí. Prezident měl na tyto snahy navázat a podepsat Asociační dohodu s EU, která měla zemi zaručit budoucí členství. Během listopadu roku 2013 ji ale prezident podepsat odmítl, což nevyhnutelně vedlo k protestům ukrajinských občanů.

Důvod k prezidentovu rozhodnutí dohodu nepodepsat je docela zřejmý. V říjnu 2011 Ukrajina podepsala dohodu mezi osmi postsovětskými státy (včetně Ruské federace) o volném obchodu napříč Společenstvím nezávislých států. Mezi Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou vstoupila v platnost v září 2012. Jakmile se schylovalo k podpisu, Moskva začala „explicitně a asertivně“ odporovat a uvalila na Kyjev omezení na vývoz a varovala, že „podpis dohody o přidružení s EU by byl pro Ukrajinu sebevražedný“.

Asociační dohoda jako taková začala vznikat už v roce 2006 a zahrnovala dlouhá léta komplikovaného vyjednávání mezi Ukrajinou a členskými státy EU. Jako taková znamenala záruku, že to Evropská unie s ukrajinským členstvím do budoucna „myslí vážně“. Jde o dohodu, nikoliv nezvratný závazek. Přihlášku ke členství totiž země podala několik dní po ruské plnohodnotné invazi z února 2022, o několik měsíců později obdržela kandidátský status a teprve na konci roku 2023 započala skutečná vyjednávání o vstupu.

Každý ukrajinský krok směrem k hlubší integraci do Evropské unie tak fakticky iniciovaly akty ruské agrese. Jakmile v roce 2014 došlo na krvavé protesty na Majdanu, anexi Krymského poloostrova a válku na Donbase, novopečený prezident Petro Porošenko Asociační dohodu skutečně podepsal. Po ruském útoku z období před dvěma lety teprve současný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podal oficiální přihlášku do EU a přístupový proces se rozhýbal nebývalou rychlostí.